„Vzduch je tady nějaký divný. Nebo se mi to jenom zdá?“ žalostným hlasem řekla Olga. „Strašně zmenšuje. Docela jasně jsem slyšela, jak cinká tvoje uzda, dusot koně. Odjela jsem jen pár kroků…“
„Dobře. Mlč chvíli,“ procedila skrz zuby Natálie. „Myslíš si, že se mi to líbí, nebo že tady něčemu rozumím?“
Začaly padat první vločky. Nejdřív jako by nesměle, potom stále hustěji. Natálie vyjekla. Před ní visel na nebi místo Tváře Velikého Bre bílý půlměsíc. Vypadal jako srpek rostoucího Měsíce. Ale oblouk byl obrácen vzhůru a oba ostré konce směrem k zemi. Takový Měsíc Natálie nikdy neviděla a o ničem podobném ani neslyšela. Obrátila se k Olze. Jen tak tak ji rozeznala v sněhové záplavě jako tmavou siluetu jezdce. Vypadalo to, jako kdyby mezi obrovskými sněhovými vločkami padaly kusy tmy. S každým krokem stále víc houstla. Už byla taková tma, že stačilo před sebe natáhnout ruku a kožená rukavice zmizela v koloběhu vloček a tmy. Natálie vykřikla. Volala Olgu. Žádné odpovědi se nedočkala. Zoufale zatroubila na roh, ale prokletá vánice zřejmě pohltila všechny zvuky. Jako kdyby byl roh úplně plný sněhu. Natálie zůstala sama uprostřed temnoty, protkané vířením vloček. Jsou to opravdu vločky? Na koňskou šíji i na Natáliina ramena padaly ohromné, podivuhodné, skoro jako talíř velké vločky. Ani jedna se nepodobala druhé. Girlandy, hvězdy s velkým množstvím paprsků, záhadné ozdoby… Ani názvy se jim nedají přiřadit. Lehoulinké. V okamžiku dopadu se rozpadaly, ale nezanechávaly po sobě vláhu, ani na dívčině plášti, ani na koňské hřívě.
Natálie už nepochybovala o tom, že se tu děje něco podivného. Podobný sníh neexistuje. Lidský svět takový nebývá. Taková nebývá ani skutečnost. Past? Odplata za nějaké staré hříchy? Záhrobní svět?
Jenom nepodlehnout panice! Ovládla by tě, zbavila rozumu a vůle… Ale co dělat? Troubila na roh. Křičela. Odpověď nepřicházela. Rosinant pochodoval,jako kdyby se nic nedělo. Nezastavovala ho. Možná už dávno ztratil cestu a šel neznámo kam, nebo kroužil do kolečka. Ani půlměsíc už nebylo nad hlavou vidět. Nic nebylo vidět. Ani zemi pod nohama, ani nebe nad hlavou. Ze zoufalství Natálie vytáhla meč a mávla s ním do stran. Pak se vzpamatovala a opět ho zasunula do pochvy.
Sníh se valil ještě hustěji, i když to už snad ani nebylo možné. Padal jako vodopád. Obklopil ji, zasypal, stiskl. Kůň jí zmizel z dohledu. Natálie se propadla do kypré prázdnoty. Ztratila vědomí, aniž by stačila vykřiknout.
Otevřela oči a v tomtéž okamžiku je opět zavřela před záplavou duhových barev, zářících nehybných ohňů a nevídaných věcí. Že by to byla smrt? Nadpřirozený život? Světlé Zítřky? Nebo spí, zmrzlá ve vichřici a pohasínající vědomí jí maluje obrázky tepla a pohodlí?
V každém případě to není sen. Je to skutečnost. Všech pět smyslů ji o tom přesvědčuje. Možná i ten šestý… Ale svět kolem je úplně jiný, neznámý, hnětoucí, oslepující neskutečnou rozkoší, kterou Natálie nepoznala ani v imperátorském paláci.
Úkradkem se rozhlížela přes spuštěné řasy. Tvářila se, jako by se ještě neprobrala k vědomí. Ležela v ohromném a velmi měkkém křesle. Bylo z neznámého materiálu. Měla na sobě svoje oblečení, ale brnění a meč ležely opodál. Vlevo stál křišťálový stolek, na něm se povalovaly průhledné baňky naplněné různobarevnými tekutinami.
Místnost byla ohromná, spíš vypadala na menší sál. Pod stropem visel gigantický lustr, několik pater křišťálových přívěsků. Ale lustr nesvítil. Stálé a nehybné světlo se linulo z bílých koulí, připevněných ke stěně oporami v barvě červeného zlata. Vypadá to, že by to dokonce i zlato mohlo být. Všude jsou koberce, zlato, křišťál, výrazné mozaiky, drahocenné kamení nebývalé velikosti.
Ale všechen ten přepych připadal Natálii jako otřesné vítězství špatného vkusu, nebo dokonce jeho totální nedostatek. Samozřejmě, že místní vládkyně mohly mít svůj vkus, své zvyky, ale přesto všechno to vypadalo na výsledek snažení zbohatlice, která se snaží překvapit, ohromit, oslepit. Zlatá: lví socha byla příliš veliká a masivní pro tenhle sál. Je na ní příliš mnoho i drahokamů, které dohromady neladí. Příliš velký je i křišťálový stůl na druhé straně sálu. Zase je na něm příliš mnoho diamantů a už vůbec nebylo vhodné na něj postavit masivní zlaté svícny, samozřejmě že obsypané velikými smaragdy a dalšími, Natálii, neznámými kameny. Každý koberec, sám o sobě, byl nádherný, ale když jsou pověšené div ne ve dvou vrstvách, řežou oči kakofonií barev a vzorů. Rytířské brnění, celé zlaté a plné drahého kamení. Koberce příliš ověšené zbraněmi, samozřejmě bohatě zdobenými. Místní paní má strašně chudobnou a ubohou fantazii. Natálie se v umění trochu vyznala, nejednou navštěvovala dílny malířek a sochařek, jak mají rytířky předepsáno. Ale tenhle neslýchaně bohatě vyzdobený sál měl strašně daleko k jakémukoli umění. Lokajka zbohatla.
Natálie vzala ze stolu hrst broušených průzračných kamínků. Každý z nich byl velký jako ořech. Jedním z nich škrábla okraj skleněné číše. Na skle za sebou zanechal škrábanec. Samozřejmě briliant! Kameny nebylo možné brát jako drahocennost, jako obrovské bohatství. Špatný vkus, Natálie je naštvaně hodila na stolek. Kameny se drkotavě rozběhly po jeho skleněné desce. Některé spadly na zem, ale vysoký koberec zdusil zvuk jejich pádu.
„Opovrhujete bohatstvím?“ uslyšela zezadu vemlouvavý mužský hlas. Natálie vzala do hrsti všechnu svoji odvahu a ženskost a schválně se otočila pomalu. Příchozí se před ní zastavil a vypnul se v důstojné póze.
Byl majestátní a veliký. Pečlivě upravená bradka protahovala odulý obličej. Přes rameno měl přehozený plášť z bílé kožešiny, na němž tu a tam visely černé ocásky. Na hlavě měl zlatý věnec z listí Natálii neznámého stromu, posypaný brilianty. Na hrudi se mu pocinkával masivní zlatý řetěz, obsypaný drahokamy. Opíral se o zlatou hůl, nahoře ozdobenou obrovským rubínem.
„Co to všechno znamená?“ ostře se zeptala Natálie. „Kde to jsem?“
„V skromném zámku vašeho pokorného sluhy, má královno,“ poklonil se a popošel několik kroků. Plášť přitom šustil po podlaze. Usedl do křesla naproti Natálii.
Kousla se do spodního rtu, aby se nerozesmála. Nehledě na to, co se tu děje, to bylo k smíchu. Jakmile se pohnul, udělal krok, okamžitě ztratil nacvičenou velikost. Ze všech sil se snažil vypadat jako opravdový majitel, ale ve skutečnosti to byl jen prohnaný a mazaný sluha, navlečený do panského oblečení.
Ne! Je to zdejší majitel, ale při tom je vidět, že je… Jak to jenom vyjádřit pomyslela si Natálie. Jako kdyby to tu nedostal právem. Je to povýšenec, který zabral opuštěný dům, nečekaný dědic z vesnice, který hraje roli, na niž díky své nicotnosti vůbec nestačí. Pěstěná nicka.
Natálie neviděla nejmenšího důvodu, aby nedůvěřovala své intuici, právě teď, kdy neznámo a strach zostřily až neskutečně všechny její smysly. Podívala se mu přímo do očí.
„Co to všechno znamená? Jak jsem se sem dostala? Kde je moje zbrojnoška, psi a koně?“
„Dovolil jsem si vás pozvat na návštěvu, má královno.“
„Nejsem královna a už vůbec ne vaše!“ napřímila se hrdě v křesle Natálie.
„Prosím o prominutí. Takže jsem si vás dovolil pozvat na návštěvu. Možná trochu bez ceremonií, ale doufám, že mi později prominete ten spěch, který byl vyzván jen nadšením nad vaší krásou…“ zdvořile rozhodil ruce přeplněné drahocennými prsteny. „O vaši společnici, koně a psy se nemusíte obávat. Jsou všichni tady. V úplném bezpečí. Můžete se sama přesvědčit,“ plavně pohnul rukou směrem ke křišťálovému stolu v hloubi sálu.