„Kdo to je?“, zeptala se a najednou pocítila lítost k tomu nemocnému starci. Měl by ležet v posteli a zatím ho vytáhli na ten prapodivný oltář a donutili tak dlouho povídat a opakovat hloupá zaklínadla.
„No, to je ten váš milovaný Veliký Bre!“
„Kdože to je?“ Natálie chápala, že tenhle člověk bohem být nemůže.
V žádném případě.
„Je to tak. Všechno jste zapomněly. Vaši předkové všechno zapomněli. A z těch drobných úryvků, které jim uvízly v paměti, a které pokřivili do nepoznatelnosti, vytvořili opravdické náboženství. S bohy, zázraky, které se jim připisují, chrámy. Říkám to dostatečně jasně?“
„Celkem bych řekla, že ano,“ řekla Natálie. „Jak se to mohlo stát… Jak se to mohlo takhle… A co teď…“
Zdálo se jí, že jí zpod nohou vytrhli zem. Že zůstala viset v mrazivé nicotě uprostřed studených hvězd. Nevěděla čemu má teď věřit, čím zaplnit prázdnotu, která vznikla na místě již dříve poničené víry. Svět se obrátil vzhůru nohama. Ztratily se všechny opory, ideály, způsob života, paměť, zmizela ušlechtilost i hříchy, protože když ušlechtilost a hříchy se ukážou jako nesmyslné, nejsou ani ušlechtilostí ani hříchy. V Natáliině hlavě vířil nepopsatelný zmatek. Podivné však bylo, že nepocítila smutek, když se zhroutily základy jejího světa. Spíš cítila únavu.
Možná její koketování s Heretiky, pochybnosti a hledání, ji přivedly k tomu, že okamžik boření základů světa snesla docela klidně. A dokonce si přiznala, že o takový okamžik šlo. Příliš mnoho zázraků, příliš mnoho nezvyklého se na ni navalilo. Buď musela začít brečet, nebo se přes všechno přenést v klidu, se suchýma očima, tak jak se sluší rytířce. I když byly divoškami, které všechno zapomněly, eventuelně přejinačily, přece jenom zůstaly rytířkami. Měly svůj svět a ten nepřestane existovat jenom proto, že se ukázal být vybledlým stínem, polozapomenutým následníkem jiného, daleko mocnějšího, zářivého a podivuhodného světa. Nezmizelo dobro ani zlo, žízeň po vědomostech, po cestování a hrdinských činech. To si má rozbít hlavu o stěnu, nebo se sama nabodnout na meč? Ne! Právě teď má povinnost žít! Cožpak se právě za Vědomostmi nevypravila na nebezpečnou pouť? Copak nepochopila, že Vědomosti mohou být hořké a obtížné? Všichni, kdo věřili v Předky, se už dávno v hloubi duše smířili s tím, že kdysi došlo ke strašné katastrofě.
Sklonila hlavu a setkala se s lepkavým kouzelníkovým pohledem. „Snesla jste to obdivuhodně dobře.“
„Jsem rytířka,“ řekla chladně Natálie. „Ať se stalo kdysi cokoliv… Co to je Temnota?“
„Nevím, jestli vám to budu schopný vysvětlit. Přesněji řečeno, jestli to budete schopná pochopit, Natálie.“
„Pokusím se,“ hlas se jí ani nezachvěl.
„Víte… Minulost se vám možná zdá parádní a velkolepá. Všechny ty domy, letadla… V něčem to asi byla pravda, tak to lidi chápali. Ale Příroda, jak to tak vypadá, na to měla jiný názor.“
„Příroda, to je Bůh?“ vylétlo z Natálie.
„Příroda, to je všechno živé, kromě člověka. Je to nejsložitější organismus, který jsme se snažili ovládat a ničili ho, aniž bychom byli schopni pochopit jeho složitost a vznešenost. A příroda se nám pomstila. Všechno, co se sneslo na náš svět, jsme mohli docela dobře nazvat božím trestem. Věřili tomu i ti nevěřící. Vypadalo to, jako by všechno kolem zešílelo. I prostor a čas se zbláznil. Přírodní zákony přestaly platit, nebo je možná nahradily úplně jiné, o nichž jsme před tím neměli nejmenší ponětí. Na různým místech zeměkoule…“
Natálie zdvihla udivené oči.
