Venku se ozývaly výkřiky potýkajících se lidí a hukot plamenů hořícího města.
KAPITOLA 6
Lidé se rozložili táborem v nádherných Caesarových, Domitiiných a Agrippininých zahradách, na Martově poli i v zahradách Pompeiových, Sallustiových a Maecenatových. Obsadili portiky, budovy určené k míčovým hrám, roztomilé letohrádky i kůlny vystavěné pro zvířata. Pávi, plameňáci, labutě i pštrosi, gazely a antilopy z Afriky, jeleni a srny, předtím ozdoby zahrad, končili nyní pod noži chudiny. Potraviny se vozily z Ostie v takovém množství, že po vorech a nejrůznějších lodích bylo možno přejít z jednoho břehu Tiberu na druhý jako po mostě. Obilí se rozdělovalo za neslýchaně nízkou cenu tří sesterciů a chudším lidem dokonce zdarma. Byly přivezeny nesmírné zásoby vína, oleje a kaštanů; z hor přiháněli každodenně celá stáda hovězího dobytka a ovcí. Chudina, živořící v dobách před požárem v uličkách Subury a sužovaná za normálních dob hladem, žila si nyní lépe než kdykoli předtím. Nebezpečí hladu bylo s konečnou platností zažehnáno, zato však bylo těžko zabránit krádežím, drancování a násilnostem. Kočovnický život zajišťoval beztrestnost zlodějíčkům, a to tím spíše, že ze sebe dělali caesarovy ctitele a nešetřili potleskem, kdekoli se objevil. A protože činnost úřadů byla následkem událostí ochromena a protože zároveň bylo v Římě málo ozbrojených sil, které by mohly zabránit svévolným kouskům, děly se v tomto městě, obydleném spodinou celého tehdejšího světa, věci vymykající se lidským představám. Nebylo noci, aby nedošlo k bitkám, k vraždám, k únosům žen a dětí. U Porta Mugionis, kde měla stanoviště stáda přihnaná z Kampanie, docházelo k bojům, v nichž hynuly stovky lidí. Každé ráno byly břehy Tiberu obsypány těly utopenců, které nikdo nepohřbíval, takže ve vedru, zvětšovaném ještě požárem, podléhala rychlému rozkladu a naplňovala povětří zapáchajícími výpary. Po tábořištích se začaly šířit choroby a ustrašenější lidé předpovídali velikou epidemii.
A město stále hořelo. Teprve šestý den, když požár narazil na prázdná místa na Esquilinu, kde předtím úmyslně zbourali obrovské množství domů, začal slábnout. Avšak hromady zuhelnatělých zbytků zářily ještě tak silně, že lid nechtěl věřit, že by to měl být už konec pohromy. Sedmé noci vypukl požár s novou silou v Tigellinových domech, ale protože měl už málo potravy, netrval dlouho. Jen tu a tam se ještě sesouvaly prohořelé domy, vymršťujíce vzhůru hady plamenů a snopy jisker. Avšak spáleniště, uvnitř ještě pomalu doutnající, začala už na povrchu černat. Obloha přestala po západu slunce zářit krvavým odleskem a jen v noci vyskakovaly tu a tam z černé spouště modré jazyky plamenů, prodírajících se z hromad zuhelnatělých zbytků.
Ze čtrnácti římských čtvrtí zůstaly sotva čtyři, počítaje v to i Zátibří. Všechny ostatní pohltily plameny.
Když konečně hromady zuhelnatělých zbytků zpopelavěly, bylo od Tiberu až po Esquilinus vidět obrovské šedivé, smutné, mrtvé prostranství, z něhož trčely jako náhrobní sloupy na hřbitově řady komínů. Mezi těmito sloupy procházely ve dne ponuré zástupy lidí, hledající buď drahocenné věci, anebo kosti svých nejdražších. A v noci vyli na hromadách popela a na spáleništích někdejších domů psi.
