„Beru tě,“ řekla Natálie a nemínila se ptát, co znamenají všechna ta nepochopitelná slova. „Jenom mi neříkej holčičko. Jsem kněžna Natálie z rodu Druhých Sekretářek. Jsem plnoprávná rytířka. Buď tak laskav a zapamatuj si to! Kněžna Olga je moje zbrojnoška.“
„Budu si to pamatovat,“ slíbil Kapitán a díval se na ni docela veselýma očima a skoro drze.
Natálie pocítila silnou rozmrzelost a lehké rozpaky, což ji rozčilovalo, Rozpaky z mužských pohledů?! Ať si kdo chce co chce říká o zvycích Starých, kde bylo všechno naopak… Nynější způsob už existuje víc než pět století a objevení jednoho jediného muže-amazonky nic nemění.
Sklopila oči. Na okamžik, ale přece jenom ji to přivedlo do rozpaků,
A nejhorší je, jak to vypadá, že to pochopil.
„Musím ti furt říkat kněžno?“
„Ne,“ řekla Natálie. „Mohu tě počítat mezi plnoprávné vojáky. Jenom se budeš muset podřizovat mým rozkazům. Máš nějaké výhrady?“
„Ne,“ řekl vážně. „Jsem voják, a tak bych o tom něco měl vědět.“ „Ostatně, z jakého jsi rodu? Nebo u vás Starých bylo všechno jinak?“ „Jinak,“ řekl. „Jsem Rus a to je všechno.“
„S kým jsi bojoval?“ zvědavě se zeptala Olga.
Tahle jednoduchá otázka ho přiměla k zamračení. Zuby odtrhl žlutý konec své dýmající hůlky, vyplivl ji před sebe a vztekle zaťal zuby. Potom hluše řekclass="underline"
„S hadama, kněžno, s hadama. Vždycky víš s kým bojuješ. Jenom kdyby člověk na tutovku věděl za co… A to, tak z devadesáti procent vyplývá…“
Téma pro něj nebylo nijak příjemné, to bylo jasně vidět. Tajilo se v něm něco složitého, velkého a hořkého. Natálie prudce odvedla hovor jinam:
„To znamená, že jste neměli žádné bohy?“
„Bohy? Ne, jenom ty, které jsme si sami uplácali bůhví podle jakého obrazu a podoby.“
Teď se zamračila Natálie. Z toho vyplývalo, že všechny znalosti, které získala za svého putování, jenom osekávaly kousek po kousku svět jejího dětství, který sice byl plný tajemství, ale byl pochopitelný. V hlavě se jí usadila myšlenka, že honba za Znalostmi není nic lehkého a veselého. Což jí, pravda, napadlo už i dřív. Prostě se dá říct, že si tuhle smutnou věc jenom potvrdila. Teď bude mít před očima úplně jiné pořádky, než na jaké byla doposud zvyklá.
Zdvihla hlavu a znovu ucítila bodnutí nevole. Živá připomínka minulosti si ji drze prohlížela. Potom se zeptala:
„Jestli ti řeknu, že jsi čertovsky pěkná ženská, tak neporuším nějakou tu vaši etiketu?“
„Ne,“ suše odsekla Natálie. „I když nevím co znamená čertovsky'.“ „Mnó, asi tak něco jako 'děsně !“
Natálie neznala ani tohle slovo, ale přiznat to nechtěla. Vypadalo to, že se dobře bavil, když kolem sebe rozséval prastará zapomenutá slovíčka. Snažil se vyrovnat se situací, v níž se ocitl. To nic, ať se trochu vyřádí, aspoň si rychleji zvykne. Vždycky je možné zpacifikovat ho.
„Nejsem schopný si představit, jak může matriarchát ve skutečnosti fungovat,“ přiznal se Kapitán. „Na vás jsem si už tak nějak zvykl, metaláčci, ale že všude kolem je matriarchát, mi nějak neleze do palice…“ najednou se odmlčel.
Psi už si na něj zvykli, lísali se k němu. Už to s ním netrhalo, když se na ně podíval. Bylo vidět, že psy má rád. Ale pak to na něj zase přišlo. Uviděl totiž nad vrcholky stromů vycházející Měsíc. Strnul se zakloněnou hlavou:
„Co to je za iluminaci?“
„To není… To je Měsíc…“řekla Natálie. „Vy jste ho na nebi neměli?“
„Měli…“ horečnatě otevřel černou schránku a vytáhl odtamtud prapodivný předmět, který se skládal ze dvou tlustých rourek, spojených jakousi kloubovitou tyčkou. Přiložil si to k očím a zadíval se na Měsíc.
