„Hm, jsi rytířka“ kněžna a všechno možné. Ale z mého pohledu jsi nádherná divoška, kterou stojí za to i vychovat.“
„Právě teď jsem si domyslela…“ řekla Natálie chladně. „Ty zvěsti o ohnivém hadovi, který krade děvčata… Všeobecně si všichni myslí, že jde o výmysly, ale faktem je, že dívky opravdu sem tam podivně mizely.“
„Kaju se, kaju se,“ klidně řekl kouzelník.“Kdysi, ještě před Temnotou, jsme měli takovou pohádku o hadovi. Jednou jsem si na ni náhodou vzpomněl, když se to hodilo…“
„Teď tě současná hračka omrzela a já jsem se naskytla nedaleko. Je to tak?“
„Moc se mi líbíš. Nemám chuť udělat si z tebe jednu z řady vyplašených loutek. Za pár let se loutky omrzí. V tobě cítím rozum a silnou vůli. Jediný král kouzelníků na celé planetě potřebuje královnu.“
„To mě velice těší,“ posměšně se uklonila Natálie.
„Já mluvím vážně. Jsi krásná a chytrá. Dám ti vědomosti. Chápeš? Ne hroudu zlata, ale vědomosti. Můžeš poznat všechno co budeš chtít. Dostaneš se do jakéhokoli koutku světa. Veškeré vědomosti, které mám, jsou ti k dispozici. Promysli si to, má královno.“
Pokušení bylo veliké. Ohromné. Natolik obrovské, že Natálie na okamžik zaváhala, než pochopila, že královnou nikdy nebude. Stane se kouzelníkovou souložnicí a bude platit sama sebou za drobky znalostí, které jí sem tam nasype ze své dlaně vrtošivého a rozmarného pána, Vědomosti, jichž nenabyla sama, mrtvé, nepotřebné vědomosti, protože se o ně nemůže s nikým podělit. Pták ve zlaté kleci. Stojí za to žít v kleci, i když je z divů a kouzel, radosti poznání, přestože je to poznání divošské, jak tomu přezíravě říká tenhle kouzelník? Stojí to za svobodu?
Tyto myšlenky překryla ještě hrdost. Jak si může muž dovolit vybírat a velet? Jak to, že smí dávat ruce na ramena a vyvalovat na ni kalné oči. Ať si bylo dřív co chtělo, dneska je to jak je a už to je takhle, pět set let. Sám to přece řekl.
Opět shodila z ramene horkou ruku a napřímila se: „Ne!“
„Nezajímají tě vědomosti?“
„Nezajímáš mě ty!“ řekla Natálie a vstala.
„To se dá napravit,“ ušklíbl se. „Stačí, když mi řekneš, jakého mě chceš mít.“ Člověk v plášti zmizel. Na jeho místě stál opálený atlet a svaly mu jen hrály. Na sobě měl jen uzoučkou zlatavou bederní roušku. Natálie bezděčně ustoupila o krok. Atlet se usmíval. Přišel až k ní. Vzal ji za ruce a přitáhl k sobě. Vůbec mu nevadil její odpor. Vypadalo to, jako by se její ruce dostaly do ocelových svěráků.
„Ne!“ zakřičela Natálie.
Udržela se však a neudeřila ho. To v případě potřeby stále ještě stihne. „Ach, promiň,“ řekl atlet a změnil se v hubeňoučkého, nádherného chlapce se světlými nadýchanými kučerami. Když by se mněla přiznat, byl úplně podle jejího vkusu. Jeho ruce ze sebe shodila úplně lehce a znovu opakovala:
„Ne!“
V tomtéž okamžiku se změnil do původní podoby. Jenom plášť už na sobě neměl. Stál tu v podivném tmavém obleku. Bílá košile, kolem krku pestrá mašle. Přesně tak, jak to měli ti starci. A právě takové zlaté hvězdičky na rudých stužkách, jen jich bylo podstatně víc, než měl kterýkoli z těch smutných starců. Natálie jich napočítala deset ve třech řadách nad sebou. A pod nimi jakýsi ohromný znak, vypadal jako kříž na hvězdě, nebo hvězda na kříži. Celé to bylo zlacené, plné emailu a nahoře se třpytila malá briliantová korunka.
„Na co to je?“ nechápavě se zeptala Natálie.
Právě tak nechápavě pokrčil rameny.
