J. Kuzněcov
Koně opatrně našlapovali, když vstupovali na tmavě nabarvené trámy přívozu: Šéfka protáhle zakřičela, převoznice uchopily lano a zapřely se hrubými botami do bahnitého břehu. Přívoz se pohnul v ranním namodralém oparu lehké mlhy napříč řekou Tum, která oddělovala Šťastnou Impérii od ničí země. Natálie stála u zábradlí a dívala se do kalné vody. Občas z ní vystrčili tlamy zubatí draví karasi, zakousli se do tlustých trámů a odhryzávali štěpiny. Pokoušeli se zachytit svými drápatými tlapkami okraje voru a vylézt nahoru. Nedařilo se jim to a padali zpátky do kalných šedých vln.
„Tá-á-á-k děcka moje, é-éj úchněm,“ řvaly protáhle převoznice podle starých zvyků, „E-ej úchněm, sama pojede!“
„Nemohli bychom se smířit, Natálko?“ Kapitán k ní nehlučně došel. Byl už ve svém obvyklém oblečení a brnění.
Převoznice si ho zvědavě prohlížely.
„Vždyť jsme se nepohádali,“ odpověděla Natálie a snažila se, aby její hlas zněl pokud možno co nejlhostejněji.
Olga postávala opodál a starala se o koně.
„Ta bělovlasá kočička mi může být ukradená, takže…“
„Hele, přepadli mě. Neudržel jsem se. Změníme ortel smrti na zkušební dobu?“ jeho veselí, právě tak jako její lhostejnost, bylo trochu hrané. „Natálko… „
„To stačí,“ řekla Natálie a odvrátila se. „Nejsem tvoje chůva. A jestli máš v palici nějaké pitomosti, tak ti radím, aby sis uvědomil, že to jsou hlouposti. Jsem rytířka a ne kočička s prstýnky. To je všechno! Jsme znova na cestě.“
Kapitán pokrčil rameny, namířil si to ke koním a prozpěvoval si:
Břeh se blížil. Vypadal úplně stejně, jako ten, který opustili. Stejná tráva, stejné stromy, stejné slunce. Ale břeh byl přesto cizí. Předtím jenom sjížděli z Hlavní silnice. V kterémkoli okamžiku se na ni mohli vrátit. Teď je čekalo úplné neznámo. Jestli byla pravda jenom desetina toho, co napsali kronikáři…
„Bože,“ řekl Kapitán, „já bych si dal pivo. Do ruky tlustou knížku, na video bych se koukl…“
„Na video jsem se dívala,“ nevydržela Natálie.
„Cože?“ okamžitě zapomněl na předcházející rozmluvu.
„Máme takovou ceremonii,“ řekla Natálie.
„To není možné,“ zvědavě se k ní posunul.
„Šlechtičny, které dosáhnou plnoletosti a chtějí se stát rytířkami, odvedou do sklepa. Tam nejstarší z rodu sundá přikrývku ze skleněné koule. Do ní se má koukat. Vypráví se, že ten, kdo je pod ochranou bohů, uvnitř uvidí šílené obrazy,“ Natálie si smutně povzdychla. „Neviděla jsem nic, Škoda. Ani jsem neslyšela, že by někdo z mých známých něco viděl. Vaše ceremonie s videem probíhala jinak?“
Kapitán se místo odpovědi rozchechtal, až se koně začali plašit a dupat po břevnech voru. Olga visela na uzdách a Natálie se naštvaně odvrátila. Bylo jí jasné, že se opět zesměšnila. U Starých určitě tahle ceremonie probíhala úplně jinak.
Bylo by směšné myslet si, že vojáci neznámých národů a nestvůry se na ně vrhnou okamžitě, jak slezou z voru. Nic se nestalo. Jeli v poklidu, míjeli lesíky. Cesty tu neexistovaly. Kapitán díky kompasu udržoval stálý směr a vrčel, že by džinům i duši prodal za pořádnou mapu. Hlasitě se podivoval, jak se vlastně mohl trefit tam kam potřeboval, takový Quentin Durward nebo Ivanhoe a všichni ostatní. Natálie se pozeptala, jestli jsou to jeho kamarádi nebo slavní rytíři Starých. Tentokrát se nesmál, ale Natálie přece jen pochopila, že zase šlápla vedle. Propříště se zařekla, že už se na nic nebude ptát.
Horn se najednou začal chovat podivně. Pobíhal a čenichal u země, vrčel a cenil tesáky. Nakonec se začal schovávat mezi nohami koní, takže se jen tak tak nedostal pod jejich kopyta. Kapitán, už dávno vážný, si převěsil samopal na prsa. Zeptal se:
„Víte co se děje?“
„Nevypadá to na zvířata,“ řekla Natálie a obě založily šípy na tětivy. Horn kňučel a nenechal se odehnat od koní. Kapitán zamířil dalekohled na nejbližší houštinu. Byla docela hustá. Odplivl si a pak řekclass="underline"
„Něco tam je, paní mé. Musíme si to prověřit.“
Koně šli krokem. Stříhali ušima a ustrašeně frkali. Horn se plížil úplně vzadu, a to se doma nebál ani lesních ještěrů.
„Hele,“ vykřikl Kapitán, „to je ono!“
Zamířil samopal, ale pak ho v rozpacích zase nechal klesnout. Ohlédl se a pokrčil rameny.
„Tedy, abych tak nějak…“
Olga zapištěla. Koně začali couvat.
Na otevřené místo vylezlo dvounohé obřisko a lámalo při tom větve. Bylo to vyšší, než kterýkoli člověk. Tvor zarostlý řídkými kudrnatými chlupy, skrz které prosvítala růžová kůže. Boky mělo omotané kusem plátna. Šlo kolébavým krokem. Nehty na bosých nohách mělo hodně dlouhé. Rukama si tvor přidržoval na rameni mohutný kyj. Jeho tvář byla neskutečná směska lidské tváře a zvířecí tlamy. Byla protažená kupředu a trčely z ní tesáky. Pohled, který upíral na lidi, byl rozumný. Zastavil se a lehce se pohupoval na patách. Hluše bručel. Horn začal hystericky štěkat.
„Mám to zastřelit?“ zeptal se Kapitán a nebylo jasné, jestli se ptá Natálie nebo sám sebe. „Něco se mi tady nezdá… Hergot, komu je to podobné?“
Natálie necítila strach. Prostě zírala a snažila se uklidnit Rosinanta tím, že ho hladila po hřívě.
„Ne,“ řekla nakonec.
Olga zezadu vykřikla něco nesrozumitelného. Pro boj neměli důvod.
Stačil by nějaký výkřik, rána, výhrůžné gesto, ale ničeho podobného se nedočkali. Nestvůra stála jako vrostlá do země. Nakonec to Kapitán nevydržel a vykřikclass="underline"
„Hele strejčku, ty tady zdvíháš závoru, nebo co?“
Potvora rozevřela tlamu a chraptivě se zeptala:
„Cukr nemáš?“
Natálie málem překvapením pustila tětivu. Kapitán sebou taky cukl, ale ovládl se a odpověděl, jako by se nic nestalo:
„Cukr mám.“
„Cukr dát, pak se neprat. Prát se, cukr nedávat.“
„To je logické,“ řekl Kapitán. „Moje se prát nechce, moje bude dávat tvá baba cukr. Jo?“
Nestvůra ledabyle shodila z ramene dubisko. Způsobilo takovou ránu, až se zem otřásla. Obr se nebojácně vydal k poutníkům. Nejpodivnější bylo, že koně sice frkali a tancovali, ale jinak se vcelku chovali docela klidně. Potvora natáhla tlapu a zachraptěla:
„Cukr dát!“
Kapitán se neotočil, nastavil však dozadu levou ruku. Natálie spěšně rozvázala řemínky vaku s jídlem. Vytáhla váček s cukrem a vsunula ho Kapitánovi do ruky. Dva velké kousky se přemístily k nestvůře. Strčila je do tlamy a spokojeně zamlaskala. Potom sebou pleskla do trávy tak nečekaně, jako kdyby jí někdo podrazil nohy. Plácla několikrát prackou do země:
„I vy sedět.“
Natálie se k tomu nemohla odhodlat, ale Kapitán se klidně zeptaclass="underline" „Kdo zůstane na stráži?“
„Víte, na koni budu klidnější,“řekla Olga.
„Tak seď a dívej se kolem,“ Kapitán seskočil s koně, sedl si na zem k nestvůře. Nebyl ani daleko, ani blízko. Zapálil si cigaretu a zeptal se: „Hlídáš tady, Méďo?“
„Žít tady,“ kývla hlavou nestvůra. „Baba žít, děcka žít. Obilí sázet, maso lovit.“
Natálie se nakonec také odhodlala slézt s koně. Zastavila se však opodál.
„Chytrej jsi,“ řekla potvora Kapitánovi. „Můj s jeden baba žít, tvůj s sebou tahat jeden baba a jeden baba.“