„Nemusím mu, děvčata, vysvětlovat složitosti našeho…“
„Nemusíš,“ řekla Natálie. „Vy… Ty…“ nevěděla, jak se na něj obrátit. „Co jsi zač?“
„Můj je člověk!“ řekla nestvůra s intonací, která mohla být vykládána jako hrdost. „Můj je chytrý.“
Z další besedy vyplynulo následující:
Kdysi dávno byli pradědečkové nestvůry hloupí a chodili po čtyřech.
Potom se z nebe začaly sypat kousky horkého vzduchu a pradědečkové se polekali tak, že se rozběhli pryč po dvou. Zalíbilo se jim to. A už zůstali chytří.
„Fujtajbl,“ odplivl si Kapitán. „Hergot, furt mě někoho připomínáš.
Méďu Bédu! To je ono!“
„A to je kdo?“ zeptala se Natálie.
„Tady neexistují medvědi?“
„Medvěd je mytologické zvíře,“ řekla důstojně Natálie. „Okřídlený a dvouhlavý. Lítající…“
„Tohle je medvěd,“ řekl Kapitán. „Postavil se na zadní a trochu zřejmě zchytřel…“
„Můj je chytrý,“ potvrdila nestvůra. „A můj soused taky chytrý, a ještě soused, a ještě soused, a ještě soused. Všichni chytří.“
Tu krajinu obývali jeho příbuzní. Pravda, poutníky spíš zajímali tvorové, kteří by se podobali jim samotným. V tom jim ale nestvůra pomoct nemohla. Pečlivě oddělovala dvě sorty živočichů — kdesi daleko žijí „bezvlasí lidé“, kteří se s nimi dělí o cukr a dokonce je naučili sázet obilí, a ti druzí loví „lidi“ a ti potom beze stopy mizí. Obzvlášť pečlivě bylo podotknuto, že tyto dvě skupiny se nikdy nemíchají.
Žádné podstatné vývody pro další pouť se z těchto informací udělat nedaly. Ti, co dávali „lidem“ cukr, mohli poutníky bezproblémově zabít, a ti druzí mohli být těmi nejpříjemnějšími hostiteli. Proto rozhovor nikterak neprotahovali. Nechali nestvůře ještě trochu cukru a jeli dál. Při svém putování se cítili bezpeční, protože nestvůra je ubezpečila, že jeho příbuzní nikoho nenapadají první. Kapitán znenadání zesmutněl a pískal si něco opravdu teskného.
„Všechno je to moc smutné, Natálko,“ neochotně odpověděl na její bezděčnou otázku. „Co se týče lidí, je to všechno více méně-jasné. Ale čím se provinili méďové, že i na ně došlo… Že pykají za naše hříchy… To mi pověz…“
Poodjel. Houpal se v sedle a tichounce si prozpěvovaclass="underline"
Jeli dlouho, než narazili na nádherné jezero s písčitými břehy. Nacházelo se uprostřed hustého lesa, prorostlého hustým malinovím. Vynikající místo na táboření. Kapitán zpočátku tvrdil, že opravdové maliny vypadají úplně jinak, že jsou červené a ne modré a také ne tak veliké a vůbec, že tvar mají mít úplně jiný. Nicméně Natálie s Olgou znaly právě takové maliny už od dětství. Začaly se jimi cpát po hrstech. Kapitán se k nim přidal až po chvilkovém váhání.
Po obědě se rozhodli vykoupat se. Samozřejmě, že dodržovali všechna bezpečnostní pravidla. Dlouho házeli do jezera kameny a pařezy. Hloubku změřili pomocí větví. Kapitán potom vystřelil do vody krátkou dávku, ale žádná nestvůra se na hladině neobjevila. Ostatně velké nestvůry v takových jezerech nežijí, zdechly by hladem. Pravda, jsou v cizině, takže kdo ví?
„Jestli máš takový strach, tak seď na břehu a hlídej nás se samopalem,“ řekla Natálie. „Ženám nevadí, když se na ně dívají chlapi.“
Kapitán oponoval, že dřív tomu bylo přesně naopak, takže sedět na stráži nemůže, i když by vlastně proti tomu nic neměl. Natálie zdvihla obočí, ale neřekla nic. Znova se v něm objevila ta podivná směsice drzosti a stydlivosti, která tak Natálii přitahovala a mučila svou nemožností uhádnout, jestli je Kapitán opravdu typický příklad mužského charakteru Starých, nebo jestli byl výjimkou. Bůh ví proč se jí strašně chtělo tuhle hádanku rozlousknout, avšak přitom se nebyla ochotná zeptat přímo.
Natálie o tom přemýšlela, když shazovala oblečení na hrubý žlutý písek, po němž se strašně krásně chodilo naboso. Myslela na to, i když plavala v sluncem prohřáté vodě. Najednou se jí zachtělo uvidět na dně poklad, blyštící se zlaté číše, hromadu duhově zářících drahokamů a třeba i legendární Valuty, o nichž se nadšeně zmiňují letopisy, přičemž vůbec nenaznačují, co by to mohlo být. Natálie měla podezření, že to nevěděli ani sami letopisci. Bohužel, voda byla kalná a na vzdálenost čtyř loktů už nebylo nic vidět. Její přátelé, které nebylo za křovím vidět, na ni zavolali. Odpověděla hlasitě a s radostí. Namířila si to ke středu jezera. Šíleně se jí nechtělo vylézat z vody. Kdy se naskytne zase taková příležitost?
A vtom uviděla poklad. Opravdový a skutečný poklad. Na druhém břehu se v mechu blýskaly ohromné drahokamy, velké jako lesní ořechy. Modrý, žlutý, rudý… Natálie zamrkala a zatřepala hlavou. Drahokamy nezmizely, zářily, vrhaly pablesky, dráždily a přitahovaly. Natálie doplavala až k samému břehu. Nohama dosáhla na dno. Zaposlouchala se. Úplné ticho. Z druhé strany je sem slyšet klidný rozhovor, který mezi sebou vedou Kapitán a Olga. Zvuky se nad vodou nesou daleko. Vylezla na břeh, udělala tři kroky a naklonila se k drahokamům. Odhrnula si z tváře mokré vlasy. Narovnala se a prohlížela si barevné kameny na dlani. Jako kdyby svítily zevnitř. Přece jen všechny legendy nelžou. Existují poklady. Měla jenom jeden problém: Kam má nahý člověk schovat drahokamy? Plavat jenom jednou rukou? To není dvakrát pohodlné. A obcházet jezero po břehu?
Natálie chvíli přemýšlela, a pak si je vsunula do úst. Uspokojená svým důvtipem se otočila k vodě.
Cosi těžkého a tvrdého ji dopadlo na hlavu. Zaclonilo sluneční světlo, bleskurychle sklouzlo po bocích. Přitisklo ruce k tělu. Za okamžik se Natálie ocitla spoutaná v těsném vaku. Pak jí podrazili nohy úderem do podkolení, zdvihli a pustili se skrz křoví. Cítila jak do pytle buší větvičky.
Vztekle se začala zmítat, ale únosci svírali pytel pevně a šikovně. Drželi Natálii pod koleny a rameny, takže se nemohla uvolnit. Proklaté kameny jí stále znesnadňovaly dýchání a znemožňovaly volat o pomoc. Vytlačila je jazykem ven a pokusila se vykřiknout. Okamžitě se jedna ruka přesunula na ústa a tím její pokus skončil. Běh pokračoval. Viditelně ji chytili lidé a ne žádné nestvůry. Natálie se zmítala, zkoušela křičet, tentokrát už jenom z čiré tvrdohlavosti. Věděla, že nemá šanci, že její přátelé na druhém břehu se vzpamatují příliš pozdě. A než si vyjasní, co se stalo, než se pustí kolem jezera a nasadí Horna na stopu… Ať se na to dívala z kterékoli strany, vypadalo to s ní bledě. Díky vzteku. ani neměla příliš velký strach. V běhu ji omotávali hrubým provazem, který se jí nemilosrdně zařezával do těla.
Pytel vylétl vzhůru. Hodili ji na cosi živého, teplého, co sebou cukalo a páchlo koněm. Zazvonil postroj, někdo vyskočil do sedla, přitiskl pytel koleny ke koňské šíji. Zazněla koňská kopyta. Podle zvuku odhadovala, že koní by mohlo být pět nebo šest.
Trysk byl šílený. S Natálií to házelo, převalovala se, dostávala rány od koňského hřbetu. Dusila se. Žádostivě lapala po dechu, ale ani náhodou nebyla schopna pořádně se nadýchnout. Mokré vlasy jí lezly do pusy a do očí. Jezdci hvízdali, pořvávali a hýkali nadšením, Viditelně se cítili v bezpečí. Podle dusotu kopyt Natálie pochopila, že jedou po otevřeném prostranství. V lese se tak rychle jet nedá.