A po chvíli vyrazili oba s Chilónem přes Pagus Ianiculensis k Triumfální silnici. Na volných prostranstvích byla tábořiště i tady, ale prodírali se jimi s menší námahou, neboť větší část obyvatelstva utekla Přístavní branou k moři. Za Septimianovou branou jeli dále, po jedné straně řeku, po druhé nádherné Domitiiny zahrady, jejichž mohutné cypřiše zrudly od záře požáru jako od večerních červánků. Cesta byla teď volnější, jen tu a tam se musili potýkat s proudem venkovanů, kteří spěchali k městu. Vinicius popoháněl mula, jak mohl, kdežto Chilón, který jel těsně za ním, vedl celou cestu jakousi samomluvu.
“Vida, požár zůstal za námi a teď nás hřeje do zad.
Ještě nikdy nebylo na téhle cestě v noci tak jasno. Ó
Die! Jestliže nesešleš na ten požár průtrž, bude to znamenat, že máš Řím v nelásce. Lidská síla ty plameny neuhasí. Takové město, jemuž sloužilo Řecko a celý svět! A teď si bude moci první lepší Řek upražit své boby v jeho popelu! Kdo by se toho byl nadál! A nebude už Řím ani římští páni… A komukoli se zachce chodit po spáleništi, až vystydne, a hvízdat si, ten bude hvízdat, aniž mu bude hrozit nebezpečí. Ó bohové!
Hvízdat si nad takovým světovládným městem! Kdo z Řeků anebo i z barbarů se toho mohl nadít? Ale hvízdat si bude moci, protože hromada popela, ať zůstane po pasteveckém ohýnku, nebo po vyhořelém městě, je jenom hromada popela, kterou roznese dříve nebo později vítr.”
Co to povídal, otáčel se chvílemi k požáru a hleděl na ohňovou záplavu s obličejem zároveň hněvivým i rozradostněným. A pak pokračovaclass="underline"
“Hyne! Hyne! A nebude už více na světě. Kam teď bude svět posílat své zboží, svůj olej a své peníze? Kdo z něho bude ždímat zlato a slzy? Mramor nehoří, ale drobí se v ohni. Z Kapitolu budou trosky i z Palatinu budou trosky. Ó Die! Řím byl jako pastýř a ostatní národy jako ovce. Když měl pastýř hlad, podřezal některou ovci, snědl maso a tobě, otče bohů, obětoval kůži. Kdo, ó Hromovládný, bude teď podřezávat, do čích rukou vložíš pastevecký bič? Protože Řím hoří, otče, tak dokonale, jako bys jej ty sám zapálil bleskem.”
“Pospěš si!” naléhal Vinicius. “Co tam děláš?”
“Pláči nad Římem, pane,” odpověděl Chilón. “Takové Jovišovo město!”
Nějakou dobu jeli mlčky, naslouchajíce hukotu požáru a šumění ptačích křídel. Holubi, jichž hnízdila spousta po villách a v městečkách v Kampanii, a s nimi nejrůznější ptáci od moře a z okolních hor považovali patrně záři požáru za sluneční světlo a letěli v celých hejnech naslepo přímo do ohně.
Vinicius první přerušil mlčení:
“Kde jsi byl, když požár vypukl?”
“Šel jsem, pane, ke svému příteli Euriciovi, který míval krámek u Velkého cirku, a uvažoval jsem právě o Kristově učení, když tu začali lidé volat: ,Hoří!’ Sbíhali se k cirku, chtějíce jej hasit a také ze zvědavosti, ale když plameny zachvátily celý cirk a začaly se kromě toho současně objevovat i na Jiných místech, musili myslit na vlastní záchranu.”
“Viděl jsi lidi, kteří házeli do domů pochodně?”
“Co já jsem všecko neviděl, vnuku Aeneův! Viděl jsem lidi, kteří si v tlačenici klestili cestu meči; viděl jsem potyčky a lidské vnitřnosti rozdupané na dlažbě.
Ach parte, kdybys to byl viděl, mohl by sis myslit, že to barbaři dobyli města a rozpoutali masakr. Lidé dokola volali, že nadešel konec světa. Někteří ztratili docela hlavu, nechali útěk útěkem a čekali tupě, až je zachvátí plameny. Jiní zešíleli, jiní zase vyli zoufalstvím, ale viděl Jsem i takové, kteří vyli radostí, protože na světě, ó pane, je mnoho špatných lidí, kteří nedovedou ocenit dobrodiní vašeho mírného panování ani ony správné zákony, podle nichž berete všem to, co mají, a přivlastňujete to sobě. Lidé se nedovedou smířit s vůlí bohů!”
Vinicius byl příliš zabrán do vlastních myšlenek, než aby si všiml ironie, která se ozývala v Chilónových slovech. Mráz hrůzy mu probíhal po těle při pouhém pomyšlení, že se Lygie mohla octnout v tom zmatku, na těch strašných ulicích, kde se rozdupávaly lidské vnitřnosti. A tak, ač se Chilóna vyptal už nejmíň desetkrát na vše, co mohl vědět, zeptal se ho ještě jednou:
“A viděl jsi je v Ostrianu na vlastní oči?”
“Viděl, synu Venušin. Viděl jsem dívku, toho dobrého Lyga, svatého Lina i apoštola Petra.”
“Před požárem?”
“Před požárem, Mithro!”
Avšak ve Viniciově nitru se zrodily pochybnosti, zda Chilón nelže, zastavil tedy mula, pohlédl výhružně na starého Řeka a zeptal se:
“A cos tam dělal ty?”
Chilón upadl do rozpaků. Je pravda, tak jako mnoha lidem i jemu se zdávalo, že se zánikem Říma přichází i konec římského panování, jenže prozatím byl sám s Viniciem. A zároveň si vzpomněl, že mu Vinicius pod strašnou hrozbou zakázal slídit za křesťany, a zvláště za Linem a Lygií.
“Pane,” řekl, “proč nevěříš, že je mám rád? Ano!
Byl jsem v Ostrianu, protože jsem napůl křesťanem.
Pyrrhón mě naučil vážit si více ctnosti než filozofie, a tak lnu stále více k ctnostným lidem. A k tomu ke všemu jsem, pane, chudý, a zatímco jsi ty, Joviši, byl v Antiu, umíral jsem často nad knihami hladem, a tak jsem sedával u zdi Ostriana, protože křesťané, i když sami chudí, rozdají více almužen než všichni ostatní římští obyvatelé dohromady.”
Tento důvod se zdál Viniciovi postačující, zeptal se tedy už méně hrozivě:
“A nevíš, kde Linus po tu dobu bydlí?”
“Krutě jsi mě potrestal za zvědavost, pane,” odpověděl Řek.
Vinicius umlkl a jeli dál.
“Pane,” řekl po chvíli Chilón, “nebýt mne, nenašel bys tu dívku, ale jestliže ji najdeme, nezapomeneš na chudého mudrce?”
“Dostaneš nedaleko Amerioly dům s vinicí,” odpověděl Vinicius.
“Díky tobě, Herkule! S vinicí? Díky tobě! Ach! S vinicí!”
Jeli teď kolem Vatikánských pahorků, které zrudly požárem, za Naumachií však odbočili doprava, chtějíce se za Vatikánským polem dostat k řece, překročit ji a dojet pak k Porta Flaminia. Vtom však Chilón zastavil mula a řekclass="underline"
“Pane! Přišel jsem na dobrý nápad.”
“Mluv,” odpověděl Vinicius.
“Mezi Janikulským pahorkem a Vatikánem, za Agrippininými zahradami, jsou podzemní štoly, v nichž těžili kámen a písek pro stavbu Neronova cirku. A teď poslouchej, pane! Poslední dobou začali Židé, jichž je na Zátibří, jak víš, spousta, krutě pronásledovat křesťany. Pamatuješ se přece, že už za božského Claudia tam byly takové nepokoje, že caesar byl donucen vyhnat je z Říma. Dnes, když se vrátili a když se Augustinou zásluhou cítí v bezpečí, zacházejí s křesťany ještě nestoudněji. Já to vím! Já to viděl. Proti křesťanům nebyl vydán žádný edikt, ale Židé je před praefektem města obviňují, že vraždí děti, uctívají osla a hlásají učení, které neuznal senát; a sami je bijí a přepadají jejich chrámy s takovou zuřivostí, že se křesťané musí před nimi skrývat.”
“Co tím chceš říci?” zeptal se Vinicius.
“To, pane, že synagógy si stojí na Zátibří veřejně, ale křesťané, chtějí-li se vyhnout pronásledování, musejí se modlit potajmu a scházejí se tedy v opuštěných kůlnách za městem nebo v harenariích. Ti, kdož bydlí na Zátibří, zvolili si právě lomy, které vznikly při stavbě cirku a různých domů u Tiberu. Teď, když hyne město, Kristovi vyznavači se bezpochyby modlí. V podzemí jich najdeme nespočetné množství, a proto ti radím, pane, abychom se tam cestou podívali.”