Všechna pomoc a štědrost, kterou caesar projevil lidu, nezabránila však kletbám a pobouření. Spokojen byl jenom zástup zlodějů, kapsářů a bezdomých ubožáků, kteří mohli jíst, pít a plenit, co hrdlo ráčilo. Ale lidé, kteří ztratili své nejdražší a svůj majetek, nedali se koupit ani otevřením zahrad, ani rozdáváním obilí, ani slibováním her a darů. Neštěstí bylo příliš veliké a příliš nebývalé. Jiné zase, v nichž doutnala ještě jakási jiskřička lásky k městu – vlasti, uváděla v zoufalství zvěst, že starý název “Roma” má zmizet z povrchu zemského a že caesar má v úmyslu vystavět na troskách nové město a nazvat je Neropolis. Vlna odporu se vzdouvala a rostla den ode dne a Nero, citlivý na oblíbenost u davů jako žádný z dřívějších caesarů, uvažoval přes všechny Tigellinovy lži a přes všechno lichocení augustiánů pln bázně o tom, že v zavilém boji na život a na smrt, který vede s patricii a se senátem, mohl by zůstat bez podpory. Augustiáni nebyli znepokojeni o nic méně, protože každé jitro jim mohlo přinést záhubu. Tigellinus uvažoval o přivolání několika legií z Malé Asie; Vatinius, který se smával i tehdy, když ho fackovali, ztrácel humor; Vitellius ztrácel chuť k jídlu.
Jiní augustiáni se zase mezi sebou radili, jak odvrátit nebezpečí, protože všem bylo jasné, že kdyby nějaký výbuch smetl caesara, nevyvázl by životem snad kromě Petronia – ani jeden augustián. Vždyť přece jejich vlivu připisují Neronovy ztřeštěnosti, jejich našeptávání všechny zločiny, kterých se dopustil.
Nenávist k nim byla téměř silnější než k němu.
Začali si tedy lámat hlavy, jak by se vykroutili z odpovědnosti za vypálení města. Jestliže se však chtěli vykroutit oni, musili zbavit podezření i caesara, jinak by totiž nikdo neuvěřil, že nebyli původci pohromy. Tigellinus se o tom radil s Domitiem Afrem, ba dokonce i se Senekou, ačkoliv ho nenáviděl. I Poppaea pochopila, že Neronův konec by znamenal rozsudek i pro ni, dotazovala se tedy na radu svých důvěrníků a hebrejských kněží. Vědělo se totiž povšechně, že už několik let vyznává víru v Jehovu. Nero hledal cesty na vlastní pěst, cesty často strašné, častěji však bláhové, a upadal střídavě hned do strachu, hned zase si počínal jako dítě, ale především bědoval.
Jednou se v Tiberiově domě, který se zachránil před požárem, konala dlouhá a bezvýsledná porada.
Petronius zastával názor, že by měl caesar nechat nesnáze nesnázemi a odjet do Řecka a pak do Egypta a Malé Asie. Pomýšlí přece na tu cestu už dlouho, proč ji tedy odkládat, zvláště je-li v Římě i smutno i nebezpečno.
Caesar přijal tu radu s nadšením, ale Seneca chvíli uvažoval a pak řekclass="underline"
“Odjet bude snadné, ale vrátit se by už bylo těžší.”
“U Hérakla!” odpověděl Petronius. “Vrátit se můžeš v čele asijských legií.”
“To udělám!” zvolal Nero.
Ale Tigellinus začal odporovat. Sám nedovedl vymyslit nic, a kdyby mu napadla Petroniova myšlenka, prohlásil by ji docela určitě za spásnou, šlo mu však o to, aby se Petronius nejevil už podruhé jako jediný člověk, který dovede v těžkých chvílích všechno a všechny zachránit.
“Vyslechni mě, božský!” řekl. “Je to zhoubná rada!
Ještě než dojedeš do Ostie, vypukne občanská válka; kdož ví, zda se pak neprohlásí caesarem někdo z Augustových levobočků, kteří ještě žijí. A co si pak počneme, jestliže se legie postaví na jeho stranu?”
“Uděláme to tak,” odpověděl Nero, “že se předtím postaráme, aby žádní Augustovi potomci nebyli. Není jich už mnoho, bude tedy snadné se jich zbavit.”
“Udělat to můžeme, ale cožpak jde jenom o ně? Mí lidé slyšeli ještě včera, jak se mezi lidmi povídá, že caesarem by měl být takový muž jako Thrasea.”
Nero se kousl do rtů. Za okamžik však zvedl opět oči a řekclass="underline"
“Nenasytní a nevděční! Mají dost obilí a uhlí, na kterém si mohou péci placky, co tedy ještě chtějí?”
Na to odpověděl Tigellinus:
“Pomstu.”
Nastalo mlčení. Caesar pojednou vstal, zvedl ruku vzhůru a začal recitovat:
Srdce o pomstu volají a pomsta si oběti žádá.