„Jak na co? Protože já… jsem ten nejmocnější. Jediný kouzelník na celé planetě. Přece mohu sám sebe vyznamenat? Nikdo z nich jich deset neměl.“
''Víš, že se tvé oči vůbec nemění, i když se ty sám proměňuješ?“ řekla Natálie. „Zůstávají původní. A nejsou to oči, kvůli nimž by člověk ztratil hlavu. Takže mi promiň…“
Cosi jí táhlo ruce k zemi. Podívala se a uviděla těžké zlaté okovy. V dalším okamžiku zmizely.
„Samozřejmě že tohle můžeš,“ řekla Natálie. „Ani představit si nedokážu, čím vším bys mě mohl zastrašovat. Můžeš opravdu mnohé…“
„Ani představit si to nedovedeš,“ potvrdil jí se slizkým úsměvem.
Natálie se vyděsila, když uviděla jeho oči tak blízko sebe, oči šílené přáním a opilé vědomím beztrestnosti.
„Je blázen,“ pomyslela si a zachvátila ji panika. „Nějaký mizerný písař… Seděl u svých listin vedle vědců. Najednou dostal do úplného použití, uprostřed všeobecného strachu a ničení světa, možnost dělat jakákoliv kouzla a pět set let se těšil z úplné beztrestnosti. Zalknul se tím. Přejedl se.“
V první chvíli si ještě mohla myslet, že je bůh, Prastaré božstvo. Ale teď už ne, když uviděla ty oči, tu hloupou nadutost, která se nezměnila za celých pět set let.
„Ubohý pisálek se zbláznil z blaha, které ho zalilo jako mořská vlna. Teď už je nejvyšší čas se zachránit a vysvobodit Olgu!“
Chladná rozhodnost rytířky v ní ožila. Rukojeť meče jí sama vskočila do dlaně. Natálie jím mávla podle všech pravidel bojového umění. „Křídlo jestřába“ je strašný úder, rozsekne člověka od levého ramene křížem až do pasu.
Uder však prosekl prázdnotu. Kouzelník se najednou ocitl na úplně jiném místě. Strojeně zívl. Rukojeť meče se změnila v kluzkého a chladného hada. Plaz otevřel tlamičku, zasyčel a kosočtvercová hlava se pohnula směrem k dívčině obličeji.
Natálie vykvikla vysokým hlasem a odhodila meč.
Kouzelník se chechtal.
' 'Jsi nádherná,“ líně ze sebe vymáčkl. „Vypadá to, že s tím kusem železa umíš docela dobře zacházet…“
„Mimochodem, už jsem s ním musela i zabíjet.“
„Tím příjemnější bude, až přestaneš bláznit. A to opravdu brzy přestaneš, královno moje…“
Natálie se smutkem a opovržením řekla:
„Kdyby ses ke mně dostal ve válce, písaři…“
„Bože, co ty víš o válce? Vypadá to, že se tady u někoho z vás povaluje Ivanhoe nebo Dumas… Co ty víš o válce?“
„A co ty?“ se zápalem vykřikla Natálie.
„Mohu uvidět jakoukoli válku. Už jsem toho viděl moc. Podívej se, a ty vaše meče… „
Před Natálií letěla žlutá země, suchá, kamenitá. Skalní hroty, vysoká úbočí, nad nimiž se vznášela, ne ona, ale její duch v jakémsi cizím těle, v nějaké strašné bedně. Nad hlavou jí cosi drnčivě dunělo. Za průzračným oknem řádil děs. Od země, přímo k Natálii, se táhly oslňující pruhy, kolem cosi vybuchovalo, rachotilo, vylo, kničelo, explodovalo. Čísi tíživý, smrtelný stesk a žízeň po životě pronikaly Natálií s takovou mocí, jako kdyby právě ji záhadným způsobem zabíjeli. Někdo vedle křičeclass="underline"
„Toljo! Vzhůru! Vzhůru! Ještě jedna smečka zleva!“
Natálie uviděla hned vedle sebe tvář muže, hledícího dolů. V jeho očích bylo úzkostné poznání konce a vzteklá žízeň po životě. Natálii ho bylo, bůhvíproč, hrozně líto. Přála si celým svým dobrým srdcem, rytířským soucitem k umírajícímu vojákovi, aby přežil, zachránil se… V uších jí stále ještě utichal nepochopitelný křik:
„Ještě jedna smečka zleva!“.
A Natálie už opět stála na kožešinovém. koberci před křišťálovým stolkem.
Tentokrát se však kouzelník choval divně. Měl napůl zavřené oči, jako kdyby se na něco díval, nebo cosi podivného poslouchal. Brumlal jako ze snu:
„Že by ho zachránila? Vytrhla ho odtamtud? To nemůže být! To přece.. Jak to mohla…“