„Nakonec to není neřest, ale spíš probudivší se rodová paměť. Fuj tajbl! Průšvih!“ pomyslela si.
Krajina kolem vypadala ohavně. Kapitán ji, bůhvíproč, pojmenoval měsíční. Kolem se tyčily holé kopce s příliš ostrými a nepravidelnými obrysy, než aby je stvořila příroda. Střídaly se s ohromnými jámami, v nichž by zmizel i ten nejvyšší chrám se všemi věžemi. Vypadaly jako děsivé rány v těle země. Jakési nepochopitelné rozvaliny neznámého určení. Hromady rezatého železa, to Je všechno, co zůstalo z prastarých záhadných staveb. Gigantické kovové úlomky čehosi určitě nesmírně chytrého, co nepodlehlo korozi, ale stejně to nevydrželo nátlak Času. Nakloněné prolamované věžičky se táhly jako nekonečná řada až někam daleko za obzor. Kostry samohybů stály místy po stovkách. Museli je zdaleka objíždět. Země tu byla zalita čímsi tvrdým, ale místy už popraskaným. Jinde vypěnily tmavozelenošedivé vlny a navěky ztuhly. Vypadaly jako plameny, jež tu začaroval nějaký zlý kouzelník. Kopyta koní po nich klouzala a drtila je na smradlavý prach. Napůl rozpadlé základy cihlových komínů vypadaly jako kdyby vycházely z kuchyní zlých podzemních duchů. Jiné, nepoškozené, se tyčily do výše. Hladinu jezer, naplněných smrdutým bahnem, lenivě prorážely těžké bubliny. Dlouho, dlouho napuchaly, a potom praskaly s nepříjemným mlaskavým zvukem. Někde to klokotalo a dýmalo. Nekonečné dvojité linie, prorezavělé a pokřivené kovové pásy — 'koleje'. S pozůstatky 'vagonů , což byly obludné hromady železa na masivních kolech; zapadlé až po osy do země, se setkávali velmi často. A nikde ani travička, zvíře. Mrtvá země. Země zničená člověkem. Psi se drželi koní. Ani je nenapadlo odběhnout o kousek dál. Koně už byli unavení, ale klusali, jen aby už minuli tohle mrtvé království zakleté člověkem. Nebylo mu konce kraje.
„Nejsem schopná to vůbec pochopit,“ postěžovala si Natálie. „Byli jste tak silní, skoro jako bozi, ale vůbec jste neuvažovali co děláte? Země se vám pomstila. Vypadá to…“
Kapitán bezmocně rozhodil rukama a se zlostí v hlase řekclass="underline"
„Kdyby se nás byl tak někdo, Natálko, častěji ptal…“
Natálie si už nějak zvykla, že ji tak podivně říká. Ustoupila.
„Ale mohli jste se přece bouřit, když se vás neptali?“
„Ale, Natálko…“ Kapitán si vsunul do úst bílou trubičku. 'Víš, když je kolem tebe jenom strach, utínají se hlavy na náměstích a tak podobně, je stále ještě docela jednoduché bouřit se. Aspoň si to myslím. Jenže, když přijde místo strachu lenost a všichni na všechno kašlou…“ vyplivl trubičku aniž by ji zapálil. „Když lidi seděj, chlastaj a tak nějak zhnuseně si myslej: 'Co se stane až všechno propijem a rozkradem? Bude to dokonce zajímavé! Nejsem hrdina, ani filozof. Žil jsem, jak jsem žil, bojoval, jak to šlo. A kdo mohl vědět, že já jediný se budu muset za to všechno zodpovídat?“
Bolest a smutek zněly v jeho hlase uprostřed šíleně zničené přírody tak, že Natálii začalo být strašně líto nejen jeho, ale i sebe. Líto něčeho, co nebyla schopna vyjádřit slovy. Obrátila se k němu a tiše řekla:
„Promiň.“
„A co teď? Kdybych aspoň věděl, čím to všechno skončilo. Vypadalo to, že nás všechny chtěli vyvést z toho pekla.“
Boj začal vztekle štěkat. V témže okamžiku se k němu přidal Horu, Natálie znala své psy, a proto věděla, že teď štěkají na nebezpečí. Na něco živého. Prakticky se nedalo ani představit, že by se tady mohlo nacházet něco živého, ať už lidé nebo zvířata. Ale Natálie vytáhla meč. Všechny myšlenky na něco postranního byly ty tam. Okamžitě se změnila v rytířku připravenou k souboji na život a na smrt. Kapitán si připravil samopal ke střelbě.
