Měl tvář člověka z té létající věci, kterého nedávno zachránila. Obličej měl hubený, opálený, s krátkými světlými kotletami, které vypadaly jako vyšisované.
„Ano, je to on! To znamená, že se to všechno opravdu událo?!“ prolétlo jí hlavou.
„Oli, nestřílej!“ křikla Natálie. „Nesmí tě to ani napadnout!“
„Ať tě to ani nenapadne!“ hlasitě souhlasil muž z nebe. „Ruce vzhůru a fofrem!
„Rytířka ruce nezvedá,“ důstojně odpověděla Natálie.
Chápala, že je vyděšený. Stojí neozbrojený před dvěma rytířkami v plné zbroji. Nechtěla ho rychlým pohybem vylekat ještě víc.
„Figu borovú, metaláčku!“ řekl a nebyl schopný odtrhnout od Natálie ohromený pohled.
Vydal ze sebe podivný zvuk, který nebyl ani smíchem, ani pláčem.
„Srp a kladivo na přilbě… Nejste náhodou hurisky? Nevypadá takhle náhodou onen svět? Najde se tady místečko pro výsadkářského kapitána, nebo mě pošlete někam, kde je poněkud tepleji?“
Oči mu nějak tak podivně vyjely nahoru.
„Jenom aby neomdlel, vždyť je to u mužských obvyklé,“ vyděšeně si pomyslela Natálie. „Přece jenom je to ale voják! No ano! Není to Amazonka?“
„Nepatříš k Amazonkám, Kapitáne?“ okamžitě se ho zeptala. „Pa-ane bože,“ dupl si. „Ne, země je tvrdá a slunce svítí…“ Najednou zařval vysokým přeskakujícím hlasem: „Děvčata, kde to jsem? Jsem alespoň na živu? Kde je vrtulník? Vždyť nás trefili! Hořeli jsme! Odkud pocházíte, když jste tak podivně oblečené a zrovna tady v tomhle šíleném kraji?“
Jeho ohled se přesunul za Natáliina záda a oči mu vylezly z důlků, Natálie se také obrátila a nic strašného ani podivuhodného neviděla. Blížil se k nim Boj a přátelsky mával ocasem.
„Kolik má nohou?“ zařval Kapitán Natálii do tváře. „Kolik má nohou, povídám?!“
„Šest,“ řekla Natálie. „Přesně tolik, kolik jich pes má mít. Chápeš? To je pes. Takové domácí zvíře. Psi mají šest nohou. Neboj se, my ti nijak neublížíme… „
Pustil tu věcičku, kterou před tím tak úpěnlivě svíral v rukách. Hluše udeřila o zem. Řítil se pryč od nich a řvaclass="underline"
„Na pendrek je mi takovej svět! Není žádnej bůh, není! Umřel jsem! Proč jste mě sem zatáhli? Jsem mrtvej!“
Natálie na něj chvíli nechápavě zírala, ale pak si uvědomila, že to pro něj musel být otřes, když se znenadání dostal do jiného světa, k cizím lidem. Umíral v té strašné válce a najednou… Natálii ho začalo být líto, ale nepohnula se z místa. Ať se vzpamatuje sám. Je to divné, je tak mladý, ale jeho oči jsou strašně staré…
Padl na zem, bušil do ní pěstmi. Řval, že je to nečestné, že nikdy nevěřil v ty záhrobní povídačky, a když, tak jen tak trošičku. Že teď sám trhne kroužkem, a pak ať si ho sbírají třeba po kouskách, když budou chtít, Natálie ho poslouchala s povytaženým obočím a vůbec nic nechápala. Navíc ještě nadával všem archandělům a křičel, že je ochotný všechny pomlátit levou rukou. A jestli ho pošlou k čertům, tak jim to tam tak předělá, že to tam ani ti čerti nepoznaj…
Postupně se unavil, vykřičel a ztichl. Ležel na zemi tváří dolů. Ruce v pěst a tiskl si jimi hlavu.
Natálie čekala a gestem přikázala Olze také zůstat na místě. Nakonec ho veškerá síla opustila a změnil se v beztvarou hromádku. Pěsti se mu rozevřely. Ruce položil na zem a přitiskl se k ní i tváři. Vypadalo to jako kdyby naslouchal něčemu záhadnému, co probíhá v jejích hlubinách. Nad polem se rozlilo ticho, ticho tak ohromné jako samo nebe. Natálie čekala.
Potom k němu pomalu došla a sedla si na bobek. Pohnul se. Muselo pro něj být velmi nepohodlné ležet, vzhledem k množství řemenů, brašniček, opasků a kapes, z nichž trčely podlouhlé ploské krabičky. Natálie se opatrně dotkla jeho zad mezi řemeny. Její prsty se dotkly čehosi tvrdého, jako kdyby nosil pod oblečením drátěnou košili.
Přesto však ucítil její dotek. Zdvihl hlavu a nakonec si sedl. Položil své silné ruce mezi kolena. Natálie se mu podívala do tváře. Modré oči, světlejší než měla sama, se dívaly se zasmušilou osamoceností kamsi daleko za ni. Natálie viděla takové oči před začátkem soubojů, po boji, v okamžicích smrtelného nebezpečí, takže ji tenhle pohled nepřekvapil. Seděli proti sobě, dívali se každý jinam. Seděli tak hodně dlouho.
„Poslyš, kde to vlastně jsem?“ zeptal se Kapitán. „Tohle přece není posmrtný život, onen svět…“
Natálie se rozpovídala. Vyprávěla mu páté přes deváté. Vyprávěla o Temnotě, Šťastné Impérii, své přísaze, kouzelníkovi… Když Kapitán o něm uslyšel, řekl nějaká nepochopitelná slova a byla mezi nimi taková, co se týkala i kouzelníkovy matky.
„Tys ji znal?“ udivilo Natálii.
„Co?“ mávl zasmušile rukou. „Ale ne. To je taková nadávka. No, a co dál?“
Natálie vyprávěla a on poslouchal. Jeho tvář byla nehybná a nebylo možné uhádnout, co si o jejím vyprávění myslí, ani o čem přemýšlí. Nakonec zmlkla a tázavě se na něj podívala.
„Je to zajímavé. Záchrana…“ řekl Kapitán. „A zpátky se nemůžu dostat ani náhodou, co?“
Natálie bezmocně pokrčila rameny. Jí samotné bylo úplně jasné, že to nepůjde. Taková kouzla se nikdy neopakují. To nejsou dveře ve stěně,kterými je možné projít kdykoli se někomu zachce.
„Jo, už to tak vypadá…“ odpověděl si sám a jeho tvář opět ztuhla.
„Chvilku si tu ještě poseď,“ měkce řekla Natálie. „Vzpamatuj se. Popřemýšlej. Potom k nám přijď. Budeme večeřet.“
Zvedla a bez ohlížení šla k ohýnku, který Olga rozdělala pod kotlíkem.
Olga ji přivítala otázkou:
„Co budeme dělat s takovým šílencem?“
„Zvykne si,“ právě tak tiše odpověděla Natálie. „Určitě patří k Amazonkám. Nebude na obtíž. Ta jeho hračka je určitě zbraň,“ zatřepala hlavou. „Jenom si, Oli, pomysli, patří k opravdickým Starým. Až se mi z toho dělá mdlo…“
Za chvíli přišel i Kapitán. Zdvihl cestou svou píšťalu a pečlivě ji položil vedle sebe, když si sedl. Sundal si své podivné brnění. Ukázalo se, že pod tričkem opravdu měl oblečené něco jako drátěnou košili.
Olga mu podala misku. Poděkoval kývnutím. Vzal si lžičku a hltavě se začal krmit. Pohled měl upřený do jídla. Boj a Horn si sedli poblíž. Čekali na kosti. Při pohledu na ně sebou Kapitán trochu škubl, ale po každé míň. Už si začal zvykat na to, co se stalo a pomalu se s tím smiřoval. Natálie se rozhodla, že si s ním vážně promluví. Není potřeba to odkládat.
„Poslyš,“ řekla, když Kapitán vrátil misku a gestem odmítl přídavek.
„Nejsme na procházce. Cesta je nebezpečná, a proto si musíme promluvit. Samozřejmě, že je to podivuhodné a záhadné, všechno to, co se s tebou stalo. Náš svět se ti musí určitě zdát… nevím ani čím. Ale žít se musí, ne? Takže se musíme dohodnout co bude dál. Vcelku nemáš moc na vybranou, Máš společnou cestu s námi. Kam bys šel sám? A hlavně proč?“
Kapitán vytáhl bílou hůlku a vsunul se ji do úst. Cvakl kovovou krabičkou. Vylétl z ní oheň. Z Kapitánových rtů se vyvalil dým. Natálie ucukla, ale pak se vzpamatovala. Nasadila kamennou tvář, přece jenom to byl člověk a ne bůh, či vlkodlak, nebo drak. Všechny jeho požitky byly lidskými věcmi, které vyrobili lidé pro lidi.
„Jsi chytrá, holčičko,“ řekl Kapitán smutně a zádumčivě. „Nebudeš mi utírat nudle u nosu a brečet nade mnou taky ne… Tak to má být. To znamená, žes mě začlenila do svého oddílu? Nebo co to vlastně máš? Výzvědný oddíl?“