„Ani náhodou.“
Kapitán si s neproniknutelnou tváří začal pohvizdovat. Pravda, jeho výraz se změnil v okamžiku, kdy uviděl pět hvězd, zářících na chrámu Velikého Bre. Vyštěkl krátkou větu. Natálie z ní nerozuměla ani slovo. Podle tónu však nemohly v jazyce Starých náležet v žádném případě k okrase.
Zarazily v Modrém drakovi, kde každý z nich dostal pokoj podle své důležitosti. Olžin a Kapitánův byly hned vedle sebe. Nejlepší pokoje, pro rytířky, se nacházely v druhém křídle. Natálie z toho radost neměla. Dala by přednost tomu, mít Kapitána na očích. To, že na něj bude dohlížet Olga, ji příliš neuspokojovalo.
Jak a co bude lhát, co se týče jeho služby, života a všeho ostatního, tak na tom se s Olgou domluvily zcela přesně. Natálie předpokládala, že Kapitán bude sedět ve svém pokoji. Oproti očekávání si vedl zcela jinak, přímo s vojenskou drzostí. Jakmile se ubytoval a nasnídal, zamíchal se do davu místních pobudů, zbrojnošek a lovčích, co se shromažďovaly na dvoře a čekaly tam na rozkazy svých rytířek. Samozřejmě, že tam byl jediným mužem, což ho však nikterak nevyvedlo z míry. Natálie dlouho nevydržela ve svém pokoji a vbrzku stála na galerii. Dělala, jako by si nevšímala, co se děje na hlučícím dvoře. Viděla, jak Kapitán velmi rychle obehrál dva koňáky při hře panna nebo orel. Výhru okamžitě utratil za pivo pro všechny přítomné, což mu vyneslo vděčnost celé tlupy. Přitáhly několik pěnících džbánů. Odkudsi se objevila baterie hliněných půllitrů. Kapitán si sedl na nízkou bečku hned vedle otevřených vrat. Natálie sevřela rty, když viděla, že Olga si sedla hned vedle něj. Půjčil si kytaru a spustil podivnou píseň:
Bylo vidět, že hrát a zpívat umí. Olga ho očarovaně poslouchala, bradu podepřenou pěstičkami. Všichni kolem ztichli a Kapitán sklonil hlavu na stranu. V očím měl osamění. Probíral se strunami.
Natálii podivně zaštípalo v očích a nějak se jí začalo špatně dýchat. Bezděky ustoupila dozadu, ale hned se pak přitiskla zpátky k zábradlí a bez dechu naslouchala. Vyrušil ji klapot kopyt.
Ulicí projížděla nádherná kavalkáda. Křiklavě barevné, zářivé košile, modré s rudým, žluté s bílým, zelené a růžové. Natálie si odfrkla a zašklebila se. Kněžna celého Tumu Irena měla mezi rytířkami tu nejhorší reputaci. Jejich chování k ní bylo směsí posměšků a tiché přezíravosti. Především byla strašně mužná. Křehká postavička, jejíž ruce neudržely ani rapír, natož bojový meč. Ani jednou v životě nepomyslela na rytířské ostruhy, čímž se, samozřejmě, navíc vyzývavě chlubila. Suitu si vybrala podle sebe. Věčně ji obklopovaly jemné krasavice z významných rodů, jejichž prstíky byly přímo přeplněny prsteny s ohromnými drahokamy. Všechny byly ověšeny zlatými řetízky, náramky. Dokonce nosily na hlavách zlaté obruče. Zato sluhové, lovčí, jízdní, to všechno muži jako panny, silní a pevní. O tom podivném knížecím dvoře, kde si muži a ženy nepřirozeně vyměnili své role, se drbalo už tak dlouho a intenzivně, že to všechny nakonec přestalo bavit. Jednu dobu se dokonce říkalo, že Irena někde získala jediný zachovaný manuskript s obrázky starých šatů. Přikázala je ušít a pořádá noční orgie, kde se v nich předvádí. A to je, prosím, pohraniční knížectví, kde Veliký Bre přikázal, aby se tu vedl život ještě přísnější, krutější a tvrdší, než v hlavním městě.
„Že by sem vál nějaký škodlivý vítr ze západních zemí? Což by znamenalo, že přece jenom… Fuj tajbl, co je to za myšlenky!“
Rytířství v knížectví Tum prožívalo evidentně úpadek. Co by se také dalo jiného očekávat za vlády takové kněžny?“
Říkalo se, že i v imperátorském sídle jsou se stavem věcí v Tumu velmi nespokojeni. V tichosti se čekalo na hromy a blesky jmenovacího Dekretu, nemilost s imperátorskou pečetí. Ještě dobře, že Šedá Kardinálka města Tumu byla ženou panovačnou a energickou. Vypadalo to, že s ní stálo a padalo knížectví. Díky jí zřejmě ještě neudeřil hrom Dekretu.
Teď se celá ta kumpanie, popírající boží zákony, pomalu přibližovala k dokořán rozevřené bráně Modrého draka. Ženy, pestře oblečené a ověšené drahokamy, muži podobní Kapitánovi. Ani oni však nepohrdli drahocennostmi a okázalým oblečením. Dokonce i psi byli všechno jiné, než velké bojové plemeno. Velcí, chlupatí barzojové v zlatých obojcích pobíhali kolem.
„Co se týče oblečení, drby asi nelžou,“ pomyslela si Natálie. Samozřejmě Irenou pohrdala, ale stejně by ji zajímalo, co jsou to ty šaty.
Prostě jenom ze zvědavosti. Jejím cílem jsou přece vědomosti. Ženy městech Starých, které jí ukazoval čaroděj-nicka, si nestačila pořádně prohlédnout, natožpak jejich oblečení.
Irena zastavila svého šedáka přímo proti vratům. Kroužek, obklopující Kapitána, neprojevil přílišnou uctivost. Ledabyle se uklonily a ještě zdaleka ne všechny. Opravdovou rytířku by to přivedlo do stavu spravedlivého rozhořčení, určitě by si nenechala ujít příležitost pěkně je proplesknout bičem, ale co se dá čekat od takové příslovečně světlovlasé můry. Samozřejmě, že se Irena necítila nijak dotčená. Seděla na koni a pohrávala si s trojitým řetízkem na prsou a nestoudně vyvalovala oči na Kapitána. Jak si rozčileně Natálie všimla, koukal na ni docela přívětivě. Natálie vší silou sevřela rukojeť meče. Samozřejmě, že by za to měla ta světlovlasá kočička dokonce měla zelené kočičí oči — dostat pár dobře mířených facek.
„To je nový minstrel?“ předla Irena. „Proč o něm nic nevím? Drahoušku, to nevíš, že lidé u mého dvora umí ocenit opravdové umění?“
Kapitán položil dlaň na struny a uctivě se pokloniclass="underline"
„Promiňte mi, Vaše Velkoleposti. Jsme lidé obyčejní a neslyšeli jsme, bohužel, o vašich vernisážích…“
Kdyby byl na místě Ireny kdokoli jiný, tak by taková drzá odpověď, navíc ještě řečená neznámými slovy, mohla Kapitána stát hodně. Natálii zatrnulo a potom se v duchu praštila do čela. Kdyby věděla, že umí hrát a zpívat, mohl být minstrelem a bylo by vystaráno. V tom případě se dá jakýkoli průšvih svést na podivínství umělce, které je u nich zcela normální. Pravda, urostlý vousáč namířil koně směrem ke Kapitánovi, ale Irena mu gestem zakázala jakékoli akce. Zdvihla prudce ruku, až zazvonily zlaté náramky a kolem se rozlétla záplava pablesků od prstenů.
„Zpátky! Milý můj, minstrelové jsou zvláštní parta! Musíme se k nim chovat shovívavě.“ Opět se otočila ke Kapitánovi: „Vyjadřuješ se podivně, minstreli. Kdo jsi a odkud pocházíš?“
Kapitán nechal zablýsknout své velkolepé zuby:
„Jsem, milá kněžničko, minstrel Majkl Džekson. Metelím si to z Velkých Rváčů, což je okres Troubovice. Neznáte to tam, milostivá?“
„Ty kraje jsou mi neznámé,“ řekla Irena. „Ale musí to tam být zajímavé, když se tam rodí takoví výřeční a nadaní minstrelové. Nechceš ke mně do služby? Můžeš věřit, že ne nadarmo mi říkají, že jsem ctitelka a obdivovatelka umění…“