„Tak co, pejsci,“ naklonila se k nim ze sedla Natálie a natáhla ruku. Skákali vzhůru a studenými čumáky se snažili dosáhnout do natažené dlaně.
„Takže nám stejně nic jiného nezbývá, přátelé… Pojedeme pokud možno rychle v řadě za sebou. Psy na řemen. Vzdálenost mezi koňmi dvě délky. Vpřed!“
Pleskla Rosinanta koncem uzdy a kůň se rozběhl cvalem po šedém hřebeni. Vypadal pevně. Jeho povrch se pod kopyty nedrobil. Podkovy na něm cinkaly, jako na dobře vypálených cihlách.
„Stavět tedy Staří uměli,“ pomyslela si Natálie. „Řeka vyschla, ale Šedý most tu zůstal. Ale jestli uměli tak dobře stavět, tak proč stavěli napříč řek takové hloupé stěny, o kterých se Kapitán vyjádřil tak pohrdlivě a špatně. Stop!“
Řada se zhroutila. Jezdci se zastavili bok po boku. Z šedých rozvalin na druhém břehu, zpod podivných hrbolů, se vynořovaly tmavozelené, hbité, mrštné siluety zvířat. Okouni se slévali do proudu. Nehlučně a strašlivě klouzali k Šedému mostu. Jako živá zátka ucpali ten konec, kam mířili jezdci. Zelená zvířata, velká asi jako statné kočky. Šupinaté, ze stran zploštělé tělo, čtyři nohy, úzké hlavy a ohromné tlamy. Nejvíc připomínaly štiky, které kdesi sebraly žabí tlapy, vylezly na břeh a jaly se tam žít. Získaly prapodivný zvyk dotírat na projíždějící. To si pomyslela Natálie a nebylo jí do smíchu. Zelených stvoření se shromáždila dobrá stovka.
„Stojí tam jako stěna. Jsou příliš sebejistí, příliš klidní. Možná proto, že ještě nikdy neviděli člověka. A možná, že naopak. Což by bylo daleko horší. Viděli ho a ne jednou. Všechna ta setkání skončila tak, že těm zeleným tvorům ještě víc narostlo sebevědomí,“ Natálie se nadýchla a sklonila hlavu. Přední řady se pohnuly…
„To jsou parádní okounci,“ řekl Kapitán.
Klidně zdvihl automat. Zazněla dávka a nejbližší štikoještěři se kutáleli po hřebenu. Někteří zůstali ležet na místě, jiní se nehlučně zmítali. Přes ně, s tupou úporností, postupovaly zadní řady.
„Nebojí se,“ pochopila Natálie. „Nelekli se samopalu. Vůbec si nespojují ten železný zvuk se smrtí ostatních. S nimi se musí zacházet úplně jinak…“
Koně ustupovali. Vyděšeně frkali. Kolem Natálie se mihla světležlutá koule. Jeden ze psů vytrhl Olze řemen z rukou. Radostně štěkal. Takové množství nepřátel ho přivedlo do bojové nálady. Vrazil do zelené řady jako sekyra do kaše. Kapitán sklonil samopal. Pes zmizel. Po hřebeni se zmítalo syčící klubko. V propletenci zelených těl se občas mihlo něco světle žlutého. Z koule sem tam odlétala mrtvá ještěrka, ale ze všech stran se k ní vrhaly další a další. Klubko se dostalo daleko do bojové sestavy ještěrek. Hlavní síly se však úporně pohybovaly směrem k jezdcům. Natálie pochopila svým zostřeným citem rytířky, že ještě okamžik, a bude všechno ztracené, jakmile je nepřítel obklopí ze všech stran.
„Držte druhého psa,“ vykřikla. „A koně taky!“
Seskočila z Rosinanta a vrhla: se kupředu. Dlouhé úzké ostří meče se leskle zablýsklo a hned v následujícím okamžiku ztratilo svou zářivost.
Vzduch kolem se najednou stal hutným a zeleným. Skládal se z hlubokých zubatých tlam. Naskakovaly na ni. Mířily do obličeje, zakusovaly se do bot. Po brnění skřípaly jejich zuby. Dlouhé úzké ostří zběsile létalo v tom
zeleném, zubatém, studeném vzduchu a silou ho prosekávalo. Boj to byl ne na život, ale na smrt. Natálii bylo krušno. Stala se bleskem, který nemyslel, ale jehož každý zásah byl smrtelný. Ostruhou! Špičkou meče! Botou! Kinžálem! Bolest pod kolenem — kinžálem! Zvířata chápou jenom vztek a přicházející smrt!
