„Urozené rytířky, všechny jste svědky,“ hlasitě řekla Natálie. Sehnula se, ale při tom nespustila oči z protivnic, a vytáhla z holínky dýku. „Mé dámy, prosím o volný prostor a parťačku k boji.“
Teď všechno záviselo na tom, kam se obrátí veřejné mínění. Celé to bylo možné vykládat dvojace. Jestli přítomné rytířky neuznají, že si první začala Kateřina, bude muset Natálie bojovat s dvěma. Ale ne! Všechno je v pořádku. Vedle Natálie se objevila světlovlasá dívka v bílé košili s žlutými rukávy. Její meč se zkřížil s mečem Kateřininy přítelkyně. Během jednoho jediného okamžiku se stoly přemístily ke stěnám a rytířky na ně vylezly. Vykřikovaly bez přílišného nadšení, protože jim bylo jasné, že jde do tuhého. Souboj se povede do první krve.
Natálie bojovala chladnokrevně. Nebylo to poprvé. Už se rozhodla, kam bodne svým mečem. Její rána půjde do pravé paže, těsně nad loket. Objeví se první krev a ta drzounka nebude moct pár neděl vzít meč do ruky.
Natálie však velmi rychle pochopila, o co tady jde. Zjistila, že všechny Kateřininy seky jdou na krk a hlavu a jediné bodnutí šlo na srdce. První krev Kateřinu nikterak neuspokojovala. Bojovala však velmi zákeřně. Nikdo jiný by ji nepodezříval z toho, že bojuje na smrt. Natálie mohla přísahat na cokoli, že Kateřinin erb nezná. Napůl zapomenutá rodová msta? Ale to se musí ohlásit předem… Takže? A znova míří na hlavu!
A zase!
Teď už Natálie neměla nejmenší pochyby. Před sebou má velmi dobře vycvičené nájemné vražedkyně. Metoda do první krve je jednoduchá.. Vražedkyně se pokouší o neobratná bodnutí. Přitom ví, že budou odráženy. Ale do smrtících dává veškeré své uměni. Při dobrém výcviku se to dá udělat tak, že nikdo z přítomných nebude mít nejmenší tušení a zabiják dříve nebo později dosáhne svého. Náhoda. Souboj je souboj. Kateřina i ten výcvik má. Natálie ne. Uměla se bít buď do první krve nebo na smrt.
Buď to, nebo ono. Jestli se teď začne bránit proti záludným úderům vážně, všechny rytířky si budou myslet, že se smrtelným soubojem si začala Natálie. A to se potom bude, v případě Kateřininy smrti, muset bít s většinou rytířek tady v sále. Samozřejmě ji některá z přítelkyň bude bránit, ale…
Tak co dělat? Kateřinina družka to už má za sebou. Stojí u stěny a drží se za krvácející zápěstí. To je šílené. Natálie by vyrostla z kůže, když má jenom zranit protivníka, který je pevně rozhodnutý ji zabít.
Nebránila se úderu, jen mu uhnula. Znova. A ještě jednou. Řinkot mečů, ostré srážky. Boj. Natálie koutkem oka zahlédla něčí překvapenou tvář. Cožpak se už některé začínají dohadovat a chápat, co se děje? Co dělat?
Aha! Musí proti Kateřině obrátit její ženskost, tedy sílu. Je vyšší a masivnější. Jenže Natálie je pohyblivější. Uhýbat. Uskakovat. Unavovat. Zdržovat. Tak. Pirueta na podpatku. A ještě. Tenhle úder odrazíme a dvěma uhneme. Ať se to zlombidlo vzteká a nechápe oč jde. A vzteká se. Teď se odkryje. A máš to!
Bodnutí podle všech pravidel šermířského umění a soubojového kodexu. Temná skvrna na modrém rukávu, krev na zápěstí protivníka, a nenávidějící oči.
Natálie ztěžka dýchala. Narovnala se však, pozdravila mečem: „Konec, mé dámy!“
V tom okamžiku kočkovitě uskočila stranou. Mávla mečem skoro automaticky. Stačila ostřím odrazit krátkou dýku, přátelský pozdrav od Kateřininy přítelkyně. Neslýchané porušení soubojového kodexu. Okamžitě ji chytilo několik rukou. Jenže stále ještě není konec. Chystá se něco podivného. Kateřina přehodila meč do druhé ruky a byla připravená bojovat. Dvě či tři rytířky byly ochotné přidat se na její stranu. Jiné jim v tom chtěly zabránit. Po celé místnosti se zablýskly zbraně. Ještě chvilku a sál se rozdělí na bojující dvojice a vypukne…
„Klid mé dámy! První, kdo si něco začne…“
Obnažené zbraně se nerozhodně sklonily. Jiné ještě neopustily pochvy.
Do středu místnosti vyšla Sandra z doliny Minu. Šedé kadeře ve vlasech, surová ženská tvář starší rytířky. Jeden z nejlepších mečů Šťastné Impérie a největší pečovatelka o kodex cti. Hluk okamžitě stichl.
„Nějak se mi zdá, že tady nejde o čestný souboj. Vůbec se mi to nelíbí,“ podívala se na Kateřininu přítelkyni tak, že couvla nejenom ta, ale i všechny kolem ní. „To máte proti sobě něco rodového?“
„Ne,“ vymáčkla ze sebe zachmuřeně Kateřinina přítelkyně.
„Tak v tom případě proč? Copak nevíš, že za takovou věc se budeš muset odpovídat před městskou radou rytířek?“
„Vím,“ procedila raněná mezi zuby.
„Takže co?“
„Zodpovím si to,“ udělala krok kupředu Kateřina. „Protože takové, včetně jejich zbrojnošek, takové mužné, které vypadají jako proutky, jenom dělají hanbu rytířstvu!“
„Na jakém podkladě?“ zeptala se ledovým hlasem Sandra. „Na jakých základech stavíš? Rytířka, to je člověk pocházející ze šlechtického rodu, který si vysloužil zlaté ostruhy a dodržuje kodex. Zřídkakdy, opravdu jenom zřídka, se mezi rytířkami našlo, ať se vám to zdá divné nebo ne, i pár mužů, kteří se díky vrtochu přírody narodili plni ženskosti a měli dostatečnou sílu, aby mohli nosit brnění a vládnout mečem. Letopisy jim říkají amazonové. Takže, jak je vidno, dokonce i muži, stvoření zákonně slabého pohlaví, mohli být rytířkami. Proč tedy něčí postava ve vás vzbuzuje takovou zlobu?“
„Protože je ještě navíc černokněžka!“
„Lež a pomluva,“ řekla Natálie. „Mýma rukama prošlo jenom to, co na sobě neslo Pečeť loajality kněžek Velikého Bre. Staré rukopisy, které nemají nic společného s černokněžnictvím, potřebuji k…“
Přezíravý úšklebek Kateřiny a její přítelkyně, to byla poslední kapka, kterou číše přetekla. Chandra posledních dní, nespokojenost se sebou, dnešní souboj, to vše se propletlo do jediného bezhlavého vzteku. Natálie popošla kupředu. Natáhla ruku před sebe. Bodla se špicí kinžálu do ukazováčku a prstem přejela po ostří meče. Na jeho zrcadlově se blyštící oceli zanechala rudou šmouhu. Zdvihla meč před sebe hrotem dolů. Nastalo hrobové ticho. Vyplývalo to z úcty k Přísaze Železa a Krve. V tom neuvěřitelném tichu pronesla Natálie svou klatbu jasným a ostrým hlasem. Pečlivě vyslovovala každé slovo:
„Já, Natálie, kněžna z horského výběžku Ulu-Gemu, prostřední dcera z rodu Druhých Sekretářek, přísahám na železo a krev, že projevím hrdinství, které ještě nikdo přede mnou nedokázal. Přísahám, že dojdu k Západnímu moři, kam se večer ponořuje Tvář Velikého Bre. Buď břehu dosáhnu, nebo zemřu! Legendy říkají, že vody Západního moře jsou slané. Okusím tu vodu!“
Nebyl tady nikdo, kdo by byl lhostejný. Dokonce i nepřítelkyně měly oči do kulata vytřeštěné uctivým strachem. Samotná Natálie cítila opojnou lehkost duše a těla. Nakonec se přece jenom rozhodla. Spálila za sebou všechny mosty. Odřízla si všechny cesty k ústupu. Vzdát se rytířské přísahy, to by znamenalo vyškrtnout se navždy ze seznamu rytířstva. Není co řešit. Je rozhodnuto, bude putovat na západ, bude sledovat Tvář Velikého Bre.
„No tak co, všichni jsme slyšeli přísahu,“ řekla zamyšleně Sandra. „Vraťme se k veselici, rytířky. Přeji ti hodně štěstí a úspěch, milá Natálie. Ať tě chrání Veliký Bre.“