A nad tou vlnící se, pološílenou lidskou mačkanicí hučel požár, hořelo na pahorcích největší město světa, sálalo do toho zmatku svým ohnivým dechem a zahalovalo jej dýmem, nad nímž nebylo už vidět modrou oblohu. S největším úsilím, vydávaje se co chvíli v nebezpečí života, dorazil konečně mladý tribun k Appiově bráně, ale tu poznal, že čtvrtí Porta Capena se do města nedostane, a to nejen pro tlačící se zástupy lidí, nýbrž i pro strašný žár, od něhož se hned za branou chvěl všechen vzduch. Most u Porta Trigemina, proti chrámu Bony Dey tehdy ještě nestál, a tak, chtěl-li se dostat za Tiber, musel se protlačit až ke Kolovému mostu; to znamenalo projet kolem Aventina částí města zalitou jediným mořem plamenů. Bylo to naprosto nemožné. Vinicius pochopil, že se musí vrátit směrem k Ustrinu, tam odbočit z Appiovy silnice, přejet řeku pod městem a dostat se na Via Portuensis, která vedla přímo na Zátibří. Ani to však nebylo snadné, protože na Appiově silnici byl stále větší zmatek. Musel by si tudy klestit cestu leda mečem a Vinicius nebyl ozbrojen, protože opustil Antium tak, jak ho zpráva o požáru zastihla v caesarově ville. Avšak u Merkurova pramene uviděl známého praetoriánského centuriona, který bránil v čele několika desítek lidí přístup do obvodu chrámu. Vinicius mu rozkázal, aby jel za ním, a centurio, když poznal tribuna, neodvážil se rozkazu odporovat.
Vinicius se ujal sám vedení oddílu, a zapomenuv pro tento okamžik na Pavlovy výklady o lásce k bližnímu, zatlačoval a roztínal před sebou dav, a to se spěchem, který se stal osudný mnohým, kdož nestačili včas uhnout. Pronásledovaly je kletby a spršky kamení, avšak Vinicius si toho nevšímal, chtěje se co nejrychleji dostat na volnější místa. Přesto však postupovali kupředu jen s největším úsilím. Lidé, kteří se už utábořili, nechtěli vojákům uhýbat z cesty a proklínali nahlas caesara i praetoriány. Na některých místech se dav stavěl hrozivě na odpor. K Viniciovu sluchu doléhaly hlasy obviňující Nerona, že zapálil město. Lidé otevřeně hrozili smrtí jemu i Poppaei. Výkřiky: “Sannio!”, “Histrio!” (šašek, komediant) a “Matkovrah!” rozléhaly se kolem na každém kroku. Někteří volali, aby Nerona odvlekli k Tiberu, jiní zase, že Řím byl už dost trpělivý. Bylo jasné, že tyto výhrůžky se mohou proměnit v otevřenou vzpouru, která může vypuknout každým okamžikem, najde-li se vůdce. Zatím se vztek a zoufalství davů vybíjely na praetoriánech, kteří se nemohli dostat z tlačenice také proto, že cestu zatarasovaly hromady věcí vynesených narychlo z ohně: truhly a sudy s potravinami, různé cennější kusy zařízení, nádobí, dětské kolébky, ložní přikrývky, vozy a ruční nosítka. Tu a tam došlo k střetnutím, ale praetoriáni si dovedli rychle poradit s bezbranným lidem.
