„Jeden takový mi daroval svůj obleček,“ ušklíbl se Kapitán. „Narazil jsem na tak ukecanýho… Hnida jedna Všechno mi povyprávěl, co a jak, co kde je a tak… Hořlavině se tak říká, protože hoří…“
„Tak tos udělal ty?“ obrátila se k rudé záři.
„Je to můj hřích, „pustil Natálii a vyhlédl ven. Spokojeně si odfrkl, „Kterej trouba by takhle skladoval hořlavinu… Skoro nehlídanou… Jenom jeden granát… Tak jdeme!“
Vyběhli do deště. Kolem požáru panoval strašlivý hluk, ale nejbližší uličky byly tiché a pusté. Běželi mezi tmavými povozy a domky. Kapitán ji chytil za ruku a s jistotou ji táhl za sebou. Natálie nestačila strhnout pochvu ze stěny. Běžet s holým mečem v ruce bylo nepohodlné. Jenom jí překážel.
„Zahoď to!“ křikl Kapitán.
Natálie ho poslechla. Někdo jim zkřížil cestu. Sice nevědělo co jde, ale stačil nastavit sekeru. Kapitán pustil Natálii a kopl ho do krku. Znovu chytil Natáliinu ruku a vlekl ji směrem od požáru. Najednou strnul a zaposlouchal se:
„Stůj!“
Postrčil Natálii k nejbližšímu vozu: „Padej támhle!“
Sám skočil bleskurychle za ní. Ocitli se mezi nějakými pytli. Za okamžik kolem nich prolétli jezdci a produsalo velké množství lidských nohou. Natálie si vydechla. Dívala se na jeho obličej, který ve tmě skoro nebyl vidět.
„Jak jsi mě našel?“
„To sis myslela, že jsme se na tebe vykašlali?“ nahmátl ve tmě její rameno.
„Průzkumníci své kamarády neopouštějí, kněžno! Hornovi poděkuj! Pustili jsme ho po stopách a velmi rychle jsme se jim dostali až na dotyk. Potom jsme vás z povzdálí sledovali dalekohledem, jak s nimi mírumilovně 'beseduješ . Vsadili jsme se v houštinách… Pak už to bylo strašně jednoduché. Vlezl jsem do tohohle courajícího se města a přibrzdil jsem jednoho s takovou podivnou sekyrkou. Zjistil jsem, že je to strašně ukecanej človíček…“ Kapitán se opatrně dotkl její tváře. „Moc tě praštili? Tam nahoře v kopcích?“
„Nestojí to za řeč,“ řekla Natálie.
„Co od tebe vlastně chtěli? Zařadit do harému?“
„Abych těm pitomcům rodila děti,“ naštvaně odsekla Natálie. „Takoví blbečci, pitomí kopáči…“
„Podívejme, čeho se jim zachtělo…“ odmlčel se a potom jí odhodlaně šeptl do ucha: „A se mnou bys souhlasila?“
Natálie strnula. Opírala se koleny o tvrdý pytel. Ucítila jeho rty na svých. Pomalu zdvihla ruce a položila mu je na ramena. Zamhouřila oči a dlouho je neotvírala.
„Jsi, Natálko, poklad,“ zalechtal ji horký Kapitánův šepot. „Neslýchaný a nemožný poklad v brnění!“
Natálie se v temnotě usmála. Štípalo ji v očích. Bůh ví proč jí bylo strašně dobře. Je to záhadná věc, ty slzy. Je to velké a záhadné tajemství, kterému zatím nerozumí.
„Půjdeme?“ řekla tiše a dotkla se jeho tváře a pomalu ho pohladila.
„Vůbec se mi tu nelíbí…“
Kolem už zase bylo ticho. Seskočili na zem. Drželi se za ruce a rychle kráčeli ke kraji města. Nikdo se jim nestavěl do cesty, nikdo je nehonil.
Všichni se shromáždili kolem požáru. Liják sílil. Čas od času se ohlíželi na vysoko šlehající plameny.
Už byli daleko od strašného kočujícího města. Rudá záře pomalu dohasínala a postupně se schovávala na dno Kanálu.
„Hasí ho, pomaloučku ho hasí,“ řekl Kapitán. „Hasí, hasí, ale neuhasí, polévají, polévají, ale nezalejou. Hm, určitě se sem ještě vrátím…“
Natálie se zasmála. Byla naskrz promoklá, oblečení se jí lepilo na tělo, ale zimu necítila. Byla na svobodě a šílenci, kteří po staletí ryli svou nesmyslnou obří roklinu, mizí navždy z jejího života. Alespoň v to doufala.