N a té straně, kam štěkali psi, zahlédli cosi, co tam viditelně patřilo, ale také na druhou stranu bylo cizorodé. Ošklivá chatrč na vrcholku holého vršku sestavená z prken, nerezové oceli a prapodivných úlomků čehosi nepoznatelného. Příšerně hnusná a přesto nevypadala opuštěně. Před ní se tyčily dva vysoké kůly a na nich se skvěly lebky, jak lidské, tak i zvířecí.
Natálie, která jela první, zastavila koně. Zaklonili hlavy a zhnuseně a se strachem se dívali na to divadlo. Nic nechápali. Psi se mohli potrhat štěkotem.
„Divoši?“ řekla tiše Natálie a ohlédla se na Kapitána. Takového ho ještě neviděla.
„Lebky, to znamená…“ bručel si pod nos, „Na kůlech… Jiné domy tu není vidět… Co kdybychom odtud vypadli? Nebo to rozstřílím na sračku! Ať tu žije kdo chce, musí to být sebranka…“
„Už je pozdě ustoupit,“ řekla Natálie. „Psi vzbouřili celé široké okolí.
I mrtvolu by vzbudili.“
„Poslyšte!“ rozlehl se leknutím a rozčilením chraptivý Olžin hlas. Dívka s lukem zavěšeným přes záda uzavírala kavalkádu. „Co když je to Slavík loupežník? Přesně to odpovídá tomu, co jsem četla!“
„Co o něm víte?“ zeptal se Kapitán, aniž se otočil.
„Vládne dědictvím Velikého Bre,“ snížila hlas Natálie. „Jsou to strašné kletby, které dokážou srazit k zemi každého… Je to smrt!“
„Jaké kletby? K čertu!“ Kapitán skoro křičel. „Jaké to mohlo být zaklínání?“
Plát železa, sloužící místo dveří, se otevřel a zvonivě udeřil do stěny chýše.
Odtud se na krátkých nožkách vyvalil nestvůrný tlouštík. Kolébal se jako kachna. Měl bílorůžovou kůži, jež se leskla. Tlustýma rukama si přidržoval ohromné břicho. Byl nahý, jenom kolem beder měl omotaný jakýsi hadr. Hlavu měl absolutně lysou. Tři brady a tváře mu visely jako vlajky za bezvětrného dne. Oči vypouklé, ohromné, černé bez bělma vypadají jako černé koule. A nos je jako kulička napůl vtlačená do těsta. Rty odulé a ústa široká. Vypadalo to, že uši snad neměl vůbec. Přesto přese všechno nevypadal nijak hrůzostrašně, spíš legračně. Stál a díval se na jezdce. Od jeho nohou se k nim valily drobné kamínky. Psi se rozštěkali ještě hlasitěji.
„Jsou tady ve vesnici bílí, tatíku?“ zařval najednou Kapitán a šeptem přes rameno dodal, aniž by se otočiclass="underline" „Olgo, dávej bacha na okolí.“
Tlouštík se ozval líně a dokonce lhostejně, avšak překvapivě hlubokým a zvučným hlasem:
„Tolik lidí a zvířat… Tu černou herku sežeru hned! Mám hlad! Potom sním ještě někoho, ale tu modrookou si zatím nechám. S ní se mohu i pobavit. Ale ten vousáč nebude k ničemu, ani vodu nosit neumí, jenom čumí. Je lepší hned lebku na kůl nasadit, bude to vypadat krásně. Interiér je potřeba vylepšovat.“
„Strejčku, a nezdá se vám, že vaše místo je hned vedle hajzlíku v cele?“ křikl jako odpověď Kapitán.
Tlouštík, jako kdyby ho neslyšel, mlel stále své:
„A psy zbaštím možná taky hned…“
„Hastroš nějakej,“ řekla Natálie skoro vesele.
„Já bych radši hned…“ navrhoval Kapitán.
„Počkej,“ řekla Natálie. „Co když je to blázen? Odkud bychom měli vědět, jaká plemena žijí v okolí? Tady opravdu může žít jenom šílenec…“ „Natálko, mně se ty lebky vůbec nelíbí..“
„Mohl si je někde nasbírat.“
„Ekonomika musí být ekonomikou!“ najednou zařval tlouštík a Natálii zachvátil pocit, jako kdyby jí někdo dloubal tupým hřebíkem do zátylku. Nebolí to, ale je to nepříjemné.
Naopak Kapitán se trochu rozveselil. Dokonce se nadzdvihl v sedle a křikl vzhůru do kopce: