„Popřemýšlím o tom, jasná kněžno,“ poklonil se Kapitán. „Co se týče umění, tak to jsme poučeni. Je u nás obvyklé, že mrňous, který se jen tak tak pustí máminejch sukní, hned požaduje: 'Mámo, mámo, chci se učit na umělce… '
Kapitán byl člověk opatrný, ale to, jak si teď z Ireny dělal šprťouchlata, bylo tak riskantní, že to mohlo znamenat jediné — od těch, co mu naslouchali, už vyslechl všechny drby o kněžně celého Tumu.
„Jenom aby to nepřehnal,“ Natálie byla nervózní. Naštěstí Irena kamsi spěchala. Proto se blahosklonně usmála na Kapitána:
„Až si to rozmyslíš, přijď ke mně na Městský výbor. Jeho věže jsou vidět odkudkoli a cestu ti každý rád ukáže.“
Popohnala koně. Kavalkáda se dál. Děvčata se na Kapitána zářivě usmívala, příklad jejich paní byl nakažlivý. Muži se na něj dívali přátelsky, jako na svého parťáka. Jenom vousáč byl načuřený. Kapitán je sledoval pohledem. Pak udeřil do strun:
„Olgo!“ křikla Natálie a nahnula se přes zábradlí. „Švihni kostrou a pojď sem!“
Kapitán s Olgou se neochotně ploužili k balkónu. Tlupa je doprovázela rozčarovaným hukotem. Pak se všechny shromáždily kolem džbánů s pivem.
Natálie prošla beze slova do svého pokoje. Tam se prudce otočila: „Miláčkové! Nezapomněli jste, že tady po sobě nemáme zanechat žádné stopy? Nechtěl jsi, Kapitáne, odtud pokud možno co nejdřív vypadnout?
Připadá mi, že se oba snažíte co nejvíc přitáhnout pozornost…“
Oba zvážněli.
„Víš, potřeboval jsem se uvolnit,“ řekl Kapitán. „Ta cesta nebyla z nejlehčích… A na Městském výboru jsem ještě nikdy na kytaru nehrál.
Děsně bych to chtěl vyzkoušet…“
„Chápu,“ řekla Natálie. „Sama bych si docela ráda tady něco užila. Ale… Šedá Kardinálka je tady pověstná. A paní celého knížectví je ona a ne ta bělovlasá kočička. Určitě bylo v jejím průvodu pár práskačů. Zatím se nám ještě nevěnovali, i když kdo ví? Nemá cenu riskovat. Proto se s Olgou vypravte na tržiště, a to okamžitě. Co máš koupit víš!“
Jakmile za nimi zaklaply dveře, sedla si Natálie ke stolu. Vyplázla jazyk na svůj odraz v zrcadle. Vůbec nepřeháněla, když mluvila o možných nepříjemnostech. Opravdu měli opustit Tum, jak nejrychleji to šlo. Ale když si člověk přizná… Kočička bělovlasá, vyvaluje očiska jako kdyby jí patřil.
Brousit Natáliin meč patřilo k Olžiným povinnostem. Přesto Natálie odešla do zbrojnice sama. V každé slušnější hospodě se něco takového nalézalo. Začala pracovat. Potřebovala nějak zaměstnat ruce, aby neseděla jenom se svými myšlenkami. Zbrojnošky, které se tu zabývaly brněními a zbraněmi svých paní, se na ni dívaly úkosem. Zeptat se však, proč si sama brousí meč, se neodvážily. Etiketa to nedovoluje. Různé přísahy plní rytířky…
Olga i s Kapitánem se vrátili naloženi vším potřebným. Začali to skládat do vaku. Natálie odešla k sobě. Čekala, až s tím budou hotovi a přijdou. Za okny se pomalu začalo smrákat. Ohromný rudý Měsíc pomalu vylézal zpoza střech. Natálii přišlo líto, že je dalekohled uložený ve vaku. Teď by měla čas dosyta se na něj vynadívat. Proč se někdy Kapitán tak divně kouká na Lunu? Jako by v něm vzbuzovala neklid a nutila ho na něco si vzpomenout.
Dveře se rozlétly. Olga vykřikla ještě na prahu:
„Kapitán zmizel!“
Natálií to trhlo.
„Cože?!“
„Šel se napít do jídelny. Řekl, že se hned vrátí. A nevrátil se… Nikde není.. „
„Nezašel na záchod?“
„Není nikde! Mně se to nelíbí!“
Natálii se to také nelíbilo. Možná že ještě víc, než Olze. Značně ji to vyvedlo z míry. Kapitán by za nic na světě nešel do města sám, aniž by někoho neupozornil.
„Co když nás chtějí zajmout po jednom?“ zeptala se Olga vyděšeně. „To se občas stává,“ kývla Natálie. „Tomu se mi ale nějak nechce věřit.
Kateřina by nedala předem vědět místním… Mohli nás sebrat najednou a všechny. Sebraly za bílého dne daleko významnější lidi. Navíc jsme tady cizí a Šedá Kardinálka není z lekavých…“
Podívaly se na sebe.
„Kočička bělovlasá!“ zle zasyčela Natálie skrz zuby.
„Myslíš? Od ní by se těžko dalo čekat…“
„Jdeme,“ Natálie se odhodlaně zvedla. „Přece jenom jsme ve městě a ne v lese. Vždycky se tu najde někdo, kdo něco viděl.“
Vyšly na dvůr. Za soumraku tu už nikdo nebyl. Olga ukázala na boční křídlo, na jídelnu.
„Tam šel. Odtud mohl projít do obytné části, nebo se vrátit stejnou cestou. Do pokoje nedošel, tam jsem se ptala. Všimly by si ho. Teď se tu mluví jenom o něm… To znamená, že se vrátil na dvůr. V té chvíli tu už muselo být pusto. Já jsem zašla do stáje a odtud na dvůr není vidět…“
Natálii někdo uctivě zatahal za rukáv. Otočila se tak prudce, že urostlá dívka-koňák polekaně odskočila. Okamžitě se však zase vrátila.
Ohlédla se:
„Promiňte mi mou drzost, paní Kněžno… Nehledáte něco, co se ztratilo?“ „Jo, hledám,“ řekla Natálie, „svého psáře.“
„Toho, co tak krásně zpíval?“
„Toho!“
„Bojím se, Kněžno, že mu nabídli lepší místo.“
„Mluv!“
„Pssst!“ děvče s širokým spikleneckým pihovatým úšklebkem přiložilo prst na rty. „Vy odjedete a já tu budu muset žít dál, Kněžno…“
Natálie vytrhla z kapsy džínů těžký kožený míšek a trhla za šňůrku.
Aniž by se rozmýšlela, vysypala všechno zlato do nastavené dlaně.
„Mluv!“
Pihounka kousla do zlaté mince, spokojeně si odfrkla a skoro nehlučně si nasypala zlato do kapsy. Odvlekla je stranou do tmavého stínu vedle vrat.
„Stála jsem tady, Kněžno. Je tu temno a od vrat sem není vidět. Tvůj psář vyšel z jídelny. V tom okamžiku se objevil onen vousáč. Jeden z těch udělaných, co vypadají jako ženské, ze suity té… Však víte!“
„Dál!“, „Požádal tvého psáře, aby ho doprovodil k vratům. Tam mu slíbil něco tajného říct. Šel s ním. V tom okamžiku přicválali ještě dva další a šup! Hodili na něj pytel. Takovej úzkej… Během vteřiny ho zabalili. V takovém pytli se člověk nemůže ani hnout. Je jako svázaný.“
„Vím;“ řekla Natálie. „Tak se zajímají strážní. Dál!“
„To je všechno. Pytel přehodili napříč přes sedlo a jenom podkovy se zablýskaly.“
„To je všechno?“
„Všechno, Kněžno, přísahám na úsměv Velikého Bre!“
Natálie mlčky vytáhla Olze z kalhot kožený míšek. Ani ho nerozvazovala a strčila ho pihounce do kapsy. Ta byla v rozpacích.
„Je to hrozné… No dobře… K ní na Národní výbor by ho nevezli. Přece jenom se obává nějakého příliš velkého průšvihu. Kardinálku má hned vedle. Má ale lovecký zámeček. Když na sedmé verstě uhnete do lesa vlevo, tak vás k němu cesta přímo zavede. Stávalo se…“
„Hrozí mu něco?“
Pihounka se ušklíbla:
„Jeho životu nic. Ale jsou tam jiní dobráci. Za to nemůžu ručit,“ i ve tmě však bylo vidět její široký úsměv.
Natálie vztekle mávla rukou.
„Zmiz!“