A jak se toto jméno šířilo, obličeje kolem dokola začaly ztrácet svou hrozivost a řev vzteklost, protože tento uhlazený patricius, třebaže se o přízeň lidu nikdy neucházel, byl přesto u lidu oblíben. Pokládali ho za lidského a štědrého člověka a jeho popularita vzrostla zvláště od případu Pedania Secunda, kdy se Petronius přimlouval za zmírnění rozsudku, podle něhož byli odsouzeni k smrti všichni praefektovi otroci.
Zvláště davy otroků ho od té doby milovaly onou bezmeznou láskou, jakou lidé utlačovaní milují obyčejně ty, kdož jim dávají najevo aspoň trošku soucitu.
K tomu se teď přidala ještě i zvědavost, co řekne caesarův pověřenec, protože nikdo nepochyboval, že ho caesar vyslal schválně.
Petronius svlékl svou bílou, šarlatem lemovanou tógu, zvedl ji nad hlavu a začal jí mávat na znamení, že chce promluvit.
“Mlčte! Mlčte!” ozývalo se ze všech stran.
Za chvíli nastalo skutečně ticho. Petronius se vzpřímil v sedle a promluvil zvučným, klidným hlasem:
“Občané! Ti, kdož mě uslyší, nechť opakují má slova těm, kdož stojí dál, avšak všichni nechť se chovají jako lidé, a ne jako zvířata v arénách.”
“Posloucháme! Posloucháme!”
“Tedy slyšte. Město bude znovu postaveno. Lucullovy, Maecenatovy, Caesarovy a Agrippininy zahrady vám budou zpřístupněny! Od zítřka se začne rozdávat obilí, víno a olej, tak aby si každý mohl nacpat břicho až po krk! Pak vám caesar uchystá hry, jaké svět dosud neviděl a při nichž vás čekají hostiny a dary. Budete bohatší po požáru, než jste byli před požárem!”
Odpovědělo mu mručení, které se šířilo ze středu na všechny strany, tak jak se šíří kola na vodě, do které hodil někdo kámen: to ti, kdož byli blíže, sdělovali jeho slova dozadu. Pak se ozvaly tu a tam hněvivé anebo souhlasné výkřiky, které se nakonec změnily v jediné, mohutné volání všech:
“Panem et circenses!”
Petronius se zahalil do tógy a chvíli poslouchal, nehybný, podobný ve svém bílém oděvu mramorové soše. Volání sílilo, přehlušovalo hukot požáru, ozývalo se ze všech stran a stále z větších hloubek, ale mluvčí měl patrně ještě něco na srdci, protože čekal.
A konečně, zjednav si opět zvednutou paží klid, zvolaclass="underline"
“Slibuji vám panem et circenses, ale teď provolejte slávu caesarovi, který vás krmí a odívá, a pak spát, holoto, protože za chvíli se začne rozednívat!”
Po těchto slovech otočil koně, a zlehka ťukaje hůlčičkou po hlavách a tvářích těch, kdož mu stáli v cestě, odjel zvolna do řad praetoriánů.
Zanedlouho byl pod vodovodem. Nahoře zastal téměř paniku. Nerozuměli tam výkřikům “Panem et circenses” a domnívali se, že je to nový výbuch vzteku. Už ani nedoufali, že by se Petronius mohl zachránit, a proto, když ho Nero uviděl, přiběhl až ke schodům a začal se ho vyptávat, tvář pobledlou vzrušením:
“Co je? Co se tam děje? Už se strhla bitva?”
Petronius nabral do plic vzduch, zhluboka si oddechl a odpověděclass="underline"
“U Polluxe! Potí se a páchnou! Podejte mi někdo epilimmu, nebo omdlím.”
Pak se otočil k caesarovi.
“Slíbil jsem jim,” řekl, “obilí, olej, zpřístupnění zahrad a hry. Znovu tě zbožňují a vyřvávají ti svými rozpraskanými rty slávu. Bohové, jak nepříjemně páchne ten plebs!”
“Mí praetoriáni byli připraveni,” zvolal Tigellinus, “a kdybys je nebyl uklidnil, utichli by ti křiklouni navěky. Škoda, caesare, žes mi nedovolil užít násilí.”
Petronius naň pohlédl, pokrčil rameny a řekclass="underline"
“To není ještě ztraceno. Možná že ho budeš musit použít zítra.”
“Ne ne!” řekl caesar. “Dám jim otevřít zahrady a rozdávat obilí. Děkuji ti, Petronie! Uspořádám hry a tu píseň, kterou jsem vám dneska zpíval, zazpívám veřejně.”
