„Lidská paměť je stejně hrozně zajímavá věc. Co vlastně od tebe chtěli?“
„Vypravili se na nájezd. Za ženami,“ mrzutě řekla Natálie. „Mají to tam, jak se píše v kronikách, všechno naopak. Jejich rytíře jsi viděl, jsou to muži. A ženy…“
„A ženy tam, jak je to mrzuté, vaří mužům polévku.“ domyslel se Kapitán. „A s meči po lesích nepobíhají,“ široce se usmál. „Celou dobu se snažím představit si tě v šatech… Určitě by ti strašně slušely… S velkým výstřihem, stažené do pasu, nabírané rukávy…“
„Šaty jsou oděv z mýtů,“ suše řekla Natálie. „Lidi už dávno zapomněli jak takové oblečení vypadá.“
„Vždyť to říkám, že lidská paměť je věc nesmírně zajímavá,“ nevzrušeně souhlasil Kapitán. „Přišel jsem k tobě nach haus v odřených džínách značky Levis Straus…“
„Zase nějaká sprosťárna?“
„Ani náhodou,“ řekl Kapitán. „Prostě se divím, že jste tvar džín nezapomněli.“
„Říká se, že před Mrakem nosili džíny výhradně zakladatelé dnešních šlechtických rodů.“
Kapitán si odfrkl a mlčky poodjelo kus dál.
„Nebylo by od věci vyzkoušet si ty šaty, že?“ zasněně se zeptala Olga.
Natálie zvedla nos nahoru, odvrátila se a křikla:
„Jedem dál! Brzy nám dojde voda. Musíme najít nějaký pramen.“ Les nebyl nijak veliký. Za ním se až k obzoru prostíralo pole. Bylo zarostlé trsy fialové trávy, která podivně šelestila v tichém větru. Chvílemi to vypadalo, jako by tichounce kvílela a žalostně sténala.
Po chvíli se vyjasnilo, že to není travou, že se děje něco podivného. Žalostné sténání šlo odněkud zespoda. Nebylo jasné, jestli jsou to vzlyky nebo vzdychání, ale sílilo to. Kdyby se to alespoň zdálo jenom Natálii. Kapitán se neklidně vrtěl v sedle, dokonce vyplivl právě zapálenou cigaretu. Olga se ostražitě rozhlížela. Psi i koně se chovali čím dál tím neklidněji. Kavalkáda jela za doprovodu sténání a naříkání. Nastal okamžik, kdy Natálie prudce zatáhla za uzdu:
„Stůjte! Takhle už to dál nejde! Musíme se pokusit zjistit…“
Kapitán nervózně poťukával po hlavni samopalu.
„Slyšíte? Ztichlo to!“ řekl.
Opravdu, zvuky utichly. Ne! Opět sten, krátký a okamžitě přerušený.
A znova. Ticho. Rosinant přešlápl a opět…
„Pane bože,“ napadlo Kapitána. „To je země! Sama…“
„Cože?“ nechápala Natálie.
„Země sténá… Hele…“ seskočil ze sedla.
Zakňučel a zkřivil tvář. Samozřejmě ho bolelo tam, kde to bolí každého nezkušeného jezdce, zvlášť po tak zuřivé jízdě. Poodešel několik kroků. Tvrdě dusal botama po zemi. Ano, bylo to ono. Na lehký dotyk nohy, tlapy, či kopyta odpovídala země žalobným sténáním. Vydali se doleva a neutichalo to. Dali se doprava a výkřiky je pronásledovaly dál. Nedalo se nic dělat, přece nemohou zpátky. Nemělo smysl zacpat si uši, nepomohlo by to. A navíc museli pevně držet uzdu, neboť zjančení koně začínali střečkovat.
Tišili koně jak to jenom šlo a jeli se stisknutými zuby po plačící rovině. Natálii se začalo zdát, že se z toho zblázní. Podle tváří svých přátel soudila, že na tom jsou stejně. Kapitán nakonec rozvztekleně začal vyřvávat nějakou podivnou písničku:
Ale i on zmlkl. Celé to bylo strašné ve spojení s nářkem a pláčem země. Natálie nemohla snést smutek, nesoucí se nad polem. Staří museli strašně urazit zemi. Dlouho jim to trpěla, ale nakonec nevydržela a tvrdě je potrestala. A teď nesnášela ani prostý dotek člověka, ani jeho služebníků — zvířat.
„Ale, my jsme bez viny,“ křičela Natálie a utírala si slzy, které jí stékaly do koutků úst, takže měla v puse slano jako v dětství.
Země bezútěšně plakala. Nedalo se jí nic vysvětlit, poprosit o odpuštění, utěšit…
Potom uviděli vpředu, pod Tváří Velikého Bre, kterému Kapitán prostě říkal Slunce, něco jako trhlinu v zemi, roklinu. Brzy se ukázalo, že strž jde oběma směry, aspoň tak daleko, kam oko dohlédlo. Byla hodně široká a hluboká. Tak by určitě vypadala řeka, kdyby najednou vyschla. Možná, že tady opravdu kdysi tekla řeka. Určitě. Napravo byl vidět šedivý most, který spojoval oba bývalé břehy. Velmi podivný most. Hutná šedivá stěna, tlustá a mohutná. Přehradila koryto odshora až dolu.
„Z toho materiálu, by se mohlo postavit celé město,“ pomyslela si Natálie. „A nebylo by zrovna malé.“
Na druhém břehu bylo vidět samé šedivé rozvaliny a rozpraskaná stuha cesty stejné barvy, která ubíhala až za obzor.
„Přehrada,“ řekl Kapitán. „Je to ona. Hnus fialovej! Její rozloha byla stejná jako čtyři Francie.“
„Je to most?“ zeptala se Natálie.
„To byl takový zvyk, pošpinit zemi,“ řekl zle Kapitán. „Divím se, že země člověka nevykořenila úplně, když jí došla trpělivost… Možná že, mu přece jenom dala šanci.“
„Kroniky se zmiňují o Šedivých mostech, ale přesněji o nich nemluví,“ řekla Natálie. „Co budeme dělat? Musíme se nějak dostat na druhou stranu. Objet se to nedá.“
„To je pravda,“ Kapitán zdvihl dalekohled k očím. „Kdybychom jenom věděli, že se nám to nerozpadne pod kopyty našich koní. To bychom potom letěli dolu strašně dlouho. Bylo by to smutné. Letět jen tak bez padáku.“
„Brzy zapadne Tvář Velikého Bre,“ řekla Olga. „Jestli je to opravdu Šedý most, tak se k němu váže ještě jedno vyprávění. Říká se, že v noci vycházejí ven ti, co ho stavěli a sají z poutníku krev.“
„Spíš ne,“ řekl Kapitán. „Její stavitelé už dávno zesnuli v teplých postýlkách, v kruhu své rodiny, která byla pyšná na tak slavného dědečka. I když… V tom vašem šíleném světě je možné snad skoro všechno. Uhádni, co se skrývá za tou děsivou pohádkou?“
„Říká se, že tady v okolí žijí okouni,“ řekla Olga. „Jsou to nesmírně nebezpečná zvířata.“
„Okouni… To by nic nebylo,“ trochu protektorsky řekl Kapitán.
„Říká se…“
„Hele, metaláčci moji…“ řekl Kapitán, „povídá se taky o vykulených koblížcích… Ale nám nezbývá nic jiného, než přece jenom se nějak přepravit. Co si o tom myslí kněžna Natál, která se nestala milovanou ženou chána?“
Natálie se na něj úkosem podívala, ale peprná odpověď jí z jazyka přece jen nesklouzla. Vznikl mezi nimi podivný vztah. Uznával Natálii jako vůdce, ale neodpustil si jedinou příležitost, aby si rýpnul. Někdy to vypadalo až dětsky. Natálie si musela neustále připomínat, jak je pro něj všechno nesmírně složité. U nich byl asi tak setníkem, a teď je pro něj velmi obtížné vpravit se do jejich světa, kde je všechno jinačí a podivné. Takže si z toho dělá legraci, vysmívá se tomu, vzteká se. A to, co se mu zdá normální, rozčiluje a vyvádí z míry Natálii. Faktem je, že ani ona se leckdy neudrží. Navíc za něj cítí zodpovědnost, jako za mladšího sourozence.
Vždyť ho zachránila před smrtí, vytáhla z boje, z jeho vlastního času… Situace, z níž jí hlava jde kolem. A ještě navíc se musí přetvařovat sama před sebou, že nevnímá, jak se mu líbí. A ještě hromada dalších věcí…
Nevěděl, že psi jsou vycvičeni jako průzkumníci pro takové případy. Natálie mlčela. Pouze zvláštním způsobem hvízdla a pomalu natáhla ruku vpřed. Psi sklonili hlavy a pomalu se pohnuli po širokém hřebeni gigantické šedivé stěny, která kdysi přehradila již neexistující řeku. Někdy se zastavovali a čekali na další příkazy. Natálie je hlasitým hvízdnutím posílala vpřed. Šli opatrně, což se v takové situaci dalo čekat, ale klidně. Jenom jednou Boj strnul a podíval se kamsi stranou, ale pak hned šel dál. Už došli na druhou stranu, kde šedý hřeben mostu přecházel v rozpraskanou silnici, prudce zahýbající doleva k obzoru. Šedivá cesta, vedla po vyschlé zemi. Psi se otočili a vraceli se zpátky. Mnohem rychleji a úplně klidně. Ale přece jenom, přece jenom… Něco z jejich chování Natálie nepochopila, ale oni sami jí o tom povykládat nemohli.