Pak, zapomenuv na všechno, zvolal s rozjasněným obličejem:
“Ať mi podají tabulku a stilus, abych mohl zapsat ten verš. Lucanus nikdy takový nesložil. Všimli jste si, že jsem jej našel v jediném okamžiku?”
“Ó nedostižný!” ozvalo se několik hlasů.
Nero napsal verš a řekclass="underline"
“Ano. Pomsta si žádá oběti.”
Pak přelétl pohledem po všech kolem:
“A co kdybychom rozšířili zprávu, že to Vatinius dal zapálit město, a kdybychom hněvu lidu obětovali jej?”
“Ó božský! Kdopak já jsem?” zvolal Vatinius.
“Pravda! Potřebujeme někoho většího, než jsi ty… Vitellia?”
Vitellius zbledl, ale přesto se rozesmáclass="underline"
“Můj tuk,” odpověděl, “by leda mohl znovu rozdmychat požár.”
Ale Neronovi tanulo na mysli něco jiného. Hledal totiž oběť, která by byla s to opravdu ukojit hněv lidu.
A našel ji.
“Tigelline,” řekl po chvíli, “ty jsi spálil Řím!”
Shromážděným augustiánům přeběhl po zádech mráz. Pochopili, že caesar přestal tentokrát žertovat a že nastává chvíle těhotná událostmi.
Ale Tigellinův obličej se svraštil jako tlama psa, připraveného kousnout.
“Spálil jsem Řím na tvůj rozkaz,” řekl.
A vpili se do sebe pohledy jako dva démoni. Nastalo takové ticho, že bylo slyšet bzučení much, lítajících po atriu.
“Tigelline,” ozval se Nero, “miluješ mě?”
“Ty to víš, pane.”
“Obětuj se za mne!”
“Božský caesare,” odpověděl Tigellinus, “proč mi podáváš sladký nápoj, který nesmím pozvednout k ústům? Lid reptá a bouří se, chceš snad, aby se začali bouřit i praetoriáni?”
Hrůza sevřela srdce všem přítomným. Tigellinus byl praefektem praetorie a jeho slova byla prostě výhrůžkou. Pochopil to i Nero a jeho obličej se pokryl bledostí.
Vtom vstoupil Epafroditus, caesarův propuštěnec, a oznámil, že božská Augusta si přeje mluvit s Tigellinem, protože jsou u ní lidé, které musí praefekt vyslechnout.
Tigellinus se poklonil caesarovi a odešel, tváře se klidně a pohrdavě. Chtěli ho uhodit, a on ukázal zuby; dal jim na srozuměnou, kdo je. A protože znal Neronovu zbabělost, byl si jist, že tento vládce světa se nikdy neopováží vztáhnout na něj ruku.
Nero seděl chvíli mlčky, ale když viděl, že přítomní čekají od něho nějaký výrok, řekclass="underline"
“Vychoval jsem si hada na hrudi.”
Petronius pokrčil rameny, jako by chtěl říci, že není nesnadné utrhnout takovému hadu hlavu.
“Co ty na to? Mluv, poraď!” zvolal Nero, všimnuv si jeho pohybu. “Tobě jedinému důvěřuji, protože ty máš více rozumu než oni všichni dohromady a protože mě máš rád!”
Petronius měl užuž na jazyku: “Jmenuj mě praefektem praetorie, já vydám Tigellina lidu a uklidním město za jediný den.” Avšak zvítězila jeho vrozená pohodlnost. Být praefektem vlastně znamenalo nést na bedrech caesara a tisíce veřejných záležitostí. Proč by se tak namáhal? Což není lepší čítat si v útulné knihovně básně, kochat se pohledem na vázy a sochy anebo sedět, na klíně božské tělo Euniké, probírat se jejími zlatými vlasy a sklánět se k jejím korálovým rtům?
A proto řekclass="underline"
“Já radím, abys jel do Achaje.”
“Ach,” odpověděl Nero, “od tebe jsem čekal více.
Senát mě nenávidí. Jestliže odjedu, kdo mi zaručí, že se proti mně nevzbouří a neprohlásí caesarem někoho jiného? Lid mi byl kdysi věrný, ale teď půjde s nimi…
U Háda! Kdyby tak senát a lid měl jenom jednu hlavu!”
“Dovol, abych ti řekl, božský, že budeš-li chtít zachovat Řím, budeš muset zachovat aspoň několik Římanů,” řekl s úsměvem Petronius.
Avšak Nero začal bědovat:
“Co je mi do Říma a Římanů! Poslouchali by mě tedy v Achaji. Tady jsem obklopen jen samou zradou.
