Vinicia se zmocnilo opět zoufalství a hrůzou mu začaly vstávat vlasy na hlavě. Pokoušel se však utěšovat, jak mohl. “Není možné,” uvažoval, “aby celé město vzplanulo najednou. Vítr vane od severu a žene dým jen sem na tu stranu. Na druhé straně takový dým nebude. Zátibří, odděleno od ostatního města řekou, se snad zachránilo docela, ale i kdyby ne, Ursus bude mít dost času, aby se i s Lygií dostal Janiculskou branou Ven a unikl tak nebezpečí. A není také možné, aby zahynulo všechno obyvatelstvo a aby město, které vládne světu, bylo i se svými obyvateli smazáno z povrchu zemského. Vždyť dokonce i v dobývaných městech, kde zuří oheň i masakr, zůstává vždycky jistý počet lidí naživu. Proč by tedy musila zahynout právě Lygie?
Vždyť nad ní bdí Bůh, který sám zvítězil nad smrtí!”
Uvažuje takto, začal se znovu modlit a podle obyčeje, jemuž byl zvyklý, sliboval Kristovi veliké oběti a dary.
Když projel Albanem, jehož obyvatelstvo sedělo téměř všechno na střechách a na stromech a dívalo se na Řím, uklidnil se trochu a získal opět rozvahu. Napadlo mu také, že o Lygii pečuje nejen Ursus, nýbrž i Linus a apoštol Petr. Už pouhé pomyšlení na to mu vlilo do srdce novou naději. Petr byl pro něho vždycky záhadnou, ba téměř nadlidskou bytostí. Od okamžiku, kdy ho slyšel v Ostrianu, utkvěl v něm podivný dojem, o němž psal na počátku svého pobytu v Antiu Lygii: že totiž každé slovo tohoto starce je pravda nebo se pravdou musí stát. Bližší známost, kterou uzavřel s apoštolem za své nemoci, tento dojem ještě posílila a změnila jej v nezlomnou víru. Jestliže tedy Petr požehnal jeho lásce a slíbil mu Lygii, pak nemůže Lygie zahynout v plamenech. Město může shořet, ale ani jiskřička z požáru nepadne na její šat. Po bezesné noci, šílené jízdě a vnitřním otřesu začalo se teď Vinicia zmocňovat podivné vytržení, v němž se mu zdálo možné všechno: Petr udělá nad plameny kříž, jediným slovem je otevře a oni projdou v bezpečí ohnivou alejí. A Petr přece zná věci budoucí, předvídal tedy bezpochyby i tuto katastrofu, jak by tedy mohl nevarovat a nevyvést z města křesťany a s nimi i Lygii, kterou miluje jako vlastní dceru? A Viniciovo srdce se začalo naplňovat stále větší nadějí. Napadlo mu, že utíkají-li z města, mohl by je najít v Bovillech nebo je potkat cestou.
Možná že se mezi těmito domy, rozsetými teď stále hustěji po celé Kampanii, objeví už v příštím okamžiku milovaný obličej.
Zdálo se mu to tím pravděpodobnější, že potkával na silnici stále více lidí, kteří opustili město a jeli do Albských hor, aby se zachránili před požárem a dostali se za hranice dýmu. Nebyl ještě ani v Ustrinu a musel zpomalit, protože na silnici byl velký nával. Kromě pěších lidí, nesoucích své věci na zádech, potkával obtížené koně, muly, vozy naložené majetkem a konečně i lektiky, v nichž otroci nesli bohatší občany. Ustrinum bylo už tak nabito uprchlíky z Říma, že bylo nesnadné protlačit se davem. Na náměstí, pod sloupovím chrámů a na ulicích se to uprchlíky jen hemžilo. Tu a tam začali už lidé rozbíjet stany, pod nimiž měly najít útulek celé rodiny. Jiní tábořili pod širým nebem, křičíce, vzývajíce bohy nebo proklínajíce svůj osud. V tom všeobecném zděšení bylo těžko se na něco doptat. Lidé, které Vinicius oslovoval, neodpovídali buď vůbec, anebo k němu pozvedli oči děsem napůl šílené a odpovídali, že hyne město i svět. Od Říma proudily nové a nové davy mužů, žen a dětí, zvyšujíce ještě zmatek a nářek.
Někteří se v tlačenici navzájem ztratili a teď se zoufale hledali. Jiní se bili o místa k táboření. Houfy polodivokých pastevců z Kampanie přitáhly do městečka, hledajíce tu čerstvé zprávy anebo příležitost ke krádežím, které jim usnadňoval zmatek. Skupiny otroků všech národností a gladiátorů začaly tu a tam plenit domy a villy v městě a bít se s vojáky, kteří bránili obyvatele.
Teprve senátor Iunius, kterého Vinicius spatřil v hloučku batavských otroků před krčmou, podal mu přesnější zprávu o požáru. Oheň vypukl opravdu u Velkého cirku, v místech mezi Palatinem a Caeliem, avšak rozšířil se s nepochopitelnou rychlostí, takže zachvátil celý střed města. Od Brennových dob nepotkala město taková katastrofa. Cirk shořel celý, stejně jako krámky a domy kolem, vyprávěl Iunius, Aventinum a Caelius jsou v ohni. Plameny obešly Palatin a dostaly se na Cariny…
Iunius, jenž měl na Carinách nádhernou insulu plnou uměleckých děl, která nesmírně miloval, nabral při těchto slovech hrst špinavého prachu, posypal si jím hlavu a chvíli zoufale bědoval.
