Natálie ho žíznivě naslouchala a prakticky ničemu nerozuměla. Kouzelník sebou trhl. Otevřel oči.
„Zachránila jsem ho?“ zeptala se Natálie.
„Koho? Blbost!“ ustoupilo krok a zkřížil ruce na hrudi, v marné snaze vypadat majestátně. „Nebudeme se rozptylovat, ty moje malá divoško. Pro dnešek by mohlo být už dost toho povídání, ne?“
Cosi zvonivě cinklo. Natálie se podívala dolů. Horní spona její košile se sama rozepnula. Natálie se pokusila ji zapnout, ale nešlo to, klouzala jí z rukou jako živá. Druhá spona se rozepnula, třetí… Natálie se zoufale snažila zvládnout oživlou košili. Shovívavý smích kouzelníka se jí zaryl do uší jako lepkavá voda. Cvakla spona na opasku a sama se rozepjala. Natálii zachvátila zuřivost. A vtom si úplně přesně vzpomněla, jak se snažila zachránit toho vojáka, který hynul ve vzduchu. Stále ještě si nic neuvědomovala, ale když viděla zkřivený kouzelníkův obličej a strach, který mu naplnil oči, pochopila, že se děje něco pro něj neobvyklého, co jí je k užitku. Natálie, jakoby v opojení bitvy, si přála, aby se rozpadl ten jeho nesmyslný a strašlivý svět i se svým šíleným majitelem. Aby se znovu vrátila do svého světa spolu s Olgou. Aby se všechno vrátilo do stavu, před okamžikem než vstoupily na sníh. Není možné popsat slovy, jak její mladá, drzá, tvrdohlavá vůle lámala, ohýbala a překonávala jinou vůli, vůli zarostlou do tuku spokojenosti a klidu. Jak probíhala bitva v plném mlčení, uprostřed nepochopitelných chimér vzniklých z rozbouřeného vědomí. Něco podléhalo, něco útočilo, něco se strachem ustupovalo krok po kroku, tálo…
Potom ji do očí udeřil svit Tváře Velikého Bre. Pod nohama ucítila zem a trávu. Opodál ležela Olga v téže poloze, jako pod skleněným poklopem. Vedle ní leželi koně a psi. O kousek dál se povalovalo brnění a meč. Větřík si pohrával s rozepnutou košilí.
Natálie se slabě usmála a sedla si do trávy. Najednou ztratila vědomí.
Kilometrovník sedmý
Člověk, který přišel z války
Jsem prostředníkem
mezi válkou a tichem
Š. Šišnianidze
Voda stékala na čelo a tvář. Kapala na odhalenou hruď. Natálie si odfrkla, otevřela oči a bez velkého vypětí si sedla. Objala si kolena. Trochu se klepala, ale vcelku se cítila skvěle. Vzpomínala si na všechno.
Olga, s čutorou v ruce, klečela vedle ní a vystrašeně na ni vyvalovala oči. Boj s Hornem poskakovali kolem a snažili se Natálii olíznout ucho. Mávnutím ruky je odehnala a usmála se na svou zbrojnošku:
„Oli, jak je krásně!“
„Co se s námi stalo? Nic si nepamatuju…“
„Ach jo, tys celou dobu blaženě pochrupovala,“ ušklíbla se Natálie. „A přitom jsme byly na návštěvě. Pozvali nás… Mám ti to vyprávět?“
Čím dál se dostávala ve svém vyprávění, tím kulatější měla Olga oči. „To není možné!“ rozhořčeně vydechla, když Natálie skončila.
„A co sněžná metelice na podzim?“
„Metelice sem, metelice tam! Ale to všechno ostatní…“ zarytě vrtěla Olga hlavou. „Prostě kouzla. Někdo na nás seslal čáry. Třeba jsme na takovém místě. Zdají se ti všelijaké nesmysly…“
„Ale já si všechno pamatuju. O předcích… O kouzelníkovi…“
„A odkud víš, že je to pravda? Žes opravdu viděla minulost? Možná, že se to stává všem, kteří tudy projíždějí. Nejdřív sníh, potom metelice, potom halucinace… Čím to chceš dokázat?“
Natálie se zamyslela. Důkazy opravdu nemá. To, že má sundané brnění a rozepnutou košili, ještě nic nedokazuje. Kdo ví, co všechno umí halucinace a kouzla.
Zdvihla se, zapnula si košili a zabručela skrz zuby:
„Přece jenom to byl ubožáček… Šílená pohádka, natolik šílená, že by jí člověk i uvěřil.“
Olga jí podala drátěnou košili. Natálie se opásala mečem a nasadila helmici.