Když Vinicius s námahou přejel napříč Latinskou, Numiciovu, Ardejskou, Lavinijskou a Ostijskou silnici, vyhýbaje se při tom villám, zahradám, hřbitovům a chrámům, dostal se konečně do městečka zvaného Vicus Alexandrii, za nímž se přepravil přes Tiber. Zde už bylo volněji a méně kouře. Od uprchlíků, kterých však bylo dost i tady, se dozvěděl, že na Zátibří zachvátil požár jen některé uličky, ale že se před silou plamenů nezachrání určitě nic, protože tam jsou lidé, kteří oheň úmyslně zakládají a zakazují hasit, křičíce, že to dělají na rozkaz. Mladý tribun nebyl teď už vůbec na pochybách, že to skutečně caesar dal zapálit Řím, a pomsta, o kterou volaly davy, zdála se mu správná a spravedlivá. Neboť co horšího mohl udělat třeba Mithridates nebo kterýkoli nejzarytější nepřítel Říma? Míra byla dovršena, šílenství bylo už příliš zvrhlé a lidský život v něm se stal nemožný. Vinicius věřil, že Neronova hodina odbila, že tyto trosky, v něž se rozpadá město, musejí zavalit zvrhlého šaška i se všemi jeho zločiny. Kdyby se našel člověk dost smělý, aby se postavil do čela zoufalému obyvatelstvu, mohlo by k tomu dojít v několika hodinách. Tu se začaly Viniciovou hlavou míhat odvážné a pomstychtivé myšlenky: a co kdyby to udělal on? Rodinu Viniciů, z níž vzešla až do nedávných časů celá řada konzulů, znal celý Řím. Davy potřebují jen jméno. Vždyť už jednou, když bylo odsouzeno k smrti čtyři sta otroků praefekta Pedania Secunda, nedošlo jen tak tak ke vzpouře a k občanské válce, co by se tedy stalo dnes, tváří v tvář té strašné katastrofě, daleko největší ze všech, které postihly Řím za těch osm století jeho existence.
Kdo svolá Quirity do zbraně (uvažoval Vinicius), ten určitě svrhne Nerona a sám se oděje do purpuru. Proč by to tedy neměl učinit on? Je statečnější, energičtější a mladší než ostatní augustiáni… Nero sice velí třiceti legiím, stojícím na hranicích impéria, ale cožpak se při zvěsti o spálení Říma a jeho chrámů nevzbouří i tyto legie a jejich velitelé? A tak by se on, Vinicius, mohl stát caesarem. Mezi augustiány se přece šeptá, že jakýsi prorůček předpověděl purpur Othonovi. Je snad Vinicius horší než on? A snad by mu v tom pomohl svou božskou mocí i Kristus? Není to nakonec jeho vnuknutí? “Kéž by tomu tak bylo!” zvolal v duchu Vinicius. Pak by se pomstil Neronovi za to, že uvrhl Lygii do nebezpečí, i za svůj neklid, zavedl by vládu spravedlnosti a pravdy, šířil by Kristovo učení od Eufratu až k mlžným břehům Británie a zároveň by oděl do purpuru Lygii a učinil ji paní světa.
Avšak tyto myšlenky, vyšlehnuvší mu z hlavy jako snop jisker z hořícího domu, brzy jako jiskry zhasly. Napřed musí zachránit Lygii. Hleděl nyní na katastrofu zblízka, znovu se ho tedy zmocnil strach, a když viděl to moře plamenů a dýmu, když stál teď tváří v tvář strašné skutečnosti, ona důvěra, s níž věřil, že apoštol Petr zachrání Lygii, zmizela z jeho srdce docela. Podruhé se ho zmocnilo zoufalství, a tak, když se dostal na Via Portuensis, která vedla přímo na Zátibří, nevzpamatoval se až v bráně, kde mu opakovali to, co říkali předtím uprchlíci, že totiž většina této čtvrti není dosud zachvácena požárem, i když se požár rozšířil na několika místech už i za řeku.
Avšak i Zátibří bylo plné kouře a prchajících davů, jimiž se prodírat bylo ještě nesnadnější než předtím, protože lidé zde měli více času, a tak zachraňovali více věcí. Sama hlavní Přístavní silnice byla jimi na mnoha místech docela zatarasena a u Augustovy naumachie se jich kupily celé hromady. Užší uličky, v nichž se nahromadilo více kouře, byly doslova nepřístupné. Obyvatelstvo z nich utíkalo v tisících. Vinicius viděl cestou srdcervoucí scény. Dvě lidské řeky, valící se proti sobě, setkaly se nejednou v úzkém průchodu, přetlačovaly se navzájem a bojovaly proti sobě na život a na smrt. Lidé se bili a šlapali jedni po druhých. Rodiny se ve zmatku navzájem ztrácely, matky volaly zoufale své děti. Viniciovi vstávaly vlasy na hlavě při pomyšlení, co se asi děje v místech blíže požáru.