„Ano, zeměkoule,“ opakoval. „Na různých místech zeměkoule docházelo k tomu, čemu by se klidně dalo říct kouzla. Rozrůstalo se to jako lavina. Celá města mizela v nicotě. Hvězdy tancovaly po obloze. Nad Eifelovou věží létali pterodaktylové. Do Marseillského přístavu vplula fregata Napoleonovy egyptské eskadry. Lidem rostly ocasy. Déšť padal ze země do nebes. Železo měklo. Zvířata začínala mluvit… Potom nastal opravdový Chaos. A Temnota. Vaše kněžky mají pravdu v jednom: Chaos a Temnota tu měly své místo. Uhodilo… Možná že Příroda má nějaké stop-tlačítko, pojistku, prostředek, kterým se v době nejvyšší nouze může zachránit. Tedy i před lidmi. A my… Dokázali jsme poznat jen drobnou část jejích zákonů, uspořádání, ale přitom jsme usoudili, že už známe úplně všechno a můžeme s ní zacházet jako s pokornou služkou. A nejhorší bylo, že před námi nestálo rozhněvané božstvo, kterému by se dalo padnout k nohám, modlit se k němu, přinést mu nějaké oběti, kát se… Ne bůh, ale nepoznaný, složitý a nerozumný mechanismus, s kterým domluva není možná.
Jak se dá domluvit s rozvodněnou řekou? S morem? Nedá se domluvit s atmosférou, aby dávala víc kyslíku. Můžeme přestat kácet stromy, které kyslík vytvářejí, můžeme přestat znečišťovat moře. Ale my jsme poráželi a znečišťovali… Neporozuměla jsi vůbec ničemu, že?“
„Proč bych nerozuměla?“ pomalu řekla Natálie. „Nechápu jenom jedno. Proč nás po tom všem počítáš mezi divochy? A vás, kteří jste se dopustili takových věcí, za osvícence rozumu. Ne, opravdu jsem mnohému z tvého vyprávění neporozuměla, ale to hlavní jsem pochopila. Dopustili jste se toho, čemu se říká hřích pýchy ve vztahu k přírodě. A ona se vám za to pomstila… Vysvětlení mnoha nepochopitelných slov, kterými se tvé vyprávění jen hemžilo, mě už tolik netíží. Ostatně… Jak se stalo, že ses stal… tím, čím jsi teď? Čím jsi byl dřív? Nebo jsi byl i před tím kouzelníkem?“
„Ne. Kouzelníci u nás neexistovali. Byl jsem začínajícím vědeckým pracovníkem. „
„Vědec?“ zeptala se Natálie. „Aha, vědec.“
„No, ne tak docela. Seděl jsem a vypisoval papíry. Pro vědce.“
„Co jsi říkal? Písař pro vědce? Těch máme i my až až, i když jsme divoši.
Jenom u nás se písařům říká písaři.“
„To je, něco úplně jiného.“
„V čem?“ zeptala se Natálie. „Seděl jsi mezi všemi těmi létajícími a blýskajícími se kouzly a psal papíry. Pro vědce. A potom?“
„To je složité. Sám tomu až do úplného konce nerozumím. Mnohé jsem zapomněl z leknutí ještě tehdy… Když začal Chaos a svět zešílel, stal se divokou. fantasmagorií… Abych tak řekl, prostě se to stalo. Vyšlo to. Najednou jsem zjistil, že mohu tvořit předměty a ovládat je. Nelekl jsem se toho a rozhodl jsem to využít. Naučil jsem používat ten kousíček Chaosu a stal se nesmrtelným. Udržel jsem si ho, i když Chaos a Temnota pominuly a zbytky lidstva začaly svou novou pouť. Asi tak by to bylo možné v krátkosti vysvětlit.“
„Chápu…“ řekla Natálie.
Rozesmál se:
„Sám tomu až do konce nerozumím… No dobrá. Co kdybychom si popovídali o něčem daleko příjemnějším? Například o tvých krásných očích? Vezmi si pohár. Neboj se.“
Natálie polkla doušek. Víno bylo opravdu vynikající. Všimla si kouzelníkova pohledu a zostražitěla.
Měkká dlaň jí dosedla na rameno. Natálie jeho ruku shodila.
„Tak takhle teda ne!“ řekla rozhněvaně. „Já…“