„Jsou věci, kvůli nimž se naopak chce věřit tomu, že šlo o sen. Tvrzení, že před Temnotou byly ženy slabým pohlavím a muži silným, je hrozné. Rozumem chápu, že tehdy mohlo existovat cokoli, ale citem…“
Olga se na ni dívala tak nějak podivně. Natálie si to uvědomila a ušklíbla se:.
„Jo,já jsem zapomněla, že zvlášť tobě to jako pohádka nepřipadá…“
Obvykle v takových případech Olga mlčela, ale tentokrát tvrdohlavě odsekla:
„Je zvykem citovat slova jakéhosi zapomenutého básníka: Láska je vynález přírody. A kde jsi viděla, aby samec ležel dole s tlapkama nahoře?“
Její logika neměla chybu. Natálie se ohromeně odmlčela, pak se ale vzpamatovala:
„To jsou zvířata… Člověk je chytřejší!“
„Co když příroda je chytřejší, než kdokoliv jiný?“ vyplázla na ni Olga jazyk. „A navíc tam, kde rozum není potřeba.“
Natálie si vzpomněla na všechno, co o přírodě říkal kouzelník. Vzhledem k tomu se neodvážila pokračovat v diskuzi. Zádumčivě poodešla stranou. Špičkou boty kopala do kamínků. Přemýšlela o tom, jestli si do spisku rytířských triumfů může zapsat i své nedávné vítězství nad zlým kouzelníkem, mrzkou nestvůrou z krve a masa. Nebo se jí to všechno jenom zdálo?
Něco kdesi vysoko v nebi bouchlo, jako kdyby pohádkový pták udeřil křídlem o zem. Natálie s údivem zaklonila hlavu a zaclonila si oči dlaní před Tváří Velikého Bre.
Dolů k zemi pomaloučku padal bílý stan. Pod ním se, na svazku tenkých provazů, kymácela lidská postava.
Natálii napadlo, že halucinace pokračují. Ze se kouzelník vzpamatoval a začal ji pronásledovat. Ale nevypadá to tak. Podle toho jak musel být naštvaný, tak by si určitě začal s něčím daleko nebezpečnějším a nehoupal by se tak hloupě pod podivným stanem. Vždyť se předváděl jako ohnivý had a mohl se změnit v něco daleko horšího. Ne! Jestli existoval, tak už není! Ale co je tohle?
„Počkej tady! Dohlídni na koně a psy!“ křikla Natálie a rozběhla se tam, kam neznámý padal.
Meč jí tloukl do boku. Natálie si ho přidržela rukou.
Stan už dopadl na zem, zmuchlal se a stal se hromadou cukající se bílé tkaniny. Člověk se vymotal z provazů a odkulil se stranou. Byl to urostlý. chlap v skvrnitě zeleném oděvu. Byl celý omotaný jakousi podivnou výzbrojí. Na hlavě měl čepici s červenou pěticípou hvězdou. Lehl si na břicho a směrem k Natálii natáhl jakousi krátkou směšnou věc, která připomínala nejspíš nějaký hudební nástroj, snad píšťalu. Chraptivě vykřikclass="underline"
„Do hajzlu! „
Natálie udělala ještě několik kroků. Na konci té věci se objevil přerývavý oheň, vzduchem se rozlehl ostrý buchot, jako kdyby někdo běžel kolem železného plotu a třískal do něj kovovou tyčí. U nohou Natálie vzlétl pruh písku, jako kdyby po ní ten člověk hodil hrst kamínků. Ale žádné kamínky nebylo vidět. Co je to za kouzla?
Natálie ztuhla. Dělilo je asi třicet kroků. Přitiskl se tak ke své věci, že mu nebylo vidět do obličeje. Natálie položila ruku na rukojeť meče. Znovu se rozlehl chraptivý křik:
„Do hajzlu, s matkou tvojí!“
„Co s tím má společného moje máma?“ křikla Natálie. „Vy ji znáte?“
Zvuk jejího hlasu na něj měl podivný účinek. Až ho to nadhodilo.
Vyděšeně se rozhlížel kolem a nakonec se rozhodl vstát. Ale tu svou věc měl přitisknutou ke břichu a mířil s ní dál na Natálii.
„Mám ho trochu popošťouchnout šípem? Mám ho jako na dlani,“ dolétl sem Olžin hlas.
„Ne,“ křikla Natálie..