Samozřejmě Natálie věděla, že lidé jsou schopni přetvořit svět pro ty druhé tak, aby jim bylo co možná nejhůř a zvlášť těm nevinným. Kam se hrabe záhrobní svět pro hříšníky…
„Co to je?“ zeptala se a cítila se při tom jako zrnko prachu uprostřed vichřice.
„Velký Kanál!“ odpověděl jeden z vojínů. „Výtvor Velkého Brouka!“
„A… k čemu to má sloužit?“ zeptala se Natálie nechápavě.
Vzhledem ke grandióznosti stavby měla pocit, že to celé k něčemu musí být, že je v tom ukryt nějaký rozumný, lidský cíl. Byly tu desetitisíce lidí, ale všechno co dělali bylo nelidské.
Místo odpovědi dostala ránu do zad:
„Drž hubu, divoško!“
Natálie se podívala doleva. Stálo tam docela velké město. Město na kolech. Ohromné vozy kryté hrubou plachtovinou i opravdové domky, umístěné na vysokých kolech, s dvojitými ojemi, nyní opřenými o zem, s okny, dveřmi, kovovými komínky. Tisíce vozů, tisíce domků. To všechno tvořilo křivolaké uličky a zákoutí nevábného labyrintu. Dýmaly tam pece, vzhůru létaly snopy jisker. Mezi tím vším pobíhaly děti, bučel skot, pod plátěnými přístřešky postávali koně, na natažených provazech se sušilo prádlo. Přesto se mohlo toto město během jediného okamžiku dát do pohybu. Nad ním se tyčil vysoký, zlatem pobitý sloup, na jehož vrcholku trůnila lidská lebka. Byla však příliš veliká, než aby to bylo dílo přírody. Šest mohutných broučích tlap se do ní zatínalo. Zlatý brouk měl černé, matné oči. Kousek pod lebkou vlálo ve větru něco jako dlouhé koňské ocasy nebo svazky černých provázků.
Jeden z Natáliiných věznitelů se rozjel do města. Viditelně chtěl komusi oznámit svůj příchod. Mihl se v ulicích. Mířil k sloupu a zmizel ve víru právě tak černě oblečených lidí, jako byl sám.
Natálii někdo neurvale chytil za rameno a otočil ji. Jiný ji popostrčil kostnatou pěstí.
„Jdeme!“
„Ne… neumřela jsem?“ zeptala se nejistě.
Místo odpovědi následovala rána pěstí do podbřišku. Pak se chlap ušklíbl a řekclass="underline"
„Brzy se sama přesvědčíš…“
Vešli do města a pochodovali mezi vozy a domky. Natálii vyvedlo z míry, že si jich nikdo nevšímá. Pohlédnou na ně jen tak mimochodem, a pak lhostejně uhnou očima. Z cesty uhýbají beze strachu, ale také bez zvědavosti, bez jediného lidského citu. Jenom u těch nejmenších dětí uviděla záblesk zájmu. Všichni starší ji strašili prázdnotou v očích.
Přiblížili se k sloupu s lebkou a broukem. Zblízka se ukázalo, že sloup je doopravdy obrovský. Černé provázky suše šelestily ve větru. Dům u sloupu byl podstatně větší, než všechny ostatní.
Velitel na ně už čekal. Věznitelé se jí změnili před očima. Teď se chovali otrocky a úslužně, i když nikde nebylo vidět nikoho, před nímž by si tak museli počínat. Stáli v řadě, v pozoru, ruce na švech kalhot.
Zaskřípěly dveře a shora se ozval hlas:
„Vejděte!“
Velitel postrčil Natálii, takže se vydala po přistaveném schodišti. Stoupal za ní po špičkách. Zdálo se jí, že ani nedýchá.
Předsíň. Stáli tu dva vojíni se sekyrami v rukou. Dveře se pomalu otevřely, Velitel už do Natálie nestrkal, jen se prstem opřel o její záda. Nasměroval ji do vzniklého otvoru. Nehlučně vešel za ní. Dveře se zavřely tak potichu, že si toho ani nevšimla.
„Pojď blíž,“ pronesl mužský hlas, v němž nebyla. ani stopa po lidských citech. Znělo to, jako kdyby se samotný vzduch, nasycený pachem železa a písku, skládal do slov pod údery neviditelného biče.
Natálie udělala dva kroky vpřed.
„Rozvažte jí ruce.“
Kroky za zády a Natálie měla najednou volné ruce. Protřepala je, aby si rozproudila krev v žilách. Rozhlédla se.
V černém vysokém křesle seděl člověk, oblečený také celý v černém, Úzký, dlouhý obličej, hrbolatý nos, ostrá brada. Úplně holá hlava, již nad očima přetínala zlatá obroučka se zlatým broukem. Vypadalo to, jako by se mu brouk všemi šesti tlapami vpil do lebky a strnul na čele jako prapodivné třetí oko. Stejný brouk seděl na opěradle křesla nad jeho hlavou. Z jeho těla vyrůstal sedmiramenný svícen. Po obou stranách stáli lidé v černém a od toho, který v něm seděl, se lišili jen tím, že brouci se jim pohupovali na zlatých řetězech na hrudi.
„Vypadni!“
„Velký Mistře, je umíněná a vzpurná. Bojím se…“ zašelestil zpoza Natálie velitel únosců.
„Velké pravdy usmiřují i ty nejvzpurnější,“ řekl člověk v černém.
„Zmiz!“
Dveře se měkce zavřely. Patnáctero pohledů se upřelo na Natálii. Stála s hrdě zdviženou hlavou. Tvářila se, jako by si nevšímala těch šmátrajících a chladných pohledů, které byly navíc úplně prázdné.
„No tak co?“ ozval se ten, kterému říkali Velký Mistr. „Je příliš krásná na to; aby prodloužila rod nějakého otroka. Určitě je vhodná pro některého z vás, Ochránci Biče a Lopaty.“
„Nebylo by vhodnější, zeptat se nejdřív mě, jestli jsem ochotna postarat se o pokračování nějakého z vašich rodů?“ řekla Natálie. „A druhá otázka zní, jestli vůbec stojí za to v něm pokračovat.“
Zadívali se na ni ani ne tak rozhořčeně, jako spíš s nezměrným překvapením.
„Úkolem ženy je postarat se o neustálé pokračování rodu,“ řekl Velký Mistr. „Úkolem těch, co ženy porodily, je vést dál Velký Kanál. Jsi zřejmě zdaleka a rozumu jsi moc nepobrala, když neznáš ty nejzákladnější pravdy.“
„Jsem kněžna Natálie z rodu Druhých Sekretářek, rytířka Šťastné Impérie!“
„Divochy vymyšlené hodnosti jsou nesmyslné proti Velkému Kanálu.“
„To je paráda,“ řekla Natálie. „Vypadá to, že mě chcete dát někomu za ženu, aniž byste se mě zeptali, co na to říkám já.“
„Jaký to má význam ptát se na něco tebe,“ řekl Velký Mistr. „Ochránci! Je s podivem, že ta divoška dokáže souvisle vyjadřovat svoje myšlenky, i když jsou primitivní. Ještě jednou to potvrzuje, že musí připadnout někomu z nás.“
„Co jste zač?“ zeptala se Natálie a pro tuto chvíli se rozhodla, že se nebude přít.
„Jsme sluhové Velkého Kanálu,“ řekl Velký Mistr.
Vstal z křesla a položil jí svou chladnou a krutou ruku na rameno.
Popostrčil ji k oknu. Přes nakupené domky byla vidět oblaka prachu a páry nad Kanálem. Rámus a rachot železných zvířat, vrzání beček a koleček doléhal až sem.
„Na co to všechno je?“ udiveně se zeptala Natálie a vůbec se přitom nepřetvařovala.
„Jsme jenom skromní sluhové Velkého Kanálu,“ řekl Velký Mistr. Jeho hlas se snažil být měkký, ale nešlo mu to. „Kdysi dávno byl svět šílený a zdivočelý. Ubozí divoši rozrývali zem motykami a stavěli si chýše. Bez užitku trousili kolem sebe práci a počátky rozumu v stovkách nesmyslných činností.a jenom tak zvyšovali chaos. Tehdy přišel Velký Tro, jehož svaté vlasy se rozprostřely nad světem sedmibarevnou životodárnou duhou. Tak zvěstoval nástup Éry Pořádku a Práce. Tro natáhl ruku a na dlaň mu usedl Svatý Brouk, aby okusil drobečků veliké Moudrosti. Myšlenky Velikého Tro oplodnily Božského Brouka a vnukly mu ideu Velkého Kanálu. Brouk kladl vejce a Velký Tro je oplodňoval svým dechem. Tak se narodili Slavní Předkové, prarodiče Ochránců Biče a Lopaty. Práce Slavných Předků osvítila božskou moudrostí Velikého Tro tlupy divochů, a tak začal Velký Kanál. První hroudy vzlétly a Velký Kanál rozdělil zemi. Ničil hnijící kosti divochů a smetl jejich ubohé příbytky. My, Ochránci, jsme smrtelní, ale Velký Kanál je nesmrtelný. Už roste neodvratně stovky let.“