“Ale vždyť jsi říkal, že Linus šel do Ostriana!” zvolal netrpělivě Vinicius.
“Ale ty jsi mi slíbil dům s vinicí u Amerioly,” odpověděl Chilón, “chci tedy dívku hledat všude, kde je naděje, že ji najdu. Když vypukl požár, mohli se vrátit na Zátibří… Mohli obejít město, tak jak je teď obcházíme my. Linus má dům, možná že chtěl být blíže domova, aby viděl, zda požár nezachvátí i tuto čtvrť.
A jestliže se vrátili, pak ti, pane, přísahám na Persefonu, že je najdeme v podzemních jeskyních na modlitbách, v nejhorším však se o nich něco dozvíme.”
“Máš pravdu, veď mě tedy!” řekl tribun.
Chilón odbočil bez rozmýšlení doleva, k pahorku.
Úbočí kopce jim na chvíli zaclonilo požár, takže se octli ve stínu, ačkoliv okolní vyvýšeniny byly ve světle.
Projeli kolem cirku, odbočili ještě jednou vlevo a vjeli do jakéhosi úvozu, kde byla naprostá tma. Ale v těch temnotách spatřil Vinicius roje mihotajících se lucerniček.
“To jsou oni!” řekl Chilón. “Bude jich tu dnes více než kdykoli jindy, protože modlitebny buď shořely, anebo jsou plny kouře, tak jako celé Zátibří.”
“Ano! Slyším zpěv,” řekl Vinicius.
Z tmavého otvoru v kopci se ozývaly zpívající hlasy a lucerničky mizely v díře jedna za druhou. Avšak z postranních úvozů vystupovaly nové a nové postavy, takže Vinicius a Chilón se po chvíli octli v celém houfu lidí.
Chilón slezl z mula, pokynul výrostkovi, který šel kolem, a řekl mu:
“Jsem Kristův kněz a biskup. Podrž nám muly a já ti za to dám požehnání a odpustím ti hříchy.”
Potom, nečekaje na odpověď, strčil mu otěže do rukou a připojil se s Viniciem k postupujícímu houfu.
Za chvíli vešli do podzemí a šli v mdlém světle lucerniček tmavou chodbou, až se dostali do prostorné jeskyně, kde se předtím lámal zřejmě kámen, jak prozrazovaly stopy na stěnách jeskyně.
Bylo tam více světla než v chodbě, protože kromě kahánků a lucerniček tu hořely i pochodně. V jejich světle spatřil Vinicius zástup lidí, klečících s rukama vztaženýma vzhůru. Lygii, apoštola Petra ani Lina nikde neviděl, zato však byly všude kolem něho slavnostní a vzrušené tváře. V některých se zračilo očekávání, úzkost, naděje. Světlo se odráželo od bělma očí, zvrácených v sloup, po čelech, bílých jako křída, stékal pot; někteří zpívali písně, jiní mumlali horečně Ježíšovo jméno, jiní se zase bili v prsa. Na všech bylo vidět, že očekávají co nevidět něco nadpřirozeného.
Vtom píseň ustala a nad shromážděním, ve výklenku po obrovském balvanu, se objevil Crispus, kterého Vinicius znal. Jeho obličej byl napůl nepříčetný, bledý, fanatický a přísný. Oči všech se obrátily k němu jakoby v očekávání slov útěchy a naděje, avšak Crispus požehnal shromáždění znamením kříže a začal mluvit překotným hlasem, podobným téměř křiku:
“Litujte hříchů svých, neboť přišel čas. Na město zločinu a zhýralosti, na nový Babylón, seslal Pán ničivé plameny. Odbila hodina soudu, hněvu a pohromy…
Pán předpověděl svůj příchod a vy ho zakrátko spatříte! Avšak nepřijde již jako Beránek, který obětoval krev za hříchy vaše, nýbrž jako strašný soudce, jenžto ve své spravedlnosti svrhne hříšné a nevěrné do propasti… Běda světu a běda hříšníkům, neboť nebude pro ně milosrdenství… Vidím tě, Kriste! Hvězdy dští jako déšť na zemi, slunce se zatmívá, země se otevírá v propast a mrtví vstávají – a ty přicházíš za hlaholu trub a zástupů andělských, v hromobití a dunění. Vidím a slyším tě, Kriste!”