Po těchto slovech položil ruku Petroniovi na rameno, chvíli mlčel a pak, vzpamatovav se poněkud, zeptal se:
“Pověz mi upřímně: jaký jsem se ti zdál, když jsem zpíval?”
“Byl jsi hoden podívané, tak jako podívaná byla hodna tebe,” odpověděl Petronius.
Pak se otočil k požáru.
“Ale dívejme se ještě,” řekl, “a rozlučme se se starým Římem.”
KAPITOLA 5
Apoštolova slova naplnila nitra křesťanů důvěrou. Konec světa se jim sice zdál stále blízko, začali však věřit, že k strašnému soudu nedojde ihned a že předtím snad ještě spatří konec Neronovy vlády, kterou považovali za Antikristovo panování, a že se dočkají božího trestu za jeho zločiny, volající o pomstu. Povzbuzeni tedy v srdcích, začali se po skončení modliteb rozcházet z podzemí a vracet se do svých prozatímních útulků, ba dokonce i na Zátibří, protože přišly zprávy, že požár, založený na několika místech, obrátil se se změnou větru zpátky k řece, a stráviv tu a tam, co mohl strávit, přestal se šířit.
Apoštol, provázen Viniciem a Chilónem, který šel za nimi, opustil také podzemí. Mladý tribun se ho neodvažoval vyrušovat v modlitbě, šel tedy nějakou chvíli mlčky a jen očima prosil o slitování a chvěl se neklidem. Avšak ještě mnoho lidí přicházelo políbit apoštolovi ruku a lem jeho roucha, matky k němu vztahovaly ruce s dětmi, jiní poklekali v dlouhé temné chodbě, zvedali nad hlavy kahance a prosili o požehnání a jiní zase jej provázeli a zpívali, takže Vinicius nenašel vhodný okamžik, aby se mohl zeptat, a Petr mu nemohl odpovědět. Stejné to bylo i v úvozu. Teprve když vyšli na volnější prostranství, odkud bylo už vidět hořící město, apoštol je třikrát přežehnal křížem, otočil se k Viniciovi a řekclass="underline"
“Neboj se. Blízko odtud je fossorova chaloupka, kde najdeme Lygii s Linem a s jejím věrným sluhou.
Kristus, který ti ji určil, zachránil ji pro tebe.”
Avšak Vinicius se zapotácel a opřel se rukou o balvan. Cesta z Antia, události před městskými hradbami, hledání Lygie v horkém dýmu, probdělé noci a strašná starost o Lygii vyčerpaly jeho síly a o ty, které mu ještě zbyly, jej připravila zpráva, že bytost jemu na světě nejdražší je nablízku a že ji za chvíli uvidí. Zmocnila se ho náhlá slabost, tak velká, že klesl k apoštolovým nohám, a objav je, zůstal tak ležet, neschopen jediného slova.
Apoštol, bráně se jeho díkům a projevům úcty, řekclass="underline"
“Ne mně, ne mně, ale Kristovi!”
“Obdivuhodný bůh!” ozval se za nimi Chilónův hlas. “Jenže nevím, co mám dělat s muly, kteří tu opodál čekají.”
“Vstaň a pojď se mnou,” řekl Petr a uchopil mladého muže za ruku.
Vinicius povstal. V záři požáru bylo vidět, jak mu po tváři zbledlé dojetím stékají slzy. Rty se mu chvěly, jako by se modlil.
“Pojďme,” řekl.
Avšak Chilón opakoval otázku:
“Pane, co mám dělat s muly, kteří čekají? Nechtěl by ten ctihodný prorok raději jet než jít pěšky?”
Vinicius sám nevěděl, co odpovědět, ale uslyšev od Petra, že kopáčova chatrč stojí kousek odtud, řekclass="underline"
“Odveď muly k Macrinovi.”
“Promiň, pane, že ti připomínám dům v Ameriole.
Při takovém strašném požáru může člověk na takovou maličkost snadno zapomenout.”
“Dostaneš ho.”
“Ó vnuku Numy Pompilia, byl jsem si tím vždycky jist, ale teď, když tento slib uslyšel i tento velkomyslný apoštol, nepřipomínám ti už ani, že jsi mi slíbil i vinici;
Pax vobiscum! Zase tě vyhledám. Pax vobiscum!”
A oni odpověděli:
“I s tebou.”
Pak odbočili doprava k pahorkům. Cestou řekl Vinicius:
“Pane! Omyj mě vodou křtu, abych se mohl zvát opravdovým vyznavačem Krista, protože ho miluji celou svou duší. Omyj mě rychle, protože v srdci jsem už připraven. A co mi srdce řekne, to učiním, ty mi však pověz, co více bych mohl ještě učinit.”