K půlnoci se konečně přiblížil k městským zdem, provázen svým mohutným dvorem, skládajícím se z celých zástupů dvořenínů, senátorů, rytířů, propuštěnců, otroků, žen a dětí. Šestnáct tisíc praetoriánů, rozestavených v bojovém šiku podél cesty bdělo nad pořádkem a bezpečím při jeho vjezdu a udržovalo pobouřený lid v patřičné vzdálenosti. Lid sice proklínal, křičel a hvízdal na průvod, ale neodvažoval se na něj zaútočit. Avšak na mnoha místech se přes to všecko ozval i potlesk lůzy, která předtím nic neměla, a proto požárem také nic neztrácela, ba naopak doufala, že podílení obilím, olejem, šatstvem a penězi bude nyní štědřejší než předtím. Ostatně jak pokřikování a hvízdání, tak potlesk přehlušily zvuky trub a rohů, na něž rozkázal troubit Tigellinus. Když Nero prošel Ostijskou branou, zastavil se na chvíli a řekclass="underline" “Bezdomý vládce bezdomého lidu, kam složím na noc nešťastnou svou hlavu!” Pak překročil Clivus Delphini a vystoupil po zvlášť přichystaných schodech na Appijský vodovod, sledován augustiány a sborem zpěváků, nesoucích loutny, kithary a jiné hudební nástroje.
Všichni zatajili dech v prsou a čekali, nevysloví-li nějaká veliká slova, která by si měli ostatní v zájmu své vlastní bezpečnosti zapamatovat. Avšak Nero stál slavnostní, němý, oděn purpurovým pláštěm, na hlavě věnec ze zlatého vavřínu, a zíral na rozpoutanou sílu plamenů. Když mu Terpnos podal zlatou loutnu, pozvedl zrak k obloze zalité září, jako by čekal na inspiraci.
Lid si ho z dálky ukazoval prstem, jak byl zalit krvavou září. O kus dál syčeli ohniví hadi a hořely staleté, nej světější památky: hořel Herkulův chrám, který postavil Euandros, chrám Jova Statora, chrám bohyně Luny, vystavěný ještě Serviem Tulliem, dům Numy Pompilia, Vestin příbytek s penáty římského národa; v hřívách plamenů se chvílemi objevil Kapitol.
Hořela minulost a duch Říma. Avšak on, caesar, stál s loutnou v ruce, s tváří herce tragédií a nemyslil na hynoucí vlast, nýbrž na pózu a na patetická slova, jimiž by mohl co nejlépe vylíčit velikost pohromy, vzbudit co největší obdiv a získat co nejnadšenější potlesk.
Nenáviděl toto město, nenáviděl jeho obyvatelstvo, miloval jen své písně a básně, radoval se tedy v srdci, že konečně vidí tragédii podobnou té, o které píše. Veršotepec v něm se cítil šťasten, recitátor inspirován, hledač dojmů se opájel strašnou podívanou a s potěšením myslil na to, že dokonce zánik Tróje nebyl ničím ve srovnání se zánikem tohoto obrovského města. Co víc si mohl ještě přát? Řím, světovládný Řím hoří a on stojí na obloucích vodovodu se zlatou loutnou v ruce, osvětlený, purpurový, obdivovaný, velkolepý a poetický. A tam někde pod ním, ve tmě, reptá a bouří se lid! Ale ať si reptá. Staletí uplynou, tisíce let přejdou, ale lidstvo bude vzpomínat a oslavovat básníka, který za takovéto noci zpíval o pádu a požáru Tróje. Co je proti němu Homér? Co je proti němu sám Apollón se svou dlabanou formingou?
Tu pozvedl ruce, udeřil do strun a ozval se Priamovými slovy:
“Ó hnízdo otců mých, ó kolébko má drahá!”
Na volném prostranství, v hluku požáru a ve vzdáleném šumu tisícihlavých davů zdál se jeho hlas podivně ubohý, třaslavý a slabý a hlas doprovázejícího jej sboru zněl jako bzučení mouchy. Avšak senátoři, úředníci a augustiáni, shromážděni na vodovodu, sklonili hlavy a poslouchali v mlčelivém nadšení. Caesar zpíval dlouho a upadal do stále truchlivější nálady.
Kdykoli se odmlčel, aby se mohl nadechnout, sbor zpěváků opakoval poslední verše, načež Nero opět shodil s ramene pohybem, kterému ho naučil Aliturus, tragédskou sirmu, uhodil do strun a zpíval dále. Když konečně dozpíval píseň, kterou už předtím složil, začal improvizovat, hledaje v podívané, která se před ním odehrávala, velikášská přirovnání. Jeho obličej se začal měnit. Nedojala ho zhouba rodného města, ale opojil a vzrušil ho patos vlastních slov, a to do té míry, že pojednou upustil s řinkotem loutnu k nohám, zahalil se do sirmy a ustrnul jako zkamenělý, podoben jedné z Niobiných soch, které zdobily nádvoří na Palatinu.
Po chvilce ticha se ozvala bouře potlesku. Avšak z dálky jí odpovědělo vytí davů. Teď už nikdo nepochyboval, že město dal zapálit caesar, aby si zchystal podívanou a mohl při ní zpívat písně. Když Nero uslyšel ten křik statisíců hlasů, otočil se se smutným rezignovaným úsměvem člověka, jemuž ubližují, k augustiánům a řekclass="underline"
“Zde vidíte, jak si Quiritové dovedou vážit mne a poezie.”
“Holota!” odpověděl Vatinius. “Rozkaž, pane, praetoriánům, aby na ně zaútočili.”
Nero se otázal Tigellina:
“Mohu se spolehnout na věrnost vojáků?”
“Ano, božský,” odpověděl praefekt Avšak Petronius pokrčil rameny.
“Na jejich věrnost ano, ale ne na jejich počet,” řekl. “Zůstaň zatím, kde jsi, protože tady je nejbezpečněji, ale lid bude nutno uklidnit.”
Téhož mínění byl i Seneca i konsul Licinius. Pobouření dole zatím rostlo. Lid se vyzbrojoval kamením, tyčemi, prkny z vozů a trakařů a různými železnými předměty. Za chvíli přišlo několik velitelů kohort a oznámilo, že davy se tlačí na praetoriány a ti že udržují bojovou linii jen s největším úsilím, a protože nemají rozkaz, aby zaútočili, nevědí, co si počít.
“Bohové!” řekl Nero. “Jaká noc! Z jedné strany požár, z druhé rozběsněné moře lidu.”
A začal dále hledat výrazy, které by co nejvelkolepěji vystihly nebezpečí těchto okamžiků, ale když viděl kolem sebe bledé obličeje a neklidné pohledy, dostal také strach.
“Dejte mi tmavý plášť s kapucí,” zvolal. “Což se opravdu strhne boj?”
“Pane,” odpověděl nejistým hlasem Tigellinus, “udělal jsem vše, co jsem mohl, ale nebezpečí je velké… Promluv, pane, k lidu a slib mu něco.”
“Caesar a mluvit k lůze? Ať to udělá někdo jiný mým jménem. Kdo je ochoten?”
“Já!” odpověděl klidně Petronius.
“Jdi, příteli! Tys mi nejvěrnější, kdykoli věrnost potřebuji… Jdi a nešetři sliby.”
Petronius se otočil k caesarovu průvodu s lhostejnou a posměšně staženou tváří.
“Přítomní senátoři,” řekl, “a pak ještě Piso, Nerva a Senecio pojedou se mnou.”
Pak sestoupil pomalu z vodovodu. Ti, které vyzval, šli za ním ne sice bez váhání, ale přece jen s jakousi důvěrou, kterou do nich vléval jeho klid. Když Petronius sestoupil k úpatí arkád, dal si přivést bílého koně, vsedl na něj a rozjel se v čele svých průvodců hlubokými řadami praetoriánů k černým, vyjícím davům. Byl beze zbraně, v ruce měl jen tenkou hůlčičku ze slonoviny, o niž se obvykle opíral.
Když dojel, pobídl koně do zástupů. Ve světle požáru bylo kolem dokola vidět zvednuté ruce, ozbrojené nejrůznějšími zbraněmi, blýskající se oči, zpocené obličeje a pěnou pokrytá, řvoucí ústa. Rozběsněný příval obklopil v okamžiku Petroniův průvod a dále vzadu bylo vidět skutečné, zmítající se, vroucí, hrozné moře hlav.
Křik ještě zesílil a změnil se v nelidský řev. Tyče, vidle, ba dokonce i meče se vznášely nad Petroniovou hlavou, chtivé ruce se natahovaly po otěžích jeho koně a po něm, avšak on zajížděl stále hlouběji, chladný, lhostejný, pohrdavý. Tu a tam ťukl hůlčičkou po hlavách ty nejdrzejší, docela tak, jako by si klestil cestu v obyčejné tlačenici, a ta jeho jistota, ten klid přece jen udivovaly rozběsněné davy. Konečně ho poznali a četné hlasy začaly volat:
“Petronius! Arbiter elegantiarum! Petronius!”
“Petronius!” ozvalo se ze všech stran.