„Vyznat se v tom, to by bylo to, co potřebujem…“ řekl Kapitán. „K čertu, nemám do čeho bych tě zabalil. Sám jsem mokrý jako myš…“
Natálie sevřela v ruce zlatého brouka a trhla. Řetízek praskl. Natálie ho zahodila tak daleko, jak to jenom šlo. Kdyby mohla, tak by ho zahodila až na druhý konec světa. Roztáhla ruce a zatočila se pod padajícími kapkami. Zamhouřila oči. Zaklonila hlavu a nastavila obličej dešti. Křikla:
„A stejně je život krásný!“
„Přesně! Sám tomu začínám věřit,“ Kapitán ji chytil do náruče a řekl tak napjatě, jako kdyby chtěl skočit do vody: „Natálko, já si nedělám srandu…“
„Já vím,“ vydechla Natálie. „Já taky ne. Jenom… Já… Ty… Tak nějak… Jestli…“
Beznadějně se do toho zamotala a zmlkla v úplných rozpacích. Něco starého se rozpadalo, odcházelo, mizelo, a to nové se nějak nemohlo pořádně vyklubat. Natálie strnula v jeho objetí. Zaryla mu nos do ramene, a pak trochu žalobně poprosila:
„Nehoň mě… Já…“
„Natálko,já tě chápu,“ Kapitán ji pohladil po mokrých vlasech. „Jenom, Já vážně… A na furt… „
„Já taky, zřejmě…“ řekla Natálie tak tiše, že ji možná ani neslyšel.
Brzy se dostali tam, kde na ně čekala Olga s koňmi. Horn radostně štěkal a lítal kolem. Olga jí skočila kolem krku. Natálie nebyla schopna uhádnout, jestli má na tváři kapky deště nebo slzy.
„Jak to tam vypadalo?“ zeptala se nakonec Olga.
„Ále, hlouposti,“ řekla Natálie a poprvé se dnes večer roztřásla zimou. „Málem jsem se vdala. Ale to je jenom taková drobnůstka.“
Kilometrovník třináctý
Sen o žitných apoštolech
Tak poloostrovy putují k oceánu,
pryč od děsných zemských nepořádků
A. Rembo
Natálie jela v čele svého malého oddílu zasmušile jako bouřkový mrak. Dokonce i na Rosinanta přešla nálada jeho paní. O Olze a Kapitánovi ani nemluvě. Ani se nepokoušeli začínat nějaký rozhovor. V jejich očích Natálie viděla nepokryté nepochopení. Nebyla schopna najít vhodná slova, takže naštvaně mlčela, kvůli čemuž se vztekala ještě víc. Vznikl tak uzavřený kruh.
Kdyby si to měla přiznat úplně na rovinu, tak by chtěla být někde o samotě s Kapitánem, vzít se za ruce a vyříkat si všechno, co je potřeba. O tom, že jsou přece jenom lidé z úplně jiných světů a že budou si muset strašně moc polámat hlavy nad tím, jak ty dva světy přiblížit, ohladit hrany, aby se zrodilo něco nového, co by neranilo ničí hrdost, samolibost a názory na život. O tom, co každý z nich bude muset obětovat a jestli bude potřeba vůbec něco obětovat. A vůbec, jestli stihnou do konce jejich cesty do neznáma vyřešit všechny problémy jednou provždycky?
Časem se jí zdálo, že si i Kapitán láme hlavu tím samým. Určitě. Možná, že jeho myšlenky jsou jenom odrazem toho, o čem přemýšlí Natálie. A možná, že taky čeká jenom na nějakou příležitost…
Jenže ta se nějak nechtěla naskytnout. Lesy skončily a už třetí den jeli po rovině, kterou tu a tam narušoval nevysoký kopec. Takové prostředí je tím nejnevhodnějším místem pro vážné rozhovory. Tak už to někdy bývá, že člověk šíleně potřebuje stromy nad hlavou, lesní mýtinu, pěkný pokoj, balkón, starou dřevěnou stěnu… Takže nejlíp by bylo vzít se za ruce a odejít někam dál od postaveného tábora. Nejvíc ze všeho Natálii mučila myšlenka, že si Kapitán může pomyslet, že se mu tehdy vrhla kolem krku jenom kvůli nekonečné vděčnosti za záchranu. Aby se zbavila alespoň tohoto nedorozumění, přidržela koně, a když ji Kapitán dohnal, tiše se ho zeptala:
„Nezlobíš se na mě?“
„Za co, bože,“ v jeho hlasu však zněly smutné noty. „Všechno je v pořádku…“