Děvče zmizelo ve tmě.
„Sedlej koně!“ Natálie chytila Olgu za rukáv.
„Nepočkáme radši do rána? Třeba se sám objeví…“
„Sedlej koně! A přestaň se šklebit!“
„Rozkaz, má paní,“ řekla Olga s podivnou intonací.
Otočila se na podpatcích a rozběhla se ke stáji.
Vbrzku vyjely z brány. Cválaly po dlážděných i nedlážděných uličkách, Projížděly kosé pruhy světla z olejových lamp, padající z oken domů. Lidé uskakovali, letěly za nimi nadávky. Dvakrát dokonce i nočníky. Zvonivě se rozbily daleko za nimi. Ještě štěstí, že nenarazily na jízdní strážníky.
U městské brány však jejich štěstí skončilo. Byla uzavřená ohromnou závorou, vytesanou z jediného kusu mohutného stromu. Na koncích měla kovaná oka, kterými strážné protáhly mohutné zámky, spojující závoru napevno s vraty. Navíc tu byl ještě masivní řetěz, protažený dalšími čtyřmi oky kousek pod závorou. To, samozřejmě, musely čekat v kterémkoli městě Šťastné Impérie. Natálie na to ve svém rozhořčení zapomněla. Vinu na tom mělo dlouhé putování. Z okénka strážnice přilepené ke stěně, neproudil ani jediný paprsek světla. Natálie popojela ke dveřím a zabušila na ně rukojetí meče. Bušila dlouho. Nakonec se v temnotě za kalným sklem objevil bílý obličej. „Koho to tam Chru honí?!
„Rytířky!“ řekla Natálie. „Musíme…“
„Příkaz,“ řekly za oknem a při tom děsně zívaly. „Jestli nemáte příkaz z Národního výboru, tak nemáte šanci. Brána je zavřená do prvního kokrhání. „
Natálie zazvonila zlatem na dlani, potom to zkusila s výhrůžkami, ale za oknem zívaly čím dál tím víc. Pak slíbily, že zatroubí na poplach a že bude rambajz na celé město. Seběhne se sem celá posádka a nejdřív Rudé Ďáblice, protože jejich kasárna jsou nejblíž.
Natálie se přestala hádat. Svěsila hlavu a otočila koně zpátky. Do hospody jely krokem. Natálie štěkla na Olgu, aby ustájila koně, ale neodstrojovala je. Pak odešla do svého pokoje.
Zpočátku po něm pobíhala jako lesní ještěr, kterého chytili do klece pro potěchu knížecího dvora. Pak se trochu uklidnila a sedla si. Dala si meč mezi kolena. Vztekala se kvůli tomu, co se stalo. Nakonec se odhodlala rozbalit pevně zapakovaný vak a vytáhnout dalekohled. Vztekle foukla na svícen. Sedla si a nohy položila na parapet. Dívala se na Měsíc a snažila se tím nádherným pohledem přehlušit smutek. Najednou se jí Luna rozplynula před očima a potáhla se mlhou. Natálie si nechápavě prohlédla dalekohled. Vypadal, že je v pořádku. Nebe bylo také jasné, ani obláček se na něm nedal najít.
Zjistila, že má mokré oči. Událost pro rytířku nebývalá. Slza tekla po tváři. Natálie ji olízla a najednou se stalo něco úplně strašného. Natálie sebou třískla na postel a rozbrečela se do polštáře. Ze všech sil se k němu tiskla, aby někdo, koho trápila nespavost, neuslyšel ty zvuky, které by ji dokázaly navždy shodit v očích rytířstva. Plakala dlouho.
K svému neskutečnému údivu, zjistila, že se jí ulevilo. Bylo jí mnohem líp. Dokonce i studu ubylo, jako kdyby shodila z ramen nějaký přetěžký náklad.
Zabušila rukojetí meče na sklo strážnice. Znovu se za sklem objevil rozespalý obličej, který začal mlít něco o tom, že do prvního kokrhání je ještě daleko a do nejbližších kasáren hodně blízko. Jenže v tom okamžiku, k naštvání strážných a pro radost Natálii, začal v blízkém dvoře kokrhat kohout. Jeho „zpěv“ zněl hlasitě a zvonivě. Důvod tu byl a zlato ho podpořilo. Strážná mohutně zívala.. Vylezla na schody a pomalu se potácela odemknout řetěz. Natálie vyběhla do strážnice po kymácejících se schůdcích a s rozmachem tam hodila hrst zvonících mincí. To bylo nejlepší možné buzení, lepší než bojový roh. Vbrzku už osm mocně zívajících strážných vytahovalo závoru z ok. Opřely se o pravou stranu brány a ta po chvíli váhání se strašlivým skřípotem povolila a otevřela se.
Natálie pobídla Rosinanta do cvalu. Neměla ani přilbu ani brnění. Vlasy se jí rozpustily, ranní chlad zmrazil košili. Meč ji tloukl do boku. Koně naštvané tím, že měli celou noc sedla, nebylo nutné příliš pobízet.
Málem minuly odbočku.
Patrový lovecký zámeček ze silných břeven stál uprostřed mýtiny.
Všechna okna měl zakryta okenicemi. V škvírách nebylo vidět ani světélko. V stáji začali dusat koně, cítili cizince. Rozštěkal se pes. Rozespalá strážná vyletěla ze stáje. Natálie na ni tak zařvala, že strážná opět vlétla zpátky a zabouchla za sebou dveře. Zřejmě si myslela, že je to přepadení kvůli krevní mstě. Natálie se nazvedla v třmenech a ze všech sil zatroubila na roh. Ochraptělý, vyzývavý řev se nesl lesem. Natálie troubila a troubila, dokud nezaskřípaly dveře. Ze dveří vylezl onen urostlý vousáč a ospale si protíral oči. Díval se na Natálii, jako kdyby byla alkoholickým přízrakem.
„Pojď sem!“ zavelela Natálie. „A pohni kostrou!“
Lenivě se přikolébal a přitom se škrábal na zátylku. Natálie se sehnula ze sedla, jednou rukou ho chytila ze vlasy, druhou mu přiložila ke krku kinžál. Pomalu a pečlivě odsekávala slova:
„Jsem kněžna Natálie. Neslyšels o mně? Jestli teď hned nevyjde ven můj psář… Je vás tu sice hodně, ale všichni jste haraburdí, veteš, troubové, rozhoďnožky. Jestli vejdu do domu, budete skákat ven okny a nebudete se obtěžovat jejich otvíráním.“
„Já to beru,“ zabručel vousáč. „Co je mně do toho? Vyřídím všechno.“ „Snaž se,“ požádala ho Natálie mile, ale hrozivě. Kinžál však neodtáhla hned.
Chlapík zmizel uvnitř. Při tom se neustále ohlížel a odfrkával si. Nějakou chvíli bylo ticho, potom se ve škvírách objevilo světlo. Bylo slyšet mužské a ženské hlasy, někdo se fňukavě rozčiloval, jiný flegmaticky kohosi přemlouval. Rámusu i světla přibývalo. Natálie znovu zatroubila. Nakonec se ve dveřích objevil Kapitán. V té době se už rozednilo a bylo vidět, že jeho obličej reprezentuje zábavnou směs ulehčení, rozpaků a pokusu zachovat si svoji tvář. Za Natáliinými zády se Olga uchichtla.
„Polez na koně,“ pochmurně štěkla Natálie a přijela až ke dveřím. Skokem se ocitl na Rosinantových za jejími zády. Natálie ani nepočkala, než se usadí pohodlněji a pobodla koně. Kapitán ztratil rovnováhu. Objal ji kolem pasu. Silně z něj táhlo víno a nenáviděná voňavka.
„Ruce,“ suše řekla Natálie.
„A za co se mám tedy… Aha, tady,“ chytil se za vysoké sedlo. „Poslyš, tedy musím přiznat, že mě sebrali jedna báseň…“
„Voják,“ ušklíbla se Natálie.
„Kdo by si pomyslel, že přímo ve městě? Je to sebranka, to ti teda řeknu…“
„Podrobnosti mě nezajímají,“ řekla Natálie, ale pak se neovládla. „Ne! Já to nechápu! No dobře, strčili tě do pytle, spoutali, ale potom, potom? Namakanej! Schopnej! Holýma rukama by mohl dav rozehnat! Rukou
přerazí poleno, ty dřevo s kotletama! Mohls je po zdech rozmazat a utéct! To ty ne! Kamarádíčky sis našel! Koho?! Kočičku bělovlasou…“
Kapitán zasmušile funěl za jejími zády a nadskakoval mimo takt Rosinantova cvalu. Natálie se cítila jako vítěz, protože to pěkně rozmázla. Musel hořet studem. Jenže v té chvíli se k ní naklonil a šeptl jí do ucha: „Natálko, máte u vás přísloví: 'Sám nežere, ale jiným nažrat nedá? „Přísloví znala.
Celou cestu až k městské bráně neřekla ani slůvko.
Kilometrovník dvanáctý
Všechny barvy západu
Plný je vzduch zapomenutých jedů…