Zato však viděl lépe na cestu a právě v okamžiku, kdy myslil, že užuž klesne k zemi, spatřil konec uličky.
Tento pohled mu dodal nové síly. Když odbočil za roh, octl se v ulici vedoucí k Via Portuensis a ke Codetanskému poli. Jiskry jej přestaly pronásledovat. Pochopil, že podaří-li se mu doběhnout na Přístavní silnici, bude zachráněn, i kdyby na ní nakrásně padl do mdlob.
Na konci ulice uviděl opět něco jako mrak, který zahaloval její ústí. “Jestliže je to kouř,” pomyslil si, “pak už neprojdu.” Běžel z posledních sil. Cestou shodil ze sebe tuniku, která už doutnala od jisker a začínala ho pálit jako Nessova košile, a běžel nahý, jen s Lygiiným capitiem na hlavě a před ústy. Když doběhl blíže, poznal, že to, co považoval za kouř, byl zvířený prach, z něhož se ještě ke všemu ozývaly lidské hlasy a výkřiky.
“Lůza plení domy,” řekl si.
Běžel však směrem, odkud se hlasy ozývaly. Buď jak buď, jsou tam lidé, kteří mu mohou poskytnout pomoc. S touto nadějí začal vší silou křičet o pomoc, ještě než k nim doběhl. Ale to bylo jeho poslední vypětí: všechno mu před očima ještě více zrudlo, v plicích pocítil pojednou nedostatek vzduchu, v kostech nedostatek sil – a klesl k zemi.
Lidé ho však uslyšeli, nebo spíše uviděli, a dva z nich mu běželi na pomoc s nádobami plnými vody.
Vinicius, který padl vyčerpáním, ale neztratil vědomí, uchopil nádobu do obou rukou a vyprázdnil ji do poloviny.
“Díky,” řekl. “Postavte mě na nohy, dál už půjdu sám.”
Druhý dělník mu polil hlavu vodou a oba společně jej nejen postavili na nohy, nýbrž zvedli dokonce ze země a nesli ke skupině ostatních, kteří ho obklopili a prohlíželi, zda si příliš neublížil. Ta starostlivost Vinicia udivila.
“Lidé,” zeptal se, “co jste zač?”
“Bouráme domy, aby se požár nedostal k Přístavní silnici,” odpověděl jeden z dělníků.
“Přišli jste mi na pomoc, když jsem už klesl k zemi. Díky vám.”
“My nesmíme odříci pomoc,” ozvalo se několik hlasů.
Vinicius, který předtím viděl od samého rána jen rozběsněné davy, rvačky a plenění, zadíval se teď pozorněji na tváře, jež jej obklopovaly, a řekclass="underline"
“Kéž vám to odplatí … Kristus.”
“Pochváleno budiž jeho jméno!” zvolal celý sbor hlasů.
“Linus?” zeptal se Vinicius.
Avšak nebyl s to ptát se dál a neslyšel odpověď, protože dojetím a vysílením ztratil vědomí. Probudil se teprve na Codetanském poli, v zahradě, obklopen několika ženami a muži, a první slova, na která se opět zmohl, byla:
“Kde je Linus?”
Chvíli nikdo neodpovídal, až pak řekl znenadání nějaký hlas, který připadal Viniciovi známý:
“Za Nomentánskou branou; odešel do Ostriana … před dvěma dny… Pokoj s tebou, perský králi!”
Vinicius se nadzvedl a pak si sedl, protože nad sebou spatřil mimo všechno očekávání Chilóna.
A Řek mluviclass="underline"
“Tvůj dům, pane, pravděpodobně shořel, protože Cariny jsou v plamenech, ale ty budeš vždycky bohatý jako Midas. Ó, jaké neštěstí! Křesťané, synu Serapidův, předpovídali už dávno, že toto město zničí oheň…
A Linus je i s Jovišovou dcerou v Ostrianu… Ó, jaké neštěstí postihlo toto město!…”
Viniciovi se opět udělalo mdlo.
“Viděl jsi je?” zeptal se.
“Viděl, pane! Děkuji Kristovi a všem bohům, že jsem ti mohl oplatit tvá dobrodiní dobrou zprávou. Ale já ti, Osiride, ještě oplatím, to přísahám při tomto hořícím Římě!”
Venku se stmívalo, ale v zahradě bylo jasno jako ve dne, protože požár se ještě rozmohl. Zdálo se, že nehoří už jen jednotlivé čtvrti, ale celé město v šíř i nadél. Obloha byla rudá, kam oči dohlédly, a na svět padala rudá noc.
DÍL TŘETÍ
KAPITOLA 1
Záře hořícího města zalila oblohu široko daleko, kam až lidské oko dohlédlo. Nad pahorky se vykutálel veliký měsíc v úplňku, okamžitě zrudl odleskem požáru do odstínu rozžhavené mědi a zdálo se, že užasle shlíží na hynoucí světovládné město. Ve zrůžovělých propastech oblohy svítily hvězdy rovněž růžově, avšak na rozdíl od obyčejných nocí byla země jasnější než nebesa. Řím osvětloval jako obrovská hranice celou Kampanii. V krvavém světle bylo vidět vzdálené vrchy, města, villy, chrámy, pomníky a akvadukty, sbíhající ze všech okolních hor k městu, a na akvaduktech roje lidí, kteří tam hledali bezpečí, anebo lepší pohled na požár.
Strašný živel zachvacoval zatím nové a nové čtvrti. Bylo nad všechnu pochybnost, že čísi zločinné ruce město podpalují, protože nové a nové požáry propukaly v místech, která byla daleko od hlavního ohniska.
Z pahorků, na nichž byl Řím vystavěn, stékaly plameny jako mořské vlny do údolí, hustě zastavěných pětipatrovými i šestipatrovými domy, plných bud, krámků, dřevěných přenosných amfiteátrů, jež sem byly postaveny náhodně pro různé podívané, i skladišť dřeva, oleje, obilí, ořechů, piniových šišek, jejichž semeny se živil chudý lid, a skladišť oděvů, které byly čas od času rozdávány chudině hnízdící v těsných brlozích. Tam nacházel požár dost hořlavé potravy, takže se měnil téměř v řadu výbuchů a zachvacoval s nevídanou rychlostí celé ulice. Lidé, tábořící za městem nebo stojící na vodovodech, hádali podle barvy plamenů, co hoří. Šílený nápor vzduchu zvedal co chvíli z ohnivé tůně tisíce a milióny rozžhavených ořechových a mandlových skořápek, které vzlétaly prudce do vzduchu jako nespočetná hejna svítících motýlů a v povětří s třeskotem praskaly, anebo hnány větrem dopadaly na nové čtvrti, na vodovody a na pole kolem města. Zdálo se, že je nesmysl pomýšlet na záchranu.
Zmatek vzrůstal víc a více, protože zatímco na jedné straně prchalo městské obyvatelstvo všemi branami za zdi města, na druhé straně zase přilákal požár tisíce lidí z okolí, a to jak obyvatele menších měst, tak rolníky a polodivoké pastevce z Kampanie, které sem zvábila také touha po plenění.
Volání “Řím hyne!” se nepřestávalo ozývat z úst davů. A záhuba města se v oněch dobách zdála zároveň koncem moci a zpřetrháním všech svazků, které až dosud poutaly obyvatelstvo v jeden celek. Však také chudina, jejíž většině, skládající se z otroků a přivandrovalců, nezáleželo vůbec na římské světovládě, začínala se tu a tam chovat hrozivě. Šířily se násilné činy a loupeže. Vznikal dojem, že už jen podívaná na hynoucí město upoutává lidskou pozornost a oddaluje ještě propuknutí masakru, k němuž dojde okamžitě, jakmile se město změní ve spáleniště. Statisíce otroků, zapomínajících, že Řím má kromě chrámů a hradeb také ještě několik desítek legií ve všech koutech světa, jako by jen čekalo na heslo a na vůdce. Začalo se ozývat Spartakovo jméno – jenže Spartakus už dávno nebyl, zato však obyvatelstvo se začalo shromažďovat a ozbrojovat, čím kdo mohl. Po všech branách kolovaly nejneuvěřitelnější zvěsti. Jedni tvrdili, že to Vulcanus na Jovišův rozkaz ničí město ohněm, tryskajícím z podzemí; jiní zase, že je to Vestina pomsta za vestálku Rubrii. Lidé, kteří o tom byli přesvědčeni, nechtěli nic zachraňovat, nýbrž obléhali jen chrámy a prosili bohy o slitování. Avšak nejčastěji se povídalo, že caesar dal zapálit Řím, aby se zbavil zápachu vanoucího od Subury a aby mohl postavit nové město, jménem Neronia. Při takovém pomyšlení se lidí zmocňoval vztek, a kdyby se byl – jak o tom uvažoval Vinicius našel vůdce, který by chtěl využít toho výbuchu nenávisti, Neronova hodina by byla odbila o léta dřív.