Čas od času krátce štěkal samopal. Kapitán s Olgou stříleli přesně a opatrně. Báli se, že by mohli zasáhnout Natálii. Stala se Smrtí! Pro jakékoli jiné city a pocity tu nebylo místo, ani čas.
Klubko se překulilo doleva, směrem ke kraji propasti. Letělo z hřebenu. Až daleko dole uhaslo vyděšené psí zakvílení. Natálie, podpořená vzteklým žalem z té ztráty, bodala a sekala, dokud nezjistila, že má kolem sebe čistý vzduch. Ještěrky, které masakr přežily, se rozbíhaly pryč. Poslední se mihly u podivných pahorků a rozvalin. Hřeben byl pokrytý zelenými mrtvolkami a boty klouzají v bledě růžových loužích.
Natálie, jako slepá, se pomalu vydala kupředu. Srdce jí zběsile bušilo, bolela ji záda, po celém těle běhali mravenci, cítila všechny svaly. Zkrvavený meč najednou strašně ztěžkl. Táhla ho za sebou a jeho špice brázdila suchou zem. Natálie ho zarazila do kopečku zeminy až po rukojeť, aby ho očistila od krve. Prudce ho vrazila do pochvy. Vyčerpaně stála a trochu se při tom potácela. Bylo jí strašně líto Boje. Viděla, že vedle Olgy sem běží Horn. Cení zuby na mrtvé ještěrky, vrčí, rozhlíží se a hledá bratra. A Boj nikde není.
Kapitán k ní došel, vzal ji za ramena a podíval se jí do očí:
„Fíha! Musím přiznat, že jsi mi celou dobu připadala jako nějaká, filmová herečka, ale teď, když vidím tahle jatka… Začínám si tě vážit, Natálko. Beru tě vážně!“
Natálie unaveně setřásla jeho ruce. Dokázala přemoct i strašně silné přání přitisknout se k němu. Dopotácela se ke kopečku, sedla si a unaveně si natáhla nohy. Pod kolenem ji bolelo čím dál tím víc. Kus dřín byl vytržený a ze škrábanců tekla krev.
„Musíme to převázat,“ řekl Kapitán.
Seděl vedle ní a v ústech převaloval nezapálenou cigaretu.
„Času dost,“ Natálie se na něj nedívala. „Nic to není.“
„Kněžno, vždyť ty můžeš i zabít…“
Natálie se unaveně usmála:
„Myslíš, že se mi to ještě nestalo?“
„Mnó, cože?“ řekl Kapitán. „Kardinál Richelieu zvláštním ediktem zakázal souboje, ale na každém nároží řinčely rapíry…“ zmačkal cigaretu a hodil si ji pod nohy. „Bože, co je to za idiotský svět!?“
„Tebe ani nenapadlo, že tenhle svět je potomek toho, co zůstalo po tvém?
Ne my, ale vy Staří jste se propracovali až k Mraku…“
„Máš pravdu,“ souhlasil po chvíli. „Ale stejně mám naději… Co když tenhle svět není mým světem? Třeba je to nějaký paralelní…“
„Cože?“
„Někdy jindy ti to vysvětlím. Prostě jiný. Ne můj svět se dokodrcal k Mraku, ale nějaký jiný…“
„Ale vždyť všechno poznáváš?“ vyjekla Natálie. „I Šedý most, i pohádku o Jedovatém zlatu… Tvůj svět nemohl skončit nějak takhle?“ mávla rukou kolem sebe.
„Nejhorší na tom je to, že mohl. Mohl skončit ještě daleko hůř…“
„Tak vidíš,“ řekla Natálie. „A ještě jednu věc. Změnilo by se pro tebe něco, kdyby ses ocitl v nějakém jiném světě, který se tomu tvému takhle podobá?“
„Máš pravdu, nic.“
„Tak, tak. Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?“
„Kapitán,“ odsekl. „A tečka! Chápej, mám takový pocit, že moje jméno shořelo i s tím vrtulníkem…“