V tom křiku a zmatku se mohl těžko na něco vyptávat nebo rozumět jednotlivým výkřikům. Co chvíli se z druhého břehu řeky přivalily nové chuchvalce dýmu, černého a tak těžkého, že se válely těsně při zemi a zahalovaly domy, lidi a všechny předměty, tak jak je zahaluje noc. Avšak vítr, způsobený požárem, je opět rozvíval a Vinicius mohl postupovat opět dále směrem k uličce, kde stál Linův dům. Vedro červencového dne, znásobené žárem sálajícím od hořících čtvrtí, bylo už nesnesitelné. Kouř štípal do očí, plíce měly nedostatek vzduchu. Dokonce i ti, kdož zůstali dosud v domech, protože doufali, že se plameny nerozšíří za řeku, začali nyní své domy opouštět, takže se tlačenice zvětšovala hodinu od hodiny. Praetoriáni provázející Vinicia zůstali vzadu. V tom návalu poranil někdo kladivem jeho koně, takže začal pohazovat krvácející hlavou, vzpínat se a odmítat jezdci poslušnost. Lidé poznali Vinicia po bohaté tunice augustiána a okamžitě se kolem ozvaly výkřiky: “Smrt Neronovi a jeho žhářům!” Nastal okamžik hrozivého nebezpečí. Na Vinicia se napřáhly stovky rukou, avšak vyplašený kůň s ním uskočil, rozdupávaje lidi, a zároveň se přivalila nová vlna černého kouře a zahalila ulici do tmy. Vinicius viděl, že neprojede, seskočil tedy na zem a běžel pěšky, prodíraje se podél zdi a tu a tam vyčkávaje, až ho mine prchající dav. V duchu si říkal, že je to zbytečné úsilí. Lygie může být už mimo město, může se právě teď zachraňovat útěkem. A snazší by bylo najít špendlík na břehu moře než ji v té mačkanici a v tom chaosu. Vinicius však chtěl dorazit k Linovu domu třeba za cenu života.
Chvílemi se zastavoval a protíral si oči. Utrhl lem tuniky, přitiskl si jej k nosu a k ústům a tak běžel dále.
Čím více se blížil k řece, tím strašnější byl žár kolem něho. Vinicius věděl, že požár vypukl v okolí Velkého cirku, a proto zpočátku soudil, že žár sálá od jeho dohořívajících zbytků, od Fora Boarium a od Velabra, které ležely nedaleko a požár je tedy musel zachvátit také. Avšak horko bylo už nesnesitelné. Jakýsi uprchlík, poslední, kterého tu Vinicius spatřil, stařec o berlích, vykřikclass="underline" “Nepřibližuj se k Cestiovu mostu!
Celý ostrov je v plamenech!” Nemohl se už déle oddávat iluzím. Na zákrutu k Vicu Iudaeorum, na kterém stál Linův dům, spatřil mladý tribun v mraku kouře plameny: hořel nejen ostrov, nýbrž i Zátibří, přinejmenším druhý konec uličky, v níž bydlila Lygie.
Vinicius si však pamatoval, že kolem Linova domu je zahrada, za níž je směrem k Tiberu nepříliš rozsáhlé, ale nezastavěné pole. Tato myšlenka mu dodala naděje. Oheň se mohl na tomto prázdném místě zastavit.
V té naději běžel dále, třebaže každý závan větru přinášel už nejen kouř, ale i tisíce jisker, které mohly roznítit požár na druhém konci uličky a odříznout mu zpáteční cestu.
Konečně však přece jen spatřil před sebou cypřiše v Linově zahradě. Domy stojící za nezastavěnou plání hořely už jako hranice dřeva, ale malá Linova insula stála ještě nedotčena. Vinicius pohlédl vděčně k obloze a rozběhl se k domku, ačkoliv ho začal pálit už i vzduch. Dveře byly zavřeny, ale Vinicius do nich strčil a vřítil se dovnitř.
V zahradě nebylo živé duše a zdálo se, že i dům je úplně prázdný.
“Snad poomdlévali v tom kouři a žáru,” napadlo Viniciovi.
A dal se do volání:
“Lygie! Lygie!”
Odpovědělo mu mlčení. V tichu bylo slyšet jen hukot vzdáleného požáru.
“Lygie!”
A pojednou dolehl k jeho sluchu onen ponurý zvuk, který slyšel v této zahrádce už jednou. Na nedalekém ostrově vzplanulo zřejmě vivárium, stojící nedaleko Aesculapiova chrámu. To začala řvát strachem nejrůznější zvířata a s nimi i lvi. Viniciovým tělem proběhlo od hlavy až k patě mrazivé zachvění. Už podruhé, vždy ve chvíli, kdy celá jeho bytost je soustředěna v myšlenkách na Lygii, ozývají se ty strašné hlasy jako předzvěst neštěstí, jako zlověstná věštba neznámé budoucnosti.
Byl to však jen krátký, chvilkový dojem, protože hukot požáru, ještě strašnější než řev zvířat, přikazoval pomýšlet na něco jiného. Lygie sice na volání neodpověděla, ale mohla ležet v ohroženém domě v mdlobách anebo otrávena dýmem. Vinicius vběhl dovnitř. Malé atrium bylo prázdné a ztemnělé dýmem.
Hledaje po hmatu dveře vedoucí do cubiculí, všiml si mihotavého plaménku lampičky, a když přistoupil blíže, spatřil lararium a v něm místo lárů kříž. Pod tím křížem hořel kahánek. Hlavou mladého čekatele křtu se mihla jako blesk myšlenka, že tento kříž mu posílá to světélko, s nímž bude moci najít Lygii. Uchopil tedy kahánek a začal hledat cubicula. Když našel první, odhrnul závěs, posvítil si kahánkem dovnitř a rozhlížel se.
Avšak ani tady nikdo nebyl. Vinicius si však byl jist, že našel Lygiino cubiculum, protože na hřebících zaražených do stěny visel její oděv a na lůžku leželo capitium, těsný šat, který nosily ženy na těle. Vinicius jej popadl, přitiskl ke rtům, a přehodiv si jej přes rameno, dal se do dalšího hledání. Domek byl malý, a tak prohledal v krátkém čase všechny místnosti, ba i sklep. Avšak nikde nenašel živé duše. Bylo nad slunce jasnější, že Lygie, Linus a Ursus hledali tak jako ostatní obyvatelstvo záchranu před požárem v útěku.
“Musím je hledat mezi lidmi za branami města,” pomyslil si Vinicius.
Nedivil se ani příliš, že je nepotkal na Via Portuensis, mohli totiž opustit Zátibří opačnou stranou, směrem k Vatikánskému pahorku. Buď jak buď, aspoň před ohněm se zachránili. Viniciovi spadl kámen ze srdce. Viděl sice, s jakým strašným nebezpečím je spojen útěk, ale pomyšlení na nesmírnou Ursovu sílu mu dodávalo naděje. “Teď musím odtud prchat,” uvažoval v duchu, “a dostat se přes Domitiiny zahrady do zahrad Agrippininých. Tam je najdu. Kouř tam nebude tak strašný, protože vítr vane od Sabinských vrchů.”
Byl však už nejvyšší čas, aby pomýšlel na vlastní záchranu, neboť proud plamenů se od ostrova neustále blížil a chuchvalce dýmu už téměř docela zahalily uličku. Kahánek, jímž si v domě svítil, zhasl v průvanu.
Vinicius vyběhl na ulici a běžel, co měl sil, k Via Portuensis, týmž směrem, odkud přišel, ale zdálo se, že ho požár svým ohnivým dechem pronásleduje. Hned jej zahaloval novými a novými chuchvalci kouře, hned ho zasypával jiskrami, které mu padaly do vlasů, na krk, na oděv. Tunika na něm začala na několika místech doutnat, ale on toho nedbal a běžel dále v obavě, že by ho mohl zadusit dým. V ústech cítil příchuť spáleniny a sazí, v krku a na plicích ho pálilo, jako by mu tam hořelo. Krev se mu hrnula do hlavy, takže v některých okamžicích viděl všechno červeně, ba i dým mu připadal rudý. A tu si v duchu říkaclass="underline" “Ten oheň je živý! Lépe bude, když se vrhnu na zem a zahynu.” Běh ho unavoval víc a více. Hlava, krk a záda měl zality potem a tento pot ho pálil jako vřelá voda. Nebýt Lygiina jména, které si v duchu opakoval, nebýt jejího capitia, do něhož si zabalil ústa, byl by klesl. O chvíli později však nerozeznával už ani uličku, jíž běžel. Poznenáhlu ho opouštělo vědomí, uvědomoval si jen, že musí běžet, protože na volném prostranství ho očekává Lygie, kterou mu slíbil apoštol Petr. A pojednou se ho zmocnila jakási podivná, už polou horečnatá jistota, podobající se vidinám před smrtí, že ji musí uvidět, oženit se s ní a pak že okamžitě zemře.
Běžel už jako opilý, potáceje se z jedné strany ulice na druhou. Avšak vtom došlo v příšerném požáru, který zachvátil obrovské město, k jakési změně. Vše, co dosud ještě jen doutnalo, změnilo se zřejmě v jediné moře plamenů, protože vítr přestal přinášet dým a ten, který se nahromadil v uličkách, rozehnal šílený nápor rozpáleného vzduchu. A ten závan hnal teď milióny jisker, takže Vinicius běžel jako v ohnivém mraku.