„Stovky let?“ přeptala se šeptem Natálie.
Bála se pozdvihnout oči, aby se nesetkala s nekonečnou pustotou v jeho pohledu.
„No… a co potom?“
„Jsi mladá, ale tvůj rozum bloudí,“ řekl. „Potom — je nesmyslné slovo.
Existuje velké slovo — věčnost. Velký Tro, to je věčnost. Velký Kanál, to je věčnost. Má sice začátek, ale nemá konec.“
„To není možné,“ řekla Natálie. „Lidem se to nakonec zprotiví…“
„Aby se jim to nezprotivilo, jsme tady my, Ochránci Biče a Lopaty.“ „Polámou se vaše železné…“
„Lidé budou rýt rukama.“
„A co když Kanál narazí na moře?“
„Jdeme vpřed už stovky let směrem, který nám ukázal Velký Tro. Velký Kanál nemůže uhnout, ani se zastavit. To už stačí,“ bolestivě stiskl Natálii rameno. „Zatím ti odpouštíme všechny divošské hlouposti, které jsi tady povídala. Ale zítra už to bude kacířství. Neradím ti, abys na to zapomněla. Zdá se mi, že se u tebe objevují záblesky rozumu. Proto se pokus pochopit. Nemáš šanci na jiný osud, než se stát pokračovatelkou rodu. Tvé štěstí je, že to bude některý z Ochránců Biče a Lopaty a ne nějaký obyčejný pracující. Jediným tvým pocitem se nyní musí stát vděčnost za milost, kterou jsme ti prokázali.“
„Děkuji,“ řekla Natálie. „Doufám, že nebudu muset prodlužovat něčí rod hned tady.“
„Jsem rád, že si tak rychle osvojuješ svatá přikázání,“ i když je to podivné, nevšiml si ironie, která čišela z jejího hlasu. „Samozřejmě, že musí dojít k svatební ceremonii. Začne večer a bude krátká. Pomohou ti připravit se. Už dnešní noci dáš život budoucím Ochráncům Biče a Lopaty.“
„Děkuji za neuvěřitelnou důvěru,“ řekla Natálie.
Cítila se nyní daleko klidněji a víc si důvěřovala. Není pravděpodobné, že tenhle cvok a jeho banda prázdnookých poskoků budou očumoval u svatebního lože a přitom duchovně spolupracovat na pokračování rodu.
Ty, co ji lapili, už dávno poslali pryč a nedá se říct, že by někde nahlásili, že jejich kořist není nijak slabá a pokorná, když má volné ruce a nohy. Jejího 'novomanžela' čekají velmi nepříjemné okamžiky a jeho svatební noc bude asi poněkud netradiční. Potom se uvidí. Utéct odtud nebude jednoduché. Najít cestu zpátky bude ještě obtížnější. Nicméně je lepší risknout, než se stát pokračovatelkou nějakého rodu bláznů a neustále jim rodit nové…
Proto Natálie usmířeně sklonila hlavu a řekla:
„Tvá moudrost mě vyvádí z míry, ó Velký Mistře,“ přejela celý doprovod takovým pohledem, že se v jejich očích objevilo dokonce cosi lidského. „S rozechvěním očekávám toho nejdůstojnějšího z vás, ó Ochránci.“.
Ukázalo se, že toho nejdůstojnějšího vybírají tím nejprimitivnějším způsobem. Podle pořadí vytahovali ze zlaté nádoby kuličky. Vbrzku se našel šťastlivec, který však svou radost nedal nikterak najevo.
„Prázdnooký balvan,“ pomyslela si Natálie, „neliší se ničím od ostatních.“
Rozhodla se přivítat ho tak bouřlivě, že se z bezvědomí nevzpamatuje ještě hodně dlouho.
Sluhové v černém, noví a neznámí, ji vyvedli na schody kryté stříškou. Už se smrákalo. Slunce se dávno skrylo za obzorem. Vlevo se houfovaly mraky, které barvou a hustotou slibovaly brzký a hustý slejvák.
„Tím líp,“ pomyslela si Natálie a cítila v sobě opíjející pocit a lehkost z blížící se nebezpečné akce.
Přivedli ji do domku se zataženými okny a předali služkám, které byly oblečené v šedočerném. Snaživě ji umyly v kovové vaně a Natálie si pomyslela, že dvě koupání zajeden den je trochu přespříliš. Navlékly na ni modré kalhoty a bílou košili s modrým vzorem, který nápadně připomínal jejich šestitlapého brouka. Oblečení bylo z tenkého, měkkého materiálu a boty z dobře vydělané kůže. Na krk jí pověsily zlatý řetízek se zlatým broukem a černými nitěmi. Evidentně to byla stylizovaná podoba Velikého Tro. Zrcadlo tu neměli. Buď se cestou lehce rozbíjela, nebo ho zatím nevynalezli. Natálii to bylo trochu líto, přece jenom by se byla ráda podívala, jak vypadá v svatebním oblečení těchto šílenců.
