„Tetičko, ty s tou síťkou přes ksicht, nepoužíváš ji proti létajícím oplatkám?“
Velitelský pohyb Kateřiny a dlouhá, těžká střela udeřila Kapitána do prsou. Odrazila se zpět rozštípnutá o kyrys, který měl Kapitán pod košilí. Bůhvíproč mu říkal neprůstřelná vesta. Legrácky skončily. Jejich budoucnost se dala předpovědět velmi lehce. Natálie přece jenom vykřikla:
„Vyzývám tě na čestný souboj!“
„S heretiky se nebiji!“ klidně odvětila Kateřina. „Jsem spíš zvyklá
připravovat je o zuby a nehtíky. Odhoďte zbraně. Jestli se vzdáte, slibuji vám lehkou smrt.“
„Žádám o nestranný soud v přítomnosti kněžek Tomu!“ vykřikla Natálie.“
„Nemá smysl! Odhoďte zbraně!“
„Natálko, to je opravdu tak vážné?“ tiše se zeptal Kapitán.
„To je smrt! Tys to nepochopil?“ právě tak tiše mu odpověděla Natálie. „Bez jakýchkoli pochyb. Nikam nás nepovezou, to je nad slunce jasné. Zabijou nás všechny tady.“
„Natálko,já nemůžu… Vždyť jsou to ženský…“
„Jsou to vojáci, a kromě toho ještě i velmi schopní kati,“ řekla Natálie. Nebyl čas na to lámat ho, nebo mu něco dokazovat. Vytáhla meč. „No co… Jdem si pro smrt, Oli!“
Najednou se Kapitánův kůň rozběhl dolů ze svahu. Zastavil se před řadou Rudých Ďáblic zakutých do železa. Všechny najednou, bez příkazu, vytrhly meče z pochev. Natálie zaryla ostruhy Rosinantovi do slabin a řítila se dolů. Řvala přitom rodový pokřik. Ale Kapitán už zdvihl samopal Střílel z bezprostřední blízkosti z prava do leva. Divoce chroptící koně se stavěli na zadní. S dutými údery padali na zem jezdci. Kdosi zařičel a v tomtéž okamžiku zmlkl. Kateřinin kůň, bez jezdce a s krví nalitýma očima, málem vrazil hrudí do Rosinanta. Natálie přitáhla uzdu. Už byl konec. Udělalo se jí špatně. Jen tak tak zadržela zvracení, když si představila válečné pole Starých.
Koně bez jezdců běhali tryskem kolem, pouze jeden jediný, který byl zraněný, se zmítal na zemi. Řičel tak, že stydla krev v žilách. Kapitán seskočil s koně na zem. Něco křičel, přiložil samopal koni k hlavě a zvíře ztichlo. Kapitán se rozhlédl šílenýma očima. Tvář měl zmrtvělou. Prsty se mu bez jeho vědomí svíraly a rozevíraly, snažily se přetrhnout řemen samopalu.
Natálie si malátně klekla vedle něj. „Pane bože… Ženské…“ řekl chraplavě. „Zabily by nás,“ řekla měkce Natálie.
„Já vím. Nic nového pod sluncem. Buď my je, nebo ony nás. Žít se chce? Nemyslel jsem si, že zase…“ upřel na ni šílený pohled. „Bože… To se mi dostalo parádního záhrobního života. Nevíš ani, kde je hůř…“ popadl Natálii za zápěstí. „Že to nešlo udělat jinak?! Že ne?!“
„Nešlo,“ řekla Natálie. „Uklidni se prosím. Opravdu to jinak nešlo.“ Kapitán ji k sobě přitáhl a políbil ji. Přitiskl ji k sobě, jako kdyby za chvilku měl nastat konec světa. Natálie se nebránila. Pochopila, že je pro něj teď symbolem podpory a přátelství. Klečela, ruce spuštěné k zemi. Držel ji v křečovitém objetí. V hlavě měla úplný galimatyáš, v němž by se nedokázala rozebrat ani náhodou. Něco se s ní dělo, něco umíralo, něco se rodilo. Rozhodná, nebojácná a neohrožená kněžna Natálie, hrdinka dobrých deseti válek a minimálně stovky soubojů, se nyní stala maličkou holčičkou v zemi podivných snů.
Potom ji Kapitán pustil. Natálie se na něj roztržitě a smutně podívala. Chtělo se jí něco říct, ale scházela jí slova.
Hrob ryli za pomoci mečů všichni tři. Mlčeli.
