HELENA: Ráno měl záchvat. Rozbíjel sochy.
DR. GALL: Kupodivu, on také?
HELENA: Jděte, Radie!
DR. GALL: Počkat! (Otočí Radia k oknu, zakrývá a odkrývá mu dlaní oči, pozoruje reflexy zorniček.) Koukejme. Prosím jehlu. Nebo špendlík.
HELENA (podává mu jehlici): Nač to?
DR. GALL: Jen tak. (Bodne Radia do ruky, jež prudce ucukne.) Pomalu, hochu. Můžete jít.
RADIUS: Děláte zbytečné věci. (Odejde.)
HELENA: Co jste s ním dělal?
DR. GALL (usedne): Hm, nic. Zorničky reagují, zvýšená citlivost a tak dále. - Oho! tohle nebyla křeč Robotů!
HELENA: Co to bylo?
DR. GALL: Čert ví. Vzdor, zuřivost nebo vzpoura, já nevím co.
HELENA: Doktore, má Radius duši?
DR. GALL: Nevím. Má něco ošklivého.
HELENA: Kdybyste věděl, jak nás nenávidí! Oh Galle, jsou všichni vaši Roboti takoví? Všichni, které jste… začal dělat… jinak?
DR. GALL: Inu, jsou jaksi vznětlivější - Co chcete? Jsou podobnější lidem než Roboti Rossumovi.
HELENA: Je snad i ta… nenávist podobnější lidem?
DR. GALL (krčí rameny): I ta je pokrok.
HELENA: Kam se poděl ten váš nejlepší - jak se jmenoval?
DR. GALL: Robot Damon? Toho prodali do Havru.
HELENA: A vaše Robotka Helena?
DR. GALL: Váš miláček? Ta mně zůstala. Je rozkošná a hloupá jako jaro. Jednoduše není k ničemu.
HELENA: Vždyť je tak krásná!
DR. GALL: Což vy víte, jak je krásná? Z rukou božích nevyšlo dílo dokonalejší, než je ona! Chtěl jsem, aby byla podobna vám - Bože, jaký nezdar!
HELENA: Proč nezdar?
DR. GALL: Protože není k ničemu. Chodí jako ve snu, rozviklaná, neživá - Bože můj, jak může být krásná, když nemiluje? Dívám se na ni a hrozím se, jako bych mrzáka stvořil. Ach Heleno, Robotko Heleno, nikdy tedy tvé tělo neoživne, nebudeš milenkou, nebudeš matkou; tyhle dokonalé ruce si nebudou hrát se zrozeňátkem, neuvidíš svou krásu v kráse svého dítěte -
HELENA (zakrývá si tvář): Oh mlčte!
DR. GALL: A někdy si myslím: Kdybys procitla, Heleno, jen na okamžik, ach jak bys vykřikla hrůzou! Snad bys zabila mne, který jsem tě stvořil; snad bys vrhla slabou rukou kámen do těch strojů tady, které rodí Roboty a zabíjejí ženství, nešťastná Heleno!
HELENA: Nešťastná Heleno!
DR. GALL: Co chcete? Není k ničemu.
(Pauza.)
HELENA: Doktore -
DR. GALL: Ano.
HELENA: Proč se přestaly rodit děti?
DR. GALL: - Nevíme, paní Heleno.
HELENA: Povězte mi to!
DR. GALL: Protože se dělají Roboti. Protože je nadbytek pracovních sil. Protože člověk je vlastně přežitek. Vždyť to už je, jako by se - eh!
HELENA: Řekněte to.
DR. GALL: - jako by se příroda výrobou Robotů urazila.
HELENA: Galle, co se stane s lidmi?
DR. GALL: Nic. Proti přírodě se nedá nic dělat.
HELENA: Proč Domin neomezí -
DR. GALL: Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.
HELENA: A žádá někdo, aby se… vůbec přestalo vyrábět?
DR. GALL: Bůh uchovej! Ten by si dal!
HELENA: Proč?
DR. GALL: Protože by ho lidstvo ukamenovalo. Víte, je to přece jen pohodlnější, nechat za sebe pracovat Roboty.
HELENA (vstane): A řekněte, kdyby někdo rázem zastavil výrobu Robotů -
DR. GALL (vstane): Hm, to by byla pro lidi strašná rána.
HELENA: Proč rána?
DR. GALL: Protože by se musili vrátit tam, kde bývali. Ledaže by -
HELENA: Řekněte.
DR. GALL: - ledaže by bylo už na návrat pozdě.
HELENA (u květin Hallemeierových): Galle, jsou tyhle květiny také hluché?
DR. GALL (prohlíží je): Ovšem, jsou to květy neplodné. Rozumíte, jsou kulturní, uměle rychlené -
HELENA: Ubohé hluché květy!
DR. GALL: Jsou zato překrásné.
HELENA (podává mu ruku): Děkuju vám, Galle; vy jste mne tak poučil!
DR. GALL (líbá jí ruku): To znamená, že mne propouštíte.
HELENA: Ano. Na shledanou.
(Gall odejde.)
HELENA (sama): Hluchý květ… hluchý květ… (Náhle rozhodnuta.) Náno! (Otevře dveře vlevo.) Náno, pojď sem! Rozdělej tady v krbu oheň! Rrrychle!
HLAS NÁNY: No hned! No hnedle!
HELENA (přechází rozčilena po pokoji): Ledaže by už bylo na návrat pozdě… Ne! Ledaže by… Ne, to je hrozné! Bože co mám dělat? - (Zastaví se u květin.) Hluché květy, mám? (Otrhává lístky a šeptá:) - Ach můj bože, tedy ano! (Běží vlevo.)
(Pauza.)
NÁNA (vyjde z tapetových dveří s náručím polínek): Najednou topit! Teď v letě! - Už je zas pryč, to třeštidlo? (Klekne ke krbu a rozdělává oheň.) V letě topit! Ta má nápady! Jako by už nebyla deset let vdaná! - Nu tak hoř, hoř! (Dívá se do ohně.) - Dyť vona je jako malý dítě! (Pauza.) Kouska rozumu nemá! Teď v letě topit. (Přikládá.) Jako malý dítě! (Pauza.)
HELENA (vrací se zleva s náručí plnou zežloutlých popsaných papírů): Hoří to, Náno? Pusť, já musím - tohle všechno spálit. - (Klekne ke krbu.)
NÁNA (vstane): Co je to?
HELENA: Staré papíry, hrrozně staré. Náno, mám to spálit?
NÁNA: Není to k ničemu?
HELENA: K ničemu dobrému.
NÁNA: Tak to spalte.
HELENA (hodí první list do ohně): Co bys říkala, Náno,… kdyby to byly peníze. Ohrromné peníze.
NÁNA: Řekla bych: Spalte to. Moc velký peníze sou špatný peníze.
HELENA (pálí další list): A kdyby to byl nějaký vynález, ten největší vynález na světě -
NÁNA: Řekla bych: Spalte to! Všecky vymyšlenosti sou proti pánubohu. To je samý rouháni, chtít po něm zlepšovat svět.
HELENA (ustavičně pálí): A pověz, Náno, kdybych spálila -
NÁNA: Jezus, nespalte se!
HELENA: Podívej se, jak se ty listy kroutí! Jako by živé byly. Jako by oživly. Oh Náno, to je hrrozné!
NÁNA: Puste, já to spálim.
HELENA: Ne, ne, já musím sama. (Vrhá poslední list do ohně.) Všechno musí shořet! - Podívej se, ty plameny! Jsou jako ruce, jako jazyky, jako postavy - (Tluče pohrabáčem do ohně.) Oh lehněte! Lehněte!
NÁNA: Už je po tom.
HELENA (vstane ustrnulá): Náno!
NÁNA: Ježíši Kriste, co ste to spálila!
HELENA: Co jsem provedla!
NÁNA: Bože na nebi! Co to bylo?
(Vedle mužský smích.)
HELENA: Jdi, jdi, nech mne! Slyšíš? Páni jdou.
NÁNA: Pro živýho boha, Heleno! (Odchází tapetovými dveřmi.)
HELENA: Co tomu řeknou!
DOMIN (otvírá vlevo dveře): Jen dál, hoši. Pojďte gratulovat.
(Vejde Hallemeier, Gall, Alquist, všichni v redingotech s vysokými řády en miniature a na stuhách. Za nimi Domin.)