Brzy ztratila představu o času. Před očima jí vybuchovaly barevné skvrny, vědomí se jí kalilo. Neměla čas být vystrašená. Veškeré její snažení směřovalo k tomu, aby se neudusila. Děsivý trysk se postupně změnil v normální klus. Jezdci kamsi pospíchali, ale nebyl to sebevražedný žedný spěch. Natálie se Ve chvílích, kdy nebyla na hranici bezvědomí, snažila odhadnout, co ji čeká. Samozřejmě, že ji nic kloudného nenapadlo, všechny myšlenky jí z hlavy vytřásla jízda.
Nakonec koně zpomalili a zastavili. Rozvázali provaz a postavili Natálii na zem. Pytel se začal posunovat nahoru. Vztekle sebou zmítala a pomáhala jim tak, aby ho sundali rychleji. Zamhouřila oči před náporem zářivého slunce. Kolem ní se rozlehl řehot. Pomalu otevřela oči. Stála nahá a rozcuchaná v kruhu mohutných, černě oděných mužů. Na levé straně hrudi měli jakési zlaté značky. Zapotácela se, protože se jí zvedal žaludek. Zle po nich střelila očima zpod zvrabčených vlasů. Chechot se rozlehl s novou silou.
„Přísahám na Předurčení, že tenhle lov stál za to. Tahle kobylka… To je paráda!“
Družně ho podpořili. Natálie odhadovala, jestli dokáže jedním skokem vytrhnout meč nejbližšímu vojákovi. Ne. Tělo ji ještě neposlouchá tak, jak by mělo. Protřepala si ruce, masírovala si je. Pečlivě se rozhlédla. Kolem jsou holé kopce. Pod nohama jí šustí suchý, horký písek, šedivý prach. Ani stromek, ani keř není v dohledu.
Koně jsou docela obyčejní, šestinozí. Lidé jsou obyčejní, až na to, že jejich kalhoty a košile mají jiný, podivný střih. Zlaté označení nejvíc připomíná nějaký šestinohý hmyz. Jejich pohledy se Natálii tak nelíbily, že se ani nezačala stydět za svou nahotu. V jejich očích bylo podivné prázdno. Dívali se na Natálii, jako by ani nebyla člověkem. Byly to oči koňských handlířů, které vyjadřovaly spokojenost nad nádhernou koupí. Nic jiného v nich nebylo. Neznamenalo to pro ni ulehčení, spíš naopak.
„Přesně tak, naopak,“ pomyslela si Natálie.
Narovnala se a hrdost se jí vrátila nejen do tváře, ale i do pohybů. Polkla zdvihající se žaludek. Podle jejich pohledů uhodla, že pochopili. Chápali, že je považuje za nižší bytosti, před nimiž se ani nemusí stydět.
Kolem se tyčily holé žluté kopce a vítr hvízdal, syčel jako had. Shazoval dolů písek a hnal ho jako tenké nevažitelné potůčky neznámo kam.
„Hergot, ta je kobylka!“ opakoval velitel. „Hoďte jí nějakej hadr.“
Natálii dopadla k nohám košile a kalhoty z téže látky, jako měli oni.
Oblečení však bylo daleko odrbanější, než to jejich. Natáhla si košili přes hlavu. Se zapínáním kalhot se chvíli mořila.
„Jsi přesvědčený, že se nedostanem do nějakého průšvihu?“ zeptal se jeden z jezdců vůdce.
„Absolutně. Sledoval jsem je dost dlouho. Nic nám nehrozí.“
„Dobře… Jak je s ní možné se domluvit?“
„Normálně.“
Všichni se znova rozřehtali. Jeden z nich jí podal železný hřeben. Natálie se neudržela a vzala si ho. Dlouho si rozčesávala zacuchané vlasy. Pro sebe si potichu nadávala, když ji to bolelo. Potom hodila hřeben pod nohy veliteli.
„Ohá!“
„To nám už není ke cti. Zákon je Zákon, ale Ochránci Biče a Lopaty…“ Všichni zmlkli. Vypadalo to, že dostali z ničeho nic najednou strach. „Vy dobytci, co to má všechno znamenat?“ zeptala se Natálie.
„Ještě líp! Opravdu mluví lidsky! Bude s ní míň práce.“
Natálie se pevněji zapřela levou nohou. Odhadla vzdálenost. Skočila.
Udeřila. Uhnula. Sekla.
Skoro v tomtéž okamžiku dostala ránu mezi krk a rameno čímsi těžkým. Letěla do písku jako pytel. Okamžitě po ní skočili. Zkroutili jí ruce dozadu a spoutali je i nohy řemenem. Hrubě ji zdvihli a drželi za lokty.