Kilometrovník jedenáctý
Slavné město Tum, přední stráž civilizace
Jsi žena, a to je vítr volnosti,
roztržitý ve smutku a lásce…
J. Kuzněcov
Aby Kapitán mohl přijet do města Tumu a nezpůsobil nežádoucí pozornost, to nebyla vůbec jednoduchá věc. musely projevit hromadu vynalézavosti. Nemohly ho prohlásit za amazonku, vzhledem k tomu, že pro něj neměly brnění. V jeho normálním oblečení to také nešlo, neboť by ho považovali za tuláka, který nemá co dělat ve společnosti rytířky a její zbrojnošky, a zvlášť ne v nějakém slušném hostinci. Když Kapitán zjistil, že by ho mohli považovat za lehkého muže, který se přilípl na putující rytířky, měl takový výraz v tváři, že se to ani nedá popsat. V každém případě bude jeho přítomnost živná půda pro pomluvy a drby. Pořádně si zapřemýšlely, ale nakonec se řešení našlo. Kapitán si oblékl džíny příhodné velikosti a perfektní jasně červenou halenku se zlatými sponkami. To všechno našli ve vaku jedné z Ďáblic. V tomtéž vaku se našel i drahocenný náhrdelník. Podle všeho se ona Ďáblice chtěla v Tumu řádně předvést. Náhrdelník si Kapitán nechtěl vzít za žádnou cenu, ale nakonec mu Natálie s Olgou vtloukly do hlavy, že je to jednoznačné znamení příslušnosti k silnému pohlaví. K pasu mu pověsily dva kinžály, přes rameno řemen s rohem. Kriticky si prohlédly dílo svých rukou a byly spokojeny. Pro nezasvěceného to byl silný, žensky vypadající sluha, lovčí, nebo psář. Někdy se takoví najdou i mezi muži. Rozhodly se, že bude psářem. Kapitán neprotestoval Jeho věci pečlivě ukryly do vaku.
„Teď jak se budeš chovat,“ radila Olga. Natálie stála hned vedle a pochechtávala se. „Na muže musíš koukat trochu svrchu…“
„To není žádný problém,“ slíbil Kapitán. „Na ty vaše třasořitky…“
„K ženám se chovej jako rovný k rovným. Ne abys podléhal jejich namlouvání. A ne abys ses nechal…“
„Co abych…“
„Mnó, třeba tě některá plácne po zadku a řekne ti, že se jí líbíš,“ Olga se zvonivě rozesmála. Kapitán se zašklebil „V tom případě nepropadej panice.“
„Nemám strach. To zvládnu bez nejmenších problémů,“ uklidňoval je Kapitán. „A můžu jim odpovědět tímtéž?“
Podívaly se na sebe, a pak Olga kývla:
„V zásadě je to možné. Jenom počítej s tím, že to nesmíš přehnat!
V mnohém, vzhledem k roli, kterou hraješ, jsi na stejné úrovni jako ženy. Avšak přece jenom žena nejsi, tak se drž pokud možno trochu zpátky, Vůbec nejlepší by bylo, kdybys moc nevylézal z pokoje.“
Olga, aniž by to bylo potřeba, mu poopravila náhrdelník. Neudržela se a hodila po něm takovým pohledem, že Natálii až lehce bodlo u srdce. Kapitán však na ten pohled nikterak nezareagoval Byl příliš vyvedený z míry a trochu naštvaný tím, jak mu hledaly oblečení a roli. Natálii se ulevilo. Rozčílit se za to na sebe však nemohla. Už to začínalo být tak nějak zvykem, že by se na sebe měla zlobit.
„Děvčata,“ řekl Kapitán, skoro až žalostně. „Nemohli bychom z města vypadnout co nejdřív?“
„Samozřejmě, že se o to pokusíme,“ usmála se Natálie. „Nakoupíme zásoby a víc tam toho na práci nemáme.“
Do Tumu vjeli klidně, bez jakýchkoli problémů. V bráně splnili tradiční rituál otázek a odpovědí. Teď se Natálii zdál neskutečně hloupý.
Kapitána v městě zajímalo úplně všechno. Vždyť to bylo první město, které v tomhle světě viděl. Vyvaloval oči na kolemjdoucí tak, že mu Natálie musela nenápadně vynadat. Mohly by ho považovat za vesnického burana, který v životě neviděl město. Rytířky nemohou mít takového sluhu. Kapitán řekl, že se mu opravdu nechce, aby v městě vypadal jako balík. Začal se chovat důstojněji. Mrkl na pekařku, která stála před svým krámkem. Když si všiml nespokojenosti v Natáliině tváři, informoval se, jestli takový čin nesnižuje důstojnost rytířčina sluhy, či samotné rytířky. Natálie suše odvětila: