„Tatíku, jenom bez voluntarizmu! Já jsem teďko generální tajemník, takže tě můžu vyloučit!“
Tlouštík na jeho slova vůbec nebral zřetel. Šikovně se spustil do poloviny kopce a sedl si na kládu, která tam zřejmě kvůli tomu ležela. Pohodlně si opřel nohy o zem, umístil břicho na tlustá kolena. Rozevřel ohromná ústa. Vypadala jako černá jeskyně, obklopená bílými ostrými zubisky. Nad mrtvou zemí, hromadami rezavého železa, prapodivnými odpadky a pustinou zahřmělo:
„Naše ekonomická politika musí zabezpečit další rozvoj socialistického průmyslu a zvláště jejích nejprogresivnějších směrů — všeobecnou elektrifikaci a chemizaci národního hospodářství. Zrychlení rozvoje zemědělství a růst jeho důchodů. Rozšíření výroby spotřebních předmětů a zlepšení všeobecné péče o obyvatelstvo…“
Znovu do Natáliiny lebky vnikl hřebík. Od něj se rozšiřovalo opájející a paralyzující teplo. Neviditelné vlny ji omotaly a začaly ji konejšit. Rosinant se pod ní prohnul, jako kdyby ho neviditelná tíže přitahovala k zemi. Utichlo štěkání psů. Jejich hlavy se kývaly mezi roztaženýma nohama v taktu tajemných zaklínadel. Skrz dřímotu, která ji obtáčela, pronikl jako ostří Kapitánův hlas:
„Natálko, co se to s tebou děje? Vzpamatuj se!“
Ale skřetův hlas nabral na síle. Hřměl, ale zároveň byl i sametový a sladký, něžně pronikal do každé buňky těla.
„Některé z těchto problémů vznikly objektivně. Za poslední dva roky nám ani počasí příliš nepřálo. Ztráty, které nás postihly díky kapricům počasí a živelných katastrof jsou značné…“
Natálie rozevřela prsty. Podobaly se vatovým prstíkům panenky a meč se zabodl u koňských kopyt. Už nebyla schopná si uvědomit, jestli se Rosinant potácí, nebo jestli to s ní tak mává v sedle. Psi leželi bez hnutí. Ležel i Kapitánův kůň. Stál vedle něj a horečnatě cosi vytahoval z kapsy na prsou. Vědomí se jí kalilo, haslo, ale posledním úsilím dokázala rozevřít oči, které snad měla slepené medem. Uviděla, jak se Kapitánovy zuby zablýskly ve vzteklém úšklebku. Jak mávl rukou a křičeclass="underline"
„Chytej, parteigenosse!“
Granát, železné zubaté vajíčko, letělo vzhůru k Slavíkovi loupežníkovi. Nechávalo za sebou tenoučký pásek dýmu. Vrtělo se.
Pak najednou cosi zarachotilo. Země vylétla vzhůru ve směsi s dýmem.
Lepkavé sítí, obklopující Natálii, pomalu tálo. Pohnula se v sedle. Zazvonily třmeny. V celém těle ji bodalo, tak nějak zevnitř a do konců prstů se jí zapichovaly tenoučké jehličky. Zdálo se jí, že ji krev lechtá, když teče tepnami. S obtížemi vysvobodila botu z třmenu a sklouzla po teplém koňském boku. Přitiskla k němu tvář. Ostrý, známý pach koně jí vracel síly.
Kapitán Natálii otočil tváří k sobě a neklidně se jí podíval do očí: „Jsi v pořádku, kněžno?“
„Jsem,“ hlesla Natálie. „Co je s ním?“
„Je na kousky, rozházený po koutcích svého panství. Ovace se změnily v bouřlivé tleskání…“
„Poslyš, nemohl by ses vymáčknout srozumitelněji?“
„Bez problémů,“ odpověděl Kapitán. „Jste kouzelná, kněžno…“ Natálie doufala, že její pohled byl dostatečně ledový:
„Takhle nějak se chovají u hospod prodejní muži, když se chtějí zavděčit ženám… „
„Mnó, jo. S tím vaším matriarchátem je to všechno opačně, paní rytířky…“
Otočil se a došel k svému koni, který se právě zdvihal ze země. Přehnaně vesele si hvízdal.
„Poslyš!“ okřikla ho Natálie a bůhvíproč se při tom necítila jako vítěz.
„Co je to ekonomika?“
„To je taková věc, která musí bejt!“ odsekl Kapitán přes rameno.
Kilometrovník devátý
Most a břehy
Nám patří hoře a ne smutek.
Díváme se na hrdiny.
Odnikud nikam jednou stavěli…
L. Balaur
Natálie je uviděla první a zakřičela, aniž by se otočila: „Tryskem!“
Pobodla Rosinanta ostruhami. Pleskla ho bičíkem po boku, až se rozběhl plným cvalem po poli. Vítr ji bil do tváře, rozházel vlasy, které trčely z helmy. Dlouhá černá hříva ji šlehala po tvářích. Natálie znovu udeřila koně bičem a ohlédla se. Všechno bylo v pořádku. Kapitán oběma rukama držel uzdu. Vysoko nadskakoval v sedle, ale byl za Natálií tak o dvě koňské délky. Nákladní kůň, kterého měl přivázaného k sedlu, ho málem předběhl. Vaky nadskakovaly, řinčely a rachotily. Olga uzavírala skupinu. Uzdu pohodila na koňský krk a luk měla připravený k použití. Psi letěli daleko vpředu.
Natálie se úkosem podívala doleva. Jezdci v zářivých pláštích hazardně bičovali své koně. Jejich skupinka se již rozsypala do nerovného zástupu. Nad hlavami se jim kývaly zářící hroty kopí, které měli připevněné ve smyčkách u třmenů. Ve větru se třepetala pera turbanů. Natálie nemilosrdně pracovala bičíkem. Očima si měřila bod, kde se střetne jejich cesta s trasou jezdců v pláštích. Vypadalo to, že se neprotnou. Přesněji řečeno zaostávali, takže se na jejich cestu dostanou až daleko za nimi. Ze všech sil se snažili je předjet, odřezat cestu, ale Natálie prudce zahýbala doleva, směrem k pruhu lesa na obzoru.
„Natálko, mám po nich střelit?“ zakřičel Kapitán skrz vítr, který mu plnil ústa.
„Nech toho, nebude to zapotřebí!“ křikla Natálie. Ohlédla se na pronásledovatele. Ano, beznadějně zaostávají. Vypadá to, že už si toho také všimli a mačkají z koní poslední síly, aby vyšli z prohrané honby se ctí. Ten, co jede v čele svých lidí, mladý a černobradý, je docela sympatický. Na turbanu mu září množství drahokamů. Určitě je to chán. Zachytil její pohled a zakřičel. V jeho hlase zněly noty hořké naděje. Podivuhodně komolil slova.
„Ó modrooká, ty bys byla mojí nejmilejší žena!“
Oddělovalo je tak deset koňských délek a vzdálenost se zvětšovala. „Díky za nabídku!“ vesele zakřičela Natálie. „Možná někdy jindy. Sbohem!“
Vtom se rozlehl Kapitánův hlas, který vyzval bradáče, aby dělal se svým koněm něco jiného, než pronásledoval děvčata. Co měl udělat Natálie nepochopila. Vypadalo to, že chán taky ne. Ocitli se na kraji lesa. Natálie se řítila mezi tlustými kmeny, které obaloval zelený mech. Přitiskla hlavu k Rosinantově šíji, aby si ji nerozbila o nějakou nízko rostoucí větev. Koně už nepobízela, ale ani ho uzdou nijak neomezovala. Ne, všechno je v pořádku. Do lesa nezajeli. To znamená, že všechno, co je napsané v kronikách, je čistá pravda. Nicméně jí z toho není nikterak lehčeji. Spíš naopak. Znamená to, že to, co je tam napsané o daleko hnusnějších věcech, může také být pravda.
Rozpaření koně pomalu zpomalovali, pak se zastavili. Kapitán se okamžitě zeptaclass="underline"
„Co to mělo být za blázinec? Sultán na lovu?“
„Na vlastní oči jsem je viděla poprvé v životě,“ řekla Natálie. „Četla jsem o nich v kronikách. Jsou to lidé ze Země Jedovatého Zlata. Vypráví se, že v pradávných dobách tam žil zlý chán Raši. Chtěl mít hodně zlata, a tak poslal děsné množství kovových ptáků, aby zasypali zem jedem. Zem se jím napojila a z ní vyrostlo mnoho zlata. Strašně moc. Jenže i ono bylo jedovaté a kdo ho vlastnil, brzy umíral,“ řekla nejistě, ale Kapitán se ani neusmál. Proto se opatrně zeptala: „Bylo jinak, že?“
„Ale ne, mohlo by se říct, že to tak opravdu bylo,“ zamyšleně řekl Kapitán.