Tady ustal a zvedl hlavu, jako by se zahleděl na něco vzdáleného a strašného. A vtom se v podzemí ozvalo tlumené hřmění, jednou, dvakrát, desetkrát. To se v hořícím městě začaly s rachotem řítit celé ulice prohořelých domů. Ale většina křesťanů považovala tyto zvuky za přesvědčivé znamení, že strašná hodina se skutečně blíží, protože víra v brzký druhý příchod Kristův a v konec světa byla mezi nimi tak jako tak už dost rozšířena a teď ji ještě posílil požár města. A proto se celého shromáždění zmocnila bázeň boží. Mnoho hlasů začalo volat: “Soudný den! Už přichází!” Někteří si zakrývali rukama obličeje, přesvědčeni, že se každým okamžikem zachvěje země v základech a z jejího nitra vystoupí pekelné příšery a vrhnou se na hříšníky. Jiní zase volali: “Kriste, smiluj se! Vykupiteli, buď nám milostiv!” Jiní se zase hlasitě vyznávali z hříchů a ještě jiní se nakonec začali vzájemně objímat, aby v této hrůzné chvíli měli poblízku nějaké milované srdce.
Avšak byli tam i takoví, v jejichž tvářích, jakoby nanebevzatých a prozářených nadpozemskými úsměvy, nebyla hrůza. Na několika místech se ozvaly podivné, nadnesené hlasy: to lidé v náboženském vytržení začali vykřikovat nesrozumitelná slova v nesrozumitelných jazycích. Z tmavého kouta jeskyně někdo zvolaclass="underline" “Vzbuďte se, kdož spíte!” A všechno přehlušovalo Crispovo volání: “Bděte! Bděte!”
Byly však okamžiky, kdy bylo naprosté ticho, jako by všichni se zatajeným dechem čekali, co se stane.
A tehdy bylo slyšet vzdálené hřmění řítících se čtvrtí, načež se opět ozývalo bědování, modlitby, hlasy a výkřiky: “Vykupiteli, smiluj se!” Tu a tam promluvil Crispus. Volaclass="underline" “Zřekněte se pozemských statků, neboť za chvíli vám zmizí země pod nohama! Zřekněte se pozemských lásek, neboť Pán zatratí ty, kdož více nežli jeho milovali ženy a děti! Běda tomu, kdo si stvoření zamiloval více nežli Stvořitele! Běda bohatým! Běda marnotratným! Běda zhýralým! Běda muži, ženě i dítěti!”
Pojednou otřáslo kamenolomem zahřmění silnější než všechna dřívější. Všichni padli k zemi s rukama roztaženýma na způsob kříže, chtějíce se tímto znamením bránit před zlými duchy. Nastalo ticho, v němž bylo slyšet rychlé oddychování, děsuplný šepot: “Ježíši, Ježíši, Ježíši!” a tu a tam dětský pláč. Ale vtom zazněl nad tím ležícím lidským zástupem jakýsi klidný hlas:
“Pokoj s vámi!”
Byl to hlas apoštola Petra, který přišel právě před chvílí do jeskyně. Po jeho slovech zmizela bázeň okamžitě, tak jako mizí strach stáda, v němž se objeví pastýř. Lidé povstávali ze země, ti, kdož byli blíže, skláněli se k jeho nohám, jako by u něho hledali ochranu, a Petr vztáhl nad ně ruce a řekclass="underline"
“Proč se strachujete v srdcích? Kdo z vás může vědět, co ho potká, než se přiblíží hodina soudu? Pán ztrestal ohněm Babylón, ale nad vámi, které omyl křest a jejichž hříchy vykoupila Beránkova krev, bude milosrdenství jeho a vy zemřete se jménem jeho na rtech svých. Pokoj s vámi!”
Po přísných a nemilosrdných Crispových slovech snesla se slova Petrova na shromážděné jako balzám.
Místo strachu z Boha zmocnila se duší láska k Bohu.
Tito lidé opět našli takového Krista, jakého si zamilovali v apoštolově vyprávění, ne tedy nemilosrdného soudce, nýbrž mírného a trpělivého Beránka, jehož milosrdenství stokrát převyšuje lidskou špatnost. Celého shromáždění se zmocnil pocit úlevy a srdce naplnila naděje a vděčnost k apoštolovi. Z různých stran začaly volat hlasy: “My jsme tvé ovečky, pas nás!” A ti, co byli blíže, říkali: “Neopouštěj nás v den neštěstí!”
A klekali k jeho nohám. Když to viděl Vinicius, přistoupil k němu, uchopil lem jeho pláště a řekl se skloněnou hlavou:
“Pane, zachraň mě! Hledal jsem ji v dýmech požáru i v davech lidí, ale nikde jsem ji nemohl najít. Věřím však, že ty mi ji můžeš vrátit.”
Petr mu položil ruce na hlavu.
“Důvěřuj,” řekl, “a pojď se mnou.”