Všichni mě opouštějí! I vy jste schopni mě zradit! Vím to, vím… Vám ani nenapadne zamyslit se nad tím, co řeknou o vás budoucí staletí, jestliže opustíte takového umělce jako já.”
Tu se najednou ťukl do čela a zvolaclass="underline"
“Vidíte! Vždyť v těch starostech zapomínám i já, kdo jsem.”
Po těch slovech se otočil k Petroniovi už s docela vyjasněnou tváří.
“Petronie,” řekl, “lid reptá, ale kdybych vzal loutnu a šel na Martovo pole, kdybych mu zazpíval tu píseň, kterou jsem vám zpíval při požáru, co myslíš, nedojal bych jej svým zpěvem, tak jako dojal Orfeus divoké šelmy?”
Tullius Senecio, který měl napilno, protože se chtěl vrátit ke svým otrokyním přivezeným z Antia, a který seděl už dlouho jako na jehlách, odpověděclass="underline"
“Docela určitě, caesare, jestliže by ti ovšem dovolili začít.”
“Jeďme do Hellady!” zvolal Nero znechuceně.
Avšak vtom vešla Poppaea a za ní Tigellinus. Zraky všech se mimoděk otočily k němu, nikdy totiž žádný triumfátor nevjížděl na Kapitol tak hrdě, jako teď stanul před caesarem on.
A začal mluvit pomalu a důrazně, hlasem, v němž jako by skřípělo železo:
“Vyslechni mě, caesare, poněvadž ti mohu říci:
Našel jsem! Lid potřebuje pomstu a oběť, ale ne jednu, nýbrž stovky a tisíce. Slyšel jsi někdy, pane, kdo to byl Chréstos, kterého ukřižoval Pontius Pilatus? A víš, kdo jsou to křesťané? Nevyprávěl jsem ti snad o jejich zločinech a nestoudných obřadech, o proroctvích, že oheň učiní konec světu? Lid je nenávidí a podezírá. Nikdo je neviděl v chrámech, protože naše bohy považují za zlé duchy; nenajdeš je ve Stadiu, protože pohrdají závody.
Dlaně žádného křesťana ti nikdy neprojevily úctu potleskem. Nikdo z nich tě nikdy neuznal za boha. Jsou to nepřátelé lidského pokolení, nepřátelé města i tví.
Lid reptá proti tobě, ale ne ty, caesare, jsi mi rozkázal spálit Řím a ne já jsem ho spálil… Lid touží po pomstě, má ji tedy mít. Lid touží po krvi a po hrách, má je tedy mít. Lid podezírá tebe; ať se tedy jeho podezření odvrátí jinam.”
Nero poslouchal zpočátku udiveně. Avšak jak Tigellinus mluvil, začala se caesarova herecká tvář měnit, střídal se na ní výraz hněvu, lítosti, soucitu a pobouření. Pojednou vstal, shodil ze sebe tógu, jež se mu sesunula k nohám, vztáhl obě ruce vzhůru a chvíli tak mlčky setrval. Konečně se ozval hlasem tragéda:
“Die, Apolline, Héro, Athéno, Persefoné a všichni vy nesmrtelní bohové, proč jste nám nepřispěchali na pomoc? Co učinilo to nešťastné město těm ukrutníkům, že je tak nelidsky vypálili?”
“Jsou to nepřátelé lidského pokolení i tví,” řekla Poppaea.
A ostatní se dali do volání:
“Učiň spravedlnosti zadost! Ztrestej žháře! Sami bohové si žádají pomsty!”
Nero si opět sedl, svěsil hlavu na prsa a opět mlčel, jako by zvěst o takové ničemnosti otupila jeho smysly.
Ale po chvíli se ozval, potřásaje rukama:
“Jakého trestu a jakých muk si zasluhuje takový zločin? Ale bohové mi dají vnuknutí a s pomocí všech mocí Tartaru uchystám svému ubohému lidu takovou podívanou, že na mne bude dlouhé věky vzpomínat.”
Petroniovo čelo se pojednou zachmuřilo. Uvědomil si nebezpečí, které bude hrozit Lygii, Viniciovi, jehož měl rád, a všem těm lidem, jejichž učení sice odmítal, ale o jejichž nevině byl přesvědčen. Napadlo mu také, že se zase rozpoutají jedny z těch krvavých orgií, které jeho oči estéta nesnášejí. Ale především si řekclass="underline" “Musím zachránit Vinicia, protože zešílí, jestliže to jeho děvče zahyne.” A tento zřetel převážil všechny ostatní, ačkoliv Petronius dobře chápal, že začíná hru nebezpečnou jako ještě nikdy v životě.
Nicméně začal mluvit nenuceně a ledabyle, jak obyčejně mluvíval, když kritizoval nebo se vysmíval ne dost estetickým nápadům caesara a augustiánů: