Dodržely všechna bezpečnostní opatření. Olga zapálila větvičku a strčila do ní špicl šípu, na níž byl namotaný kus hadru. Tak ze třiceti kroků ho vystřelila. A… Okamžitě vzlétl vzhůru hučící plamen, průzračný a bez jakéhokoli kouře. Koně bázlivě zařehtali a začali couvat. Drobounké plamínky se odrážely v jejich vypouklých očích. Kňučící psi utekli ještě dál.
Do ohně se dá dívat hodiny a hodiny. Natálie i Olga strnuly a nebyly schopné od toho divadla odtrhnout oči. Hořící potůček tekl z proražené díry. Oheň olizoval vypouklou stěnu. Byla to kouzelná podívaná. Hořela voda. Postupně však Natálii zachvátil strach a podivná předtucha. Blížilo se nějaké nejasné nebezpečí. Něco zapomenutého, co v sobě skrývala kdesi hluboko, se probouzelo a hnalo ji pryč. Potřásla hlavou, aby od sebe odehnala tu předtuchu. Nedařilo se jí to. Tváře jí zčervenaly horkem. Nebezpečí rostlo.
„Nějak mi tu není dobře…“ řekla Olga a Natálie se s radostí chytila jejích slov.
„Poodjedem kousek,“ kývla. „Něco tu není v pořádku…“
Odjely až k samotnému lesu, kde na ně čekali náhradní koně přivázaní ke stromům. Nepospíchaly. Na něco čekaly, ale nevěděly na co. Chtělo. se jim odjet, ale zároveň je tu cosi drželo, cosi nezakončeného. Natálie sundala špičatý šišák se zlatým srpem a kladivem a roztržitě si přihladila vlasy.
„Možná, že Staří tuhle vodu nalévali do lamp,“ řekla. „V támhletěch chrámech. Když z toho nejde dým, tak nevznikají žádné saze. To není jako u nás…“
Zarachotilo to jako kdyby se země roztrhla strašlivým vnitřním úderem. Přilba jí vypadla z rukou a kulila se Rosinantovi pod kopyta. Kůň se zdvihl na zadní a ustrašeně zaržál. Natálie ho objala kolem šíje. Na místě kulaté věže se zdvihl černorudý oblak. Prorážely ho jasně žluté blesky. Nedaleko cosi mocně zahučelo a padlo do lesa. Hned vedle dívek dopadla na zem koruna mohutné jedle a polámala křoví. Natálie nakonec koně zkrotila. Chvějícími prsty hladila jeho teplou šíji. Srdce jí mocně bušilo.
Tam, kde předtím stála věž, trčely z plamenů jenom kusy pokrouceného železa. Hustá oblaka dýmu se valila k nebesům. Psi vztekle štěkali. Měli zdvižené ocasy.
„Kruciš, to je vo-vo-vodička,“ vykoktala Olga a usilovně se snažila usmát. Nedařilo sejí to.
„Tak teď už alespoň mám představu, co je ohnivý písek, když ohnivá voda…“ Natálie seskočila z koně a naštvaně sebrala helmici. „Kdybychom zůstaly tam…“ projel jí záchvěv opožděné hrůzy. „Zůstaly by z nás jenom ohořelé kostičky. No nic, aspoň jedno poučení z toho plyne: Nemůžeme zapalovat všechno na co přijdem.“
„Co když jsme urazily Staré bohy?“ zeptala se Olga. „Co když je ve věžích opravdu ohnivá voda do lampiček a bozi se urazili? Bozi jsou bozi, i když jejich chrámy již ztrouchnivěly.“
Natálie vložila nohu do třmenu a navyklým pohybem vyskočila do sedla.
Nasadila si přilbu.
„Kdo ví,“ odpověděla tiše. „Jestli před Temnotou něco bylo, nějaký život, museli mít nějaké bohy. Ne?“ ohlédla se na dýmající zbytky věže a podivné zetlelé chrámy. „Radši odtud zmizíme. Blíží se noc…“
Kilometrovník šestý
Podzimní sněhopád
Nesmyslné setkání,
jen z báchorky zrozené,
a přece je to také
jeden z herců…
J. Levitanský
Nejdřív to byl jenom takový bílý proužek na obzoru. Čím víc se blížily, tím víc se to podobalo sněhu. Sněhu čistému, nadýchanému a netknutému. Trčely z něj nízké, holé stromy. Visel na větvích jako girlandy.
Natálie přitáhla uzdu. Něco takového v životě neviděla. Uprostřed horkého podzimu se najednou objevila záplata sněhu, kterou někdo pečlivě vystřihl ze zimní krajiny kouzelnými nůžkami a položil na zelenou trávu. Neviditelná hranice. Ostrá hrana. Nejprůzračnější skleněná stěna oddělující dvě roční období, jimž není souzeno existovat vedle sebe. Vysoko na nebi zářil pálící obličej Velikého Bre. Pod kopyty koní se vinula udusaná cesta, na jejímž okraji, ve vysoké trávě, vrzali cvrčci. Stačí udělat jeden krok a ocitneš se v zimě, na sněhobílém prachovém sněhu.
„Tak jestli už tohle nejsou kouzla, tak nevím, čemu by se tak dalo říkat,“
ušklíbla se Olga.
Natálie se zachmuřila:
„Ale vždyť na mapě nic takového není! Stále ještě jsme v Šťastné Impérii!“
Odmlčely se v naději, že se řešení objeví z ničeho nic najednou samo. Obě si však uvědomovaly marnost svých nadějí. Objet začarované místo nebylo možné. Sněhová rovina se táhla na obě strany tak daleko, kam oko dohlédlo.
„V letopisech se o ničem podobném nepíše,“ řekla Olga. „Jakživa jsem nic takového neslyšela. Třeba to existuje díky chrámům? Někoho jsme naštvaly?“
„Ále co!“ řekla Natálie. „Zkusíme to objet. No jo, ale kde je nějaká objížďka? Zpátky to nejde…“
Všechny obavy za ně vyřešil Boj, který zimu miloval. Najednou se vrhl kupředu a už tam byl. Lítal kolem stromů a radostně štěkal. Sníh za ním vysoko stříkal. Horn se rozběhl za bratrem. Pustili se do honičky a rozryli neporušenou úběl sněhu.
„Tak pojedem?“ zeptala se Natálie.
Kavalkáda se pohnula. Okamžitě je zalila zima. Znepokojovalo je to, neboť zimní ošacení s sebou neměly. Kdo s tím mohl počítat? Vlastnily jenom jízdní pláště v tlumocích.
Ale zima byla vcelku mírná, vůbec nehrozila nějakým velkým mrazem. Vytáhly pláště, zakutaly se do nich a rázem jim bylo teplo. Všude kolem byl sníh, ale mráz ne. Přitom sníh netál, přestože by se to při takovém počasí slušelo. Zima, která není zimou, to by člověka mohl trefit šlak.
Zpočátku neviděly nic, co by je znepokojovalo. Pak zjistily, že se kolem nich děje cosi podivného. Natálie zdvihla oči k Tváři Velikého Bre. Změnil se v mléčně bílý disk a už neoslepoval oči. Vypadal jako vločka. Kolo zmrzlého mléka, které tak často leží v zimě na dvorech sedláků.
Olga poodjela trochu vpravo a najednou se zmenšila. Vypadala jako panenka na hraní kdesi daleko u obzoru. Jako kdyby se s neskutečnou rychlostí přemístila o pět set kroků dál. Natálie bezděčně vykřikla a Olga se opět objevila vedle ní a vylekaně se na ni podívala:
„Co je?! Najednou jsi byla tak daleko…“
„To ty! Ne já!“
„Ne, ty! Poodjela jsem pár kroků, otočím se a ty jsi někde na obzoru!“
„Koně!“ Natálie se prudce otočila.
Neměla náhradní koně za sebou. Za ní se do dálky táhl netknutý sníh.
„Myslela jsem si, že jdou za mnou. Jsou navyklí…“ rozpačitě začala Olga a zmlkla, když Natálie přiložila prst ke rtům.
Křupání sněhu. Vbrzku se koně vynořili z průzračné nicoty a poklidně se zastavili vedle nich.
„Vezmi je radši na uzdy,“ řekla Natálie. „A drž se poblíž mě. Stůj! Co je se psy?“
Vzala do ruky roh. Zahřála v dlaních studící kov a přiložila ho k ústům. Zatroubila ze všech sil.
„Co když to pochopí jako výzvu k boji?“ zeptala se Olga.
„Kdo?“
„Ten, kdo tohle všechno kolem…“
„Tak budeme bojovat! Jsme přece rytířky, jestli jsi už na to náhodou nezapomněla.“ Natálie se snažila mluvit bodře a odhodlaně, i když jí na duši bylo docela ouvej.
Boj a Horn se objevili přímo ze vzduchu. Znovu se bezstarostně rozběhli pryč a v mžiku se změnili v drobounké tečky.