Povídalo se také, že caesar zešílel, že dal praetoriánům a gladiátorům rozkaz vrhnout se na lid a rozpoutat hromadný masakr. Někteří přísahali na bohy, že na rozkaz Měděnobradého byla z vivárií vypuštěna všechna zvěř. Viděli na ulici lvy s hořícími hřívami, rozběsněné slony a tury, rozdupávající desítky lidí.
Bylo v tom dokonce i kus pravdy, protože sloni, když viděli blížící se požár, rozbili na několika místech vivária, dostali se na svobodu a prchali v divokém zmatku před ohněm, ničíce jako bouře vše, co jim stálo v cestě. Mluvilo se o desítkách tisíců lidí, kteří zahynuli v ohni. A skutečně jich zahynula spousta. Byli lidé, kteří ztratili veškeré jmění nebo nejdražší bytosti a vrhali se v zoufalství do plamenů dobrovolně. Jiní se udusili dýmem. Ve středu města, mezi Kapitolem, Quirinalem, Viminalem a Esquilinem a pak mezi Palatinem a Caeliem, kde byly nejhustěji zastavěné ulice, propukal požár na tolika místech najednou, že celé houfy lidí, prchajících jedním směrem, narážely neočekávaně na novou zeď plamenů, postupujících z opačné strany, a hynuly strašnou smrtí v ohnivé záplavě.
V té hrůze, zmatku a nepříčetnosti lidé ostatně ani nevěděli, kam utíkat. Cesty byly zavaleny různými věcmi a na mnoha užších místech docela zataraseny.
Ti, kdož utekli na fóra a náměstí v místech, kde stál později Flaviův amfiteátr, u chrámu Země, u Liviina portiku a výše u chrámu Junony Luciny a konečně mezi Clivem Vibrem a starou Esquilinskou branou, obklopeni kolem dokola mořem plamenů, zahynuli žárem. V místech, kam požár nepronikl, našly se později stovky těl uškvařených na uhel, ačkoliv tu a tam vytrhávali ti nešťastníci kamenné desky z dlažby a zahrabávali se do půl těla do země, aby se tak chránili před žárem. Takřka ani jedna rodina z těch, které bydlily ve středu města, nezachránila se celá. A tak bylo u městských zdí a u všech bran i na všech silnicích slyšet zoufalé vytí žen, vyvolávajících jména svých drahých, kteří zahynuli v tlačenici nebo v plamenech.
A tak zatímco jedni žebrali u bohů o slitování, druzí se jim rouhali za tu strašnou pohromu. Bylo vidět starce, kteří vztahovali ruce směrem k chrámu Jova Liberatora a volali: “Jsi zachránce, zachraň tedy svůj oltář a město!” Zoufalství se však obracelo hlavně proti starým římským bohům, kteří měli podle představ obyvatelstva bdít nad městem starostlivěji než ostatní bozi. Vyšlo však najevo, že jsou bezmocní, a tak jim lidé spílali. Zato však se stalo, že když se na Via Asinaria objevil zástup egyptských kněží, stěhujících Isidinu sochu, kterou zachránili ze svatyně nedaleko Porta Caelimontana, vrhl se dav do průvodu, zapřáhl se do vozu, přitáhl jej až k Appijské bráně, a zmocniv se sochy, postavil ji do Martova chrámu a zbil při tom Martovy kněze, kteří se odvážili klást odpor. Jinde vzývali zase Serapida, Baala nebo Jehovu, jehož vyznavači se vyrojili z uliček na Subuře a Zátibří a naplňovali křikem a voláním pláně za hradbami města.
V jejich výkřicích se však ozývaly jakoby tóny triumfu, a proto, zatímco se někteří Římané připojovali k jejich sboru a oslavovali “Pána světa”, druzí byli tímto radostným zmatkem hlasů pobouřeni a snažili se jej utišit násilím. Tu a tam bylo slyšet, jak muži v nejlepších letech, starci, ženy i děti zpívají podivné a slavnostně znějící písně, jejichž smyslu nikdo nerozuměl, ale v nichž se co chvíli opakovala slova: “Přichází soudce v den hněvu a pohrom.” Tak vypadal ten rozvlněný a neutuchající lidský příval, který jako rozbouřené moře obléval hořící město.
Avšak nepomáhalo ani zoufalství, ani rouhání, ani písně. Zdálo se, že pohroma je nepřemožitelná, naprostá a neúprosná jako Osud. Nedaleko Pompeiova amfiteátru se vzňala skladiště konopí a lan, jichž bylo zapotřebí celé spousty v circích, arénách i k nejrůznějším strojům používaným při hrách a zároveň s nimi vzplanuly budovy plné sudů se smolou, jíž se lana mazala. Celá část města, za níž leželo Martovo pole, zářila několik hodin tak jasně žlutým plamenem, že se divákům, úděsem zpola nepříčetným, dlouho zdálo, že s velikou pohromou byl rovněž převrácen pořádek dne a noci a že to, co vidí, je sluneční záře. Avšak pak zastínila všechny ostatní barvy plamenů jednolitá krvavá záplava. Z ohnivého moře tryskaly k rudému nebi jakoby obrovské fontány a ohnivé sloupy, třepící se ve výšce v plamenné věchty a chocholy, jichž se zmocňoval vítr, měnil je ve zlaté nitě a v chomáče jisker a unášel je daleko, daleko nad Kampanii, až k Albským vrchům. Noc byla stále jasnější; zdálo se, že i vzduch je nasáklý nejen září, nýbrž i plameny. Tiber tekl živým ohněm. Nešťastné město se změnilo v jediné peklo. Požár zachvacoval větší a větší prostory, bral útokem pahorky, rozléval se po rovinách, zaplavoval doliny, šílel, hučel a hřměl.
KAPITOLA 2
Tkadlec Macrinus, do jehož domu přinesli Vinicia, jej umyl, dal mu oděv a posilnění, načež mladý tribun, jsa už úplně při silách, prohlásil, že ještě této noci zahájí další pátrání po Linovi. Macrinus, který byl křesťanem, potvrdil Chilónova slova, že Linus odešel ještě se starým knězem Klementem do Ostriana, kde měl Petr křtít celé houfy vyznavačů nového učení. Křesťané ze Zátibří věděli, že Linus svěřil před dvěma dny péči o dům nějakému Gaiovi. Pro Vinicia to bylo důkazem, že ani Lygie, ani Ursus nezůstali doma a že se asi také vypravili do Ostriana.
Toto vědomí mu přineslo velkou úlevu. Linus byl starý člověk, pro něhož bylo těžké chodit každý den ze Zátibří až za vzdálenou Nomentánskou bránu a odtamtud se opět vracet na Zátibří, usadil se tedy pravděpodobně na těch několik dnů u některého souvěrce za městskými hradbami a s ním asi i Lygie a Ursus. Tak unikli požáru, který se vůbec nerozšířil na druhou stranu Esquilinu. Vinicius viděl v tom všem Kristovo řízení; pocítil nad sebou jeho péči a se srdcem plným lásky, vroucnější než kdykoliv předtím, mu v duchu přísahal, že se mu za ty zřejmé projevy přízně odvděčí celým svým životem.
Tím více však spěchal do Ostriana. Vyhledá Lygii, vyhledá Lina a Petra a odvede je někam daleko, na kterýkoli ze svých statků, třeba i na Sicílii. Řím hoří a za několik dnů zbude po něm jen hromada ohořelých zbytků, proč by tu tedy měli zůstávat s tou pohromou a s rozběsněným lidem? Tam je obklopí zástupy poslušných otroků, kolem nich bude klid venkova a budou žít pokojně pod Kristovou ochranou a s Petrovým požehnáním. Jen aby je teď našel.
Nebylo to tak snadné. Vinicius měl na paměti, jak těžko se dostal od Via Appia na Zátibří a jak musil kličkovat, aby se dostal k Přístavní silnici. Rozhodl se tedy, že obejde město z opačné strany. Po Triumfální silnici se mohl dostat podél řeky až k Aeliovu mostu a odtamtud, vyhýbaje se Pinciu, podél Martova pole, kolem Pompeiových, Lucullových a Sallustiových zahrad na Via Nomentana. Byla to nejkratší cesta, avšak ani Macrinus, ani Chilón mu neradili, aby se jí dával.
Požár sice dosud nezachvátil tuto část města, avšak všechna náměstí a všechny ulice mohly být úplně zataraseny lidmi a jejich věcmi. Chilón radil, aby se vydal přes Ager Vaticanus až k Porta Flaminia, tam aby přešel řeku a postupoval dále vně městských hradeb, za Aciliovými zahradami, k Porta Salaria. Vinicius po chvilce váhání na tuto radu přistoupil.
Macrinus musil zůstat hlídat dům, avšak postaral se o dva muly, kteří se mohli hodit i k další cestě s Lygií. Chtěl dát i otroka, ale Vinicius odmítl, doufaje, že tak jako předtím podřídí se i nyní jeho rozkazům první praetoriánský oddíl, který potká.