Ale Vinicius ho uchopil za ramena a zatřásl jím.
“I můj dům je na Carinách,” řekl, “ale když hyne všecko, ať zhyne i on.”
Potom si vzpomněl, že Lygie mohla uposlechnout jeho rady a přestěhovat se k Aulům.
“A Vicus Patricius?” zeptal se.
“V plamenech!” odpověděl i Iunius.
“A Zátibří?”
Iunius naň udiveně pohlédl.
“Copak Zátibří!” řekl a dlaněmi si sevřel zbolavělé skráně.
“Mně záleží na Zátibří více než na celém Římě,” vykřikl prudce Vinicius.
“Pak se tam tedy dostaneš leda po Via Portuensis, protože pod Aventinem tě udusí žár… Zátibří?… Nevím. Oheň tam snad ještě nemohl proniknout, ale zda tam v tomto okamžiku už nepronikl, to vědí jen bozi…”
Tu Iunius na okamžik zaváhal a pak řekl ztlumeným hlasem:
“Vím, že mě neprozradíš, povím ti tedy, že to není obyčejný požár. Cirk zakázali hasit… Sám jsem to slyšel… Když začaly hořet domy kolem, volaly tisíce hlasů: ,Smrt těm, kdož hasí!’ Nějací lidé probíhají městem a házejí do domů hořící pochodně… Naopak lid se zase bouří a volá, že město hoří na rozkaz. Nic víc ti neřeknu. Běda městu, běda nám všem i mně! To, co se tam děje, lidský jazyk nevypoví. Lidé hynou v ohni nebo se navzájem vraždí v tlačenici… To je konec Říma!”
A znovu začal opakovat: “Běda městu i nám!”, avšak Vinicius vyskočil na koně a vyrazil vpřed po Appiově silnici.
Jenže teď se spíše jen prodíral řekou lidí a povozů valících se z města.
Město, zachvácené strašlivým požárem, leželo nyní před Viniciem jako na dlani… Od moře plamenů a kouře sálal hrozný žár a lidské výkřiky nebyly s to přehlušit praskot a hukot ohně.
KAPITOLA 21
Čím více se Vinicius blížil k městským hradbám, tím mu bylo jasnější, že nebylo tak nesnadné dostat se k Římu, jak bude nesnadné proniknout do středu města. Bylo těžké se protlačit po Appiově silnici, protože byla plná lidí. Domy, pole, hřbitovy, zahrady a chrámy, ležící po obou jejích stranách, se přeměnily v tábořiště.
V Martově chrámu, stojícím hned u Porta Appia, vyrazil dav dveře, hledaje uvnitř útulek na noc. Na hřbitovech obsazovali lidé větší hrobky a sváděli o ně bitky, při nichž tekla i krev. Ustrinum se svým zmatkem zdálo se teď jen lehkým náznakem toho, co se dělo před branami samého města. Zmizely veškeré ohledy na závaznost zákonů, na úřední postavení, na rodinné svazky, na rozdíly stavu. Bylo vidět otroky, jak bijí klacky měšťany. Gladiátoři, opilí vínem uloupeným v Emporiu, shlukli se do velkých houfů a probíhali s divokým křikem tábořišti u silnice, rozhánějíce lidi, vše ničíce a loupíce. Spousta barbarů, vystavených ve městech na prodej, poutíkala z prodejních bud. Požár a záhuba města znamenaly pro ně konec otroctví a hodinu pomsty zároveň. A tak, zatímco domácí obyvatelstvo, které ztrácelo v ohni všechen majetek, zoufale vztahovalo ruce k bohům a modlilo se o záchranu, barbaři rozháněli s radostným vytím zástupy, stahovali lidem oděv z těla a zmocňovali se mladších žen. S nimi se spojovali otroci, kteří sloužili v Římě už dlouho, chuďasi nemající na těle nic než vlněnou zástěru kolem boků, strašná individua z různých brlohů, individua, která jsi ve dne na ulicích nikdy neviděl a jejichž existenci v Římě jsi mohl sotva tušit. Tento dav Asiatů, Afričanů, Řeků, Thráků, Germánů a Britanů, vřískající všemi jazyky světa, divoký a rozvášněný, šílel, protože se domníval, že nadešla chvíle, kdy si může vynahradit léta utrpení a bídy. Nad tou rozvlněnou lidskou tlačenicí se v záblescích slunce a požáru mihotaly přilby praetoriánů, pod jejichž ochranu se utíkalo klidnější obyvatelstvo a kteří musili na mnoha místech zaútočit na rozběsněnou chátru. Vinicius viděl za svého života dost dobývaných měst, ale jeho oči se nikdy nedívaly na podívanou, v níž by se zoufalství, slzy, bolest, nářek, divoká radost, šílenství, vztek a rozběsněnost spojily dohromady v tak nesmírný chaos.