Předmět byl neuvěřitelně přitažlivou hračkou a Natálie se zvědavostí až roztřásla. Když jí Kapitán vysvětlil, jak je nutné se do přístroje dívat, chtělo se Natálii kvičet radostí. Úplně zapomněla na rytířskou důstojnost. Jen tak tak se udržela. Měsíc se strašně moc přiblížil. Kulaté hory, skály a rozsedliny bylo vidět úplně jasně! A hvězdy! Namířila čarodějný 'dalekohled' na 'plovoucí hvězdy'. S obtížemi jednu z nich zachytila do zorného pole. Tentokrát neuviděla nic zvláštního. Hvězda se jenom zvětšila a vypadala jako disk s ostrými okraji. Kapitán tomu sám nerozuměl, nebyl schopný zjistit, o co se jedná. Tím poněkud Natálii rozčaroval. Myslela si, že ví o všem na světě. S převelikým smutkem předala dalekohled Olze. Kapitán se díval na Měsíc neozbrojeným okem a drbal se na zátylku:
„Ne, dřív byl daleko menší. Pořádně se přiblížil…“
Kilometrovník osmý
O Zlatoústém
Na dalekém útesu, smutný a směšný,
přednáší svou lstivou řeč…
N. Gumilev
Kavalkáda uhnula daleko na jih od Hlavní silnice. Z jedné strany to bylo nebezpečnější, ale neznámo je děsilo míň, než oddíl Rudých Ďáblic, který je asi pronásledoval. Jakmile se o tom Kapitán dozvěděl, odsouhlasil tento postup. Kvůli němu sundaly z nákladního koně balíky. Vůbec neuměl jezdit, ale hrdinsky trpěl. A to je nákladní sedlo pro nováčka daleko pohodlnější, než normální.
Natálie se brzy přesvědčila, že společník, který se tu tak nečekaně objevil, jim nebude na obtíž. Naopak může přinést hodně užitku. Ten jeho 'samopal' byla strašlivá zbraň. Kapitán demonstroval jeho účinky na kmeni stromu. Co umí 'granáty', podivné kousky železa, odmítl ukázat. Vysvětlil jim, že jich má příliš málo. Ujistil je, že jsou ještě účinnější než samopal. Musely mu věřit. Kromě toho měl u sebe krabičku, v níž byla střelka, která stále ukazovala jedním směrem. A taky hodinky na ruce… Natálie jen s velkými obtížemi uvěřila, že ta drobounká krabička dokáže nahradit ohromný věžní stroj, kde jsou ozubená kola větší než člověk. Všemi těmito zázraky byla děsně nadšená, ale…
Ale byly pramenem mrzutostí a neklidu. Kapitán se svými zbraněmi a ostatními věcičkami byl symbolem jakési dřevní převahy. Co z toho, že z celé síly a světa Starých zůstal na živu jenom on a jeho zásoba střeliva nebyla nekonečná. Co z toho, že konec světa Starých byl strašlivý. Kapitán byl tady hned vedle ní, děsivá směsice bezmoci a síly. A ještě ten jeho vzhled!
„Ale já pro něj nejsem žena Starých!“ po kolikáté už si podrážděně opakovala Natálie.
Nepomáhalo to.
Neuměle se pohupoval v sedle vedle ní. Byl silný a opálený. Mlčel. Zpočátku se na něj Natálie s Olgou vrhly jako lovečtí psi na lesního ještěra a vyžadovaly podrobné vypravování o světě Starých. Ochotně vyprávěl. Po nějaké době dívky pocítily jakési přesycení a únavu. Příliš mnoho znalostí se sesypalo na jejich hlavy, příliš mnoho věcí se zdálo být kouzelnými pohádkami. Rozum se bouřil, neschopný vyrovnat se s takovým náporem. Navíc jeho vyprávění všechno převracelo vzhůru nohama. Ničilo mnohé z toho, co většina velmi chytrých lidí v průběhu věků považovala za nezměnitelné jistoty. Natálie, aniž by si to přiznala,
se snažila vymyslet něco, co by dokázalo vrátit všechno do původního stavu, aby si mohla opět přisoudit svou původní roli a Kapitánovu trochu oslabit. Donutit ho k závislosti… Aspoň trošičku… Ale v tomtéž okamžiku jí ho přišlo líto, protože navždy ztratil svůj svět. To, že jeho svět zahynul až nějakou chvíli po tom, co zmizel, ho nemohlo utěšit. Spíš naopak. Zmítala jí celá paleta různých citů a pocitů. Vytvářel se velmi složitý vztah ke Kapitánovi. Olze bylo líp. Nemučila se pochybnostmi, šťouráním ve svém nitru. Navíc se úkradkem koukala na Kapitána, až si Natálie vzpomněla na její zvyky.