Velitel, kterého kopla bosou nohou do podbřišku, těsně pod masivní přezku opasku, stále ještě seděl na zemi. Držel se za postižené místo a zaťatými zuby vtahoval vzduch a vzdychal. Syčel jako lesní ještěr. Jeho lidé, když se na ně nedíval, ho pozorovali s úšklebkem. Nakonec vstal, narovnal se a přišoural k Natálii. Vlepil ji facku, která ji ohlušila.
„Ty, svině!“ vydechl. „Nedovedu tě… Nepředám tě Ochráncům…“ Natálie si olízla spodní ret. Ne, nerozbil jí ho, ale stejně to bolelo. „Rozvaž mi ruce a dej meč,“ řekla. „Pak uvidíme, ty zvíře!“
„Já ti dám takovej meč, že…“
„Ochránci…“ uronil tak nějak lhostejně ten nejšedivější ze všech jeho lidí a velitel změkl. Chvíli nadával a pak řekclass="underline" „Tak dobře, jedeme.“
Natálii vedli k pahorkům. Chůze byla obtížná, nohy měla spoutané nakrátko. Zakopla. Okamžitě ji zachytili, ale přitom se ji snažili nenápadně ohmatávat. Tajně, tak aby si toho 'hlavas' nevšiml. Avšak jejich dotyky byly hrubé a drzé. Snažila se jít opatrněji, drobnými kroky a pomaleji. Černé to štvalo. Nakonec, po delší hádanici, jí přeřízli provaz na nohou.
„Nějak to tu nevypadá, že by tady ženy byly silnějším pohlavím,“ pomyslela si Natálie a schoulila se tesknou beznadějí. Poprvé zalitovala, že se vydala na pouť.
Čím víc se blížili ke kopcům, tím podivnější a zřetelnější zvuky se k nim nesly. Linul se odtud mohutný sykot, rámus, funění a mnohohlasé výkřiky. Připadalo jí to jako hluk velkého města. Tak nějak je slyšet, když se mu naslouchá z vysoké věže.
Ocitli se na vrcholku kopce. Natálie couvla.
Hluboko pod ní kypěl nepopsatelný shon. Pro nevycvičené oko se cvrkot — dole zdál být šílenou směskou lidí, zvířat, vozů, železa, dříví, provazů a schodišť.
Zprava se od obzoru táhla gigantická průrva, která si ani šířkou, ani hloubkou nezadala s vyschlou řekou u Šedého mostu. Dokonce ji svými rozměry překonávala. Tohle koryto však vyryly lidské ruce. Bylo ideálně přímé, s povlovnými okraji, vysokým valem vyházené hlíny na proti. lehlém břehu. Jakási obrovitá železná zvířata, členitá, dýmající těžkým, černým kouřem, hvízdající a chvílemi i vypouštějící oblaka husté bílé páry, se projížděla po plochém dnu. Vypadala, jako by je slepili ze sudovitých kusů železa, jiné kusy se vrtěly dokola, další byly rozčepýřené a děravé, eventuelně měly tvar tyčí. Zvířata se zakusovala obrovskými ozubenými koši na dlouhých krcích do kolmé stěny v místě, kde řečiště končilo. Škubala sebou, škrábala a zahryzávala se do ní a rvala z ní valouny a hroudy. Koše se zmítaly jako hlavy na zlomených šíjích. Zeminu vysypávaly do strany. Odtud ji vytahovaly vzhůru stovky lidí v sudech, připoutaných na dlouhatánských lanech, nebo ji vyváželi v kolečkách, pro něž se ve stěně klikatila úzká stezička. Tisíce lidí se dřely na dně, vyrovnávaly ho, vyváželi hlínu vzhůru a dusali z ní nekonečný val, který mizel kdesi daleko za obzorem. Jiní lidé vládli, řvali, bičovali knutami ty, kterým to nešlo tak rychle, jak bylo potřeba. Motali se u nohou železných zvířat. Spouštěli svazky kovových prutů a vzhůru vytahovali jakési bečky. Každou chvíli se ozývalo kvílení zraněných nešťastníků, na něž však nikdo nebral ohled. Jenom se tam, odkud se ozýval křik, se cosi zablýsklo, jako kdyby se vznesl vzhůru meč, a řev utichal. Nad gigantickým řečištěm se držela oblaka prachu. Vypadalo to, jako by tu ve vzduchu viselo neštěstí. Hnusná podívaná. Natálii se dokonce zazdálo, že umřela a dostala se do záhrobního světa, na Smetiště dějin, jak u nich doma vyhrožovaly kněžky hříšníkům. Nezdálo se jí to, protože tam měl být mráz a tma… Ale stejně se to tomu hrozně podobalo.