„Právě že ne,“ řekla Natálie, aniž by se na něj podívala. „Jenom se na mě nezlob… Přemýšlím a je mi těžko.“
„Prapodivná náhodička,“ řekl Kapitán už veseleji, „taky přemýšlím a kupodivu ne o těch nejjednodušších věcech. Co kdyby sme si někam sedli a popovídali si o tom spolu a pěkně nahlas?“
„Ještě chvíli počkej,“ řekla Natálie. „Jenom se na mě nezlob, jo? Ještě chvilku počkáme…“
A odjela kupředu. Jako kdyby se jí odvalil z duše pořádný balvan. Pobídla Rosinanta do mírného cvalu. Vlasy jí vlály zpod přilby, kterou zdobil zlatý srp a kladivo. Kde jsou ty časy, kdy se jí život zdál plný tíživých záhad, ale přitom vlastně docela prostý, bez nějakých velkých nepříjemností? Kde jsou ty časy, kdy by ji ani nenapadlo, že změna základů je tak strašně mučivá záležitost? Natálie, kněžna z horského výběžku Ulu-Gemu, z rodu Druhých Sekretářek, odvážná rytířka, co se dala na pochod za Vědomostmi. Ach, jak krásná a lehká se zpočátku ta cesta zdála…
Zastavila koně. Kolem ní se do dálky táhla obdělaná pole. Pšenice tu stála jako zlatá, pevná a pružná stěna, co se jen tak zlehýnka kýve ve větru. Natálie seskočila ze sedla, utrhla klas a rozetřela ho v dlaních. Ochutnala zrní. Byla to opravdová pšenice, nejen na pohled, ale i na chuť.
Kapitán a Olga ji dojeli. Natálie mlčky ukázala kolem sebe. Ukazovala na zlatavá pole, která mizela až za obzorem.
„No, minimálně to není Kanál,“ řekl Kapitán.
Všem bylo jasné, co znamenají ty zlaté klasy. Obrovská pole, to je stát. Teď už jde o to, čí jsou a jak se tu chovají k poutníkům.
Nezbývalo jim nic jiného, než jet dál, a to také udělali. Vbrzku našli vyježděnou cestu a dali se po ní. A neuplynulo až tak mnoho času, když se Kapitán náhodou ohlédl a vykřikclass="underline"
„K čertu!“
Daleko vzadu, kousek od cesty, po níž jeli, se zdvihal tenoučký sloupek dýmu. Pak v něm vznikla mezírka. Opět sloup dýmu. A vedle se objevil ještě jeden.
„Blahopřeju,“ řekl Kapitán. „Jsme v pytli. Možná, že ti vepředu už dokonce vědí i kolik nás je.“
„To je příjemná zvěst,“ opáčila Natálie. „No co, stejně nám nezbývá, než jet kupředu…“
„Už je to moc dlouho, co jsme se s nikým neprali,“ dodala flegmaticky Olga.“
„Tak to sis vybrala perfektní okamžik, kdy chceš něčeho litovat!“ odfrkl si Kapitán. „No, už jedou! Kontrola dokladů a zavazadel!“
Nad cestou stál mrak prachu. Vstříc jim jel celý jízdní oddíl, dvacet lidí.
Natálie položila ruku na rukojeť meče.
Zastavili se uprostřed cesty a mlčky čekali. Prach se usazoval a už bylo možné rozeznat rudé štíty a různobarevné pláště.
Jezdci s obtížemi uklidňovali koně. Všichni to byli muži, modroocí, se zrzavými bradkami. Ve všem ostatním se podobali Natálii, brnění, meče, kopí, ostrohroté přilby, na nichž však scházely symboly srpu a kladiva. Štíty měli trochu jiné, měly kapkovitý tvar, a byly bez erbů. Někteří vojíni byli vyzbrojeni palcáty. Ty se v Impérii prakticky nepoužívaly. Natálie nevěděla, jestli se z takového setkání má radovat, nebo jestli jim věští nové nepříjemnosti.
Se zájmem a ostražitě se navzájem prohlíželi. Potom Natálie popohnala koně vpřed, tak aby se ocitla o koňskou délku před ostatními a řekla:
„Jsem Natálie, kněžna výběžků Ulu-Gemu, rytířka z rodu Druhých Sekretářek. Kdo jste vy?“
Přesně tak jako ona, vyjel vpřed jezdec ve fialovém plášti, se zlatým řetězem na krku. Odpověděclass="underline"
„Jsem vévoda Bobrec a velím pohraniční stráži. S čím přicházíte? Proč je jediný muž mezi vámi oblečen tak ohavně a dívky jsou v brnění?“
„Tak je to u nás zvykem,“ řekla Natálie a z jejího hlasu zněla vyzývavost.
Pochopil ji a odpověděl právě tak stroze:
„Něco takového není možné, modrooká. A kdyby i bylo, tak by stačilo řemenem přelíznout vaše něžné prdelky.“
„Tak to zkus,“ vytáhla Natálie meč do poloviny.
„Natynko, neblázni. Jsme v cizím chrámu a musíme se nejdřív porozhlédnout,“ tiše jí poradil Kapitán.
Vévoda Bobrec si pohrával s knutou, která měla vyřezávanou rukojeť. Neměl nejmenší snahu sáhnout po meči. Díval se na Natálii s dobromyslnýmn úsměškem. Vyzařovalo z něj klidné sebevědomí člověka, který má v zádech dvě desítky jezdců a navíc je ve své vlastní zemi.
„Tak co?“ zeptala se Natálie.
Cítila se stále ještě nepříliš jistě.
„Odkud jsi, žes tak divoká?“ zeptal se Bobrec a bylo vidět, že ho to opravdu zajímá.
„Odtud, kde jsou všichni takoví,“ odsekla Natálie a hrdě zdvihla hlavu. „Budeme předpokládat, že meč ovládáš dobře,“ řekl Bobrec. „Dokonce bys mohla i někoho škrábnout. Jak dlouho vydržíš? U svatého Pera, my tě, samozřejmě, nezabijem. Ale za to řemenem tě pořádně poučíme, že si hodně dlouho nesedneš…“
„Hele, pohraničníku, neprovokuj,“ řekl Kapitán. „Víš co? Dáme klidnější hovor, jo? Děvčata jsou mladá a horkokrevná. Jsou zvyklé rychle vytáhnout rapíry. Ještě si s nimi a postříbřeným palcátem v ruce nepohrály, i když nejsou žádná mýdelka… S tím radši počítej. Seš seriózní mužskej, to vidím.
Proto mi vysvětli: U vás je zvykem podřezávat počestné poutníky?“
„Podřezáváme, když je to potřeba. Vyzvědače a sebranku z Kanálu,“ řekl důstojně Bobrec. „Jestli patříš k slušným poutníkům, tak se ti nic nestane. A ty seš kdo?“
„Jak bych ti to řekl… Momentálně bych to definoval asi jako… poutník. Koukaj zachmuřeně z chalupy. Ani bohatej, ani chudej, stejně tě k sobě na nocleh nepustěj… „
Bobrec na něj vytřeštil oči:
„Odkud to znáš?“ a sám slavnostně pokračoval, jako když předčítají modlitbu:
Teď zase pro změnu vyvaloval oči Kapitán. I nálada jezdců se změnila. Už nestáli napjatí a jejich pohledy ztratily ostražitost. Tušení nadcházejícího boje zmizelo beze stopy. Natálie bezděky povolila prsty sevřené kolem meče. Zajel do pochvy, až záštita cinkla o stříbrné kování.
„Tos měl říct hned,“ řekl Bobrec. „Když už přijíždíte z tamté strany, nevíte co za blázinec se konal tudle noc u Kanálníků? Plápolalo to tam parádně.“
„Snažil jsem se,“ řekl skromně Kapitán.
„Cože? Ty? Co se tam dělo?“
„Chovali se jako ti nejhorší parchanti,“ řekl Kapitán. „Naši Natálku dotáhli k sobě na návštěvu, aniž by se slušně zeptali. Tak jsem musel… Vás si nevšímají?“
„Nás si už, bratře, nevšímají dost dlouho,“ vysvětlil Bobrec významně; „Kdyby ses zeptal mého dědy, bude