Potom ji odvedli do domku, patřícímu šťastlivci (z jeho pohledu), který si ji vylosoval. Z pohledu Natálie si však vytáhl los velmi nešťastný.
Služky rozsvítily zlatý sedmiramenný svícen, stojící v rohu. Skoupě vysvětlily, že se sem brzy dostaví nějaký místní kněz, aby završil svatební obřad a přivede s sebou ženicha.
Natálie je poslouchala na půl ucha. Jakmile za nimi zaklaply dveře, obrátila se ke stěně. Pod broukem s vyvalenýma očima visel meč v bohatě zdobené pochvě, s drahocennou rukojetí. Na koncové kouli trůnil zlatý brouk. Meč byl kratší a širší, než na jaké byla Natálie zvyklá, ale vypadal použitelně.
Úkosem sledovala dveře. Našpicovala uši. Obešla nízké a široké lůžko. Opatrně vytáhla meč a přidržela pochvu, aby nezazvonila. Vyzkoušela prstem ostří. Spokojeně si odfrkla. Meč byl perfektně nabroušený. Chudáček ženich. Tichounce vložila meč zpátky. Usmála se. Rozechvělá nevěsta čeká…
Sedla si na kraj lůžka a pokusila se vypadat jako nedočkavá nevěsta. Škoda, že se nevidí a neví nakolik se to povedlo. Zkusila rukou měkkou postel a povzdychla si: „Kdyby tady tak byl…“
Za oknem krápalo. Ve vzduchu visela příjemná vůně mokrého písku. Najednou se uprostřed vlhkého soumraku rozlehl strašlivý rachot. Plameny svíček zakolísaly a málem zhasly. V tom okamžiku se rozletělo okenní sklo. Natálie leknutím nadskočila. Vylétla z postele a doběhla k oknu. Botama drtila kousky skla. Nemohl to být blesk ani hrom. Bylo to příliš brzy a navíc ohlušující. Bouřka se k městu ještě nedostala.
Natálie se vysunula ven. Riskovala přitom, že se pořeže o ostré střepy, které trčely z rámu. Vlevo, poměrně daleko, se rozrůstala, stále výš a do šířky, rudá záře. Kolísala a byla obrovská.
„Kanál,“ došlo Natálii. „Začalo tam něco hořet: Právě včas!“
Na několika místech města se chraptivě a strašlivě rozeřvaly trubky.
Uličkami, ozářenými mihotavými rudými plameny, běželi lidé, všichni směrem k požáru. Žádný zmatek. Natálie si nakonec všimla, že je jako stádo ženou před sebou jezdci a pěšáci v černém. Slyšela jak sviští biče a dopadají na záda a hlavy. Jeden za druhým zahřměly ještě dva další výbuchy. Záře se rozšířila na polovinu nebe.
Natálie opatrně vtáhla hlavu dovnitř. Nastal nejvhodnější okamžik.
Ulička zpustla. Směr si pamatuje. Koní je tady hodně a meč…
V tom okamžiku uslyšela dusot v předsíni. Ruka šátrala po klice.
„Pryč s roztřesenou nevinností,“ řekla si Natálie.
Vytrhla meč z pochvy, sfoukla svíčky a přitiskla se ke stěně. Rudé pablesky pronikaly dovnitř rozbitým oknem, takže toho, co vejde okamžitě uvidí. Ke dveřím měla jeden jediný skok a života, tomu kdo sem vejde, zbývalo setsakra málo.
Dveře se rozlétly, ale nikdo se v nich neobjevil. Natálie napnula oči a zírala do tmy. Zdvihla ruku s mečem a připravila se k úderu. Ze tmy se však ozvalo napjatě a s radostí:
„Natálko, zahoď ten kus železa, nebo se pořežeš!“
Podlomily se jí nohy. Pustila meč a skočila Kapitánovi kolem krku. Rty se mu trefila někam za ucho. Kapitán ji objal s takovou silou, až jí zapraskala žebra.
„Udusíš mě,“ vydechla se šťastným smíchem. „Kde se tu bereš? Povídej!“
Měl na sobě černé oblečení se zlatým broukem na hrudi, ale pod ním cítila brnění. Samopal mu visel na rameni.