Natálie se rozhodně zvedla a rychlými kroky se tam vydala. Zastavila se u stolku. Vyjekla a zdvihla dlaň k ústům. Uprostřed masivních, nevkusných tretek z matně třpytícího se zlata a velkých drahokamů, stál skleněný poklop, velký asi jako lidská hlava a pod ním… Pod ním ležela Olga na čemsi zeleném, drobounká jako panenka. Ležela na zádech a oči měla zavřené. Natálie přiložila tvář na chladné sklo. Dívala se, až ji bolestí řezalo v očích. Olžina hruď se pravidelně zdvihala. Spala. Hned vedle ní leželi drobouncí koně a ještě menší psíci.
V tom okamžiku se Natálii opravdu udělalo špatně, třásla se jí kolena, měla nepříjemně v ústech. Bylo potřeba se držet, udržet strach na uzdě a bojovat do poslední chvíle. Jinak… Cit jí napovídal, že jinak dojde k něčemu strašnému. Nejde o život, či smrt, vypadá to, že je to celé daleko složitější…
Natálie jen tak mimochodem střelila pohledem na své brnění a meč, který ležel navrchu. Vrátila se ke svému křeslu a sedla si.
„Takže jste mě pozval na návštěvu,“ řekla s úlisným úsměvem. „Nenutila jsem se sem. Tak už se to přihodilo, jak to tak vypadá… Co jste zač?“
„Máte strach,“ řekl a přitom ji provrtával pohledem.
„Možná,“ řekla Natálie. „Každý se něčeho bojí. I já, i vy. Co jste zač?“ „Kouzelník,“ vycenil zuby. „Král. Mág. Vyberte si, co chcete. Všechno bude pravda. Jsem zdejší majitel. Umím stvořit cokoli, co se mi zachce.“
„To je strašně zajímavé,“ odvětila Natálie. Zdvihla ruku dlaní vzhůru a nevinně dodala: „Chci loveckého sokola. Celý život jsem snila o tom, že ho jednou budu mít. Jsou však tak vzácní, že je má jenom Imperátorka.“
Po tučném obličeji přeběhl stín.
„Bohužel,“ řekl. „Nejsem bůh a tudíž nejsem všemocný. Život udělat neumím. Chcete diamant?“
„Znamená to, že živého tvora stvořit neumíte…“
„Zato si s živými tvory mohu dělat co chci.“
„To je paráda,“ ušklíbla se pro sebe Natálie. Přece jenom se o něm něco dozvěděla, a docela rychle. „Takže co potřebujete?“
Člověk se zlatým věncem na hlavě se jen malounko zaculil.
„Vás potřebuji,“ řekl nedbale a dokonce trochu líně. „Moc už toho tady bylo a všechno mě nakonec otrávilo. Když jsem vás uviděl, pochopil jsem, že mi scházela právě taková zlatovlasá a modrooká královna… Počkejte!“ zdvihl dlaň, když zahlédl její trhané gesto. „Perfektně znám všechny přihlouplé zvyky vaší takzvané Šťastné Impérie. Jak jste tam jen tak pro nic za nic zavedli matriarchát…“
„Co že zavedli?“
„Jasně. Odkud byste to měla vědět? Systém, kdy o všem rozhodují a vybírají si ženy.“
„Ale vždyť to tak bylo vždycky,“ řekla Natálie. „Muži jsou slabé pohlaví“ „Jo, teď. Jenže dřív to bylo úplně jinak. Před tím, než přišla, jak vy tomu říkáte, Temnota…“ najednou se tak něj tak majetnicky a hlasitě rozchechtal, pak luskl prsty.
Před Natálií se objevilo kulaté zrcadlo v masivním zlatém rámu. Zaclonilo jí kouzelníka. Dívka v něm uviděla svůj obraz. Tvář naplněnou děsným údivem, ústa pootevřená, široce rozevřené oči. Jakoby to byla malá holčička, které předvedli prachobyčejné kouzlo a to s ní otřáslo až do morku kostí.
Natálie naštvaně dlaní odstrčila zrcadlo. Rozpustilo se ve vzduchu. „Odpusťte mi ten smích,“ řekl kouzelník, „ale vypadala jste poněkud směšně…
„Odkud víte, co bylo před Temnotou?“
„Já jsem před tou vaší Temnotou žil,“ odpověděl úplně klidně, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. „A proto mohu srovnávat. To doufám chápete.“
„Něco takového nemůže být pravda!“
„Proč? Jenom proto, že vy o tom nic nevíte?“ naklonil se kupředu, „Nevládnu sice životu, ale vládnu času! Podívejte se!“
Mávl rukou a před Natálií, ve výši jejích očí, se otevřelo okno do jiného světa. Před ní proplouvaly ulice báchorečných, kouzelných měst, nesčetná, patra vysokánských domů ze skla, zelené sady, shon a tlačenice pestře, oblečených lidí. Ženy v kalhotách i bez kalhot, v šílených halenkách s holýma, opálenýma nohama. Jiné měly nohy pokryté jakousi černou pavučinou. Muži se vůbec mužským nepodobají, mají široká ramena, jsou silní. Ženy jsou naopak jemné a štíhlounké. Nikde není vidět koně a povozy. Na všech stranách jezdí jakési různobarevné, třpytící se ekvipáže, Nejsou k nim připojeni koně, jedou samy od sebe. Skrz skla je vidět, že uvnitř sedí lidé. O něco později uviděla Natálie chrám podobný těm, na něž onehdy narazily s Olgou, ale tentokrát nebyl napůl shnilý, ale naopak natřený na modrobílo. A nestál na zemi, ale jel po hladké, šedé, nerozpraskané a rovné silnici, a pak najednou se od ní odtrhl a vznesl se vzhůru do nebe. Podpůrné nožky se zatáhly do břicha a chrám zmizel v modři nebes. Nebyla to stavba, ale létající koráb!
Natálie vykřikla, zamhouřila oči a zoufale se chytila opěradel křesla. Byla příliš silná, a tak je prsty neobejmuly. Uslyšela kouzelníkův spokojený smích. To ji donutilo otevřít oči.
„Co to bylo?“
„Minulost,“ řekl. „Tak to vypadalo před pěti sty lety.“
„To se jezdilo tak… A lítalo?“
„Dokonce až na Měsíc,“ kývl hlavou. „Lidé tehdy mohli dělat ještě daleko víc věcí, o nichž vy už nemáte ani ponětí. Ani nevíte, co jste ztratily… Nemáte ani šajna, co všechno jste zapomněly a čemu se podobáte ve svých hradech, při orání pluhy s koňským potahem, když svítíte petrolejkami. Opravdoví divoši, přísahám… Nestřílejte po mně očima, drahá královno! Je to pravda, i když je hořká. Ve srovnání s vašimi dalekými předky jste neuvěřitelnými divochy. Nerozčilujte se, drahá Natálie, je to tak…“
Natálie se cítila hnusně. Kousíček jiného, mnohobarevného a prapodivného života, i když ho viděla jen koutkem oka, byl přesvědčivý. Možná právě proto, že to byl jen zběžný pohled.
Jestliže jen tak na první pohled uviděla tolik zajímavého, jak by to vypadalo, kdyby ten svět mohla sledovat dlouho a pečlivě?
„Zámky, pluhy, svícny a proti tomu nezhasitelné světlo, vozy, které jezdí samy, létající lodě, stopatrové domy, lety lidí na Měsíc… Kam to všechno zmizelo? V jaké propasti? Jaké síly mohly smést tak mocné státy, že po nich nezbylo ani ň.“
Najednou si uvědomila, že to pronesla nahlas.
„Jaké síly?“ pronesl zadumaně kouzelník. „Chtěl bych to také vědět…“
„Bohové?“
„Na to zapomeňte! Žádní bohové nejsou. Ani jeden.“
„A co Veliký Bre?“
Rozchechtal se. Smál se dlouho a od srdce. Chechtal se tak, až mu málem z hlavy spadl zlatý věnec. Tlusté tváře se mu třásly, na hrudi poskakoval zlatý řetěz.
Luskl prsty a Natálie se opět podívala do minulosti. Strašně starý člověk, s prapodivnými skleněnými kolečky na nose, v podivném oblečení, cosi nesrozumitelně vykládal a vykřikoval. Držel před sebou kus papíru. Na jeho hrudi se třpytilo pět zlatých hvězd. Vypadaly přesně jako ty, co září na špici Chrámu. Pět hvězd, a pak ještě nějaké zlaté kroužky, které se pohupovaly na rudých stužkách. Visely na pravé straně hrudníku. Stál na jakémsi prapodivném oltáři a za jeho zády seděli v několika řadách podobní starci se znuděnými, unavenými a smutnými tvářemi lidí, které otravuje špatné trávení a úbytek sil. Vypadalo to, že nikdo starce s pěti hvězdami na hrudi, brumlajícího nepochopitelná zaklínání, neposlouchá. Ať se Natálie snažila jak se snažila, zaslechnout, co si to ten viditelně nemocný člověk brblá pod nos, neměla šanci. Byl to sice její rodný jazyk, ale smysl slov jí unikal. Žádná z vět nedávala smysl, ani celá řeč ho nedávala. Bylo to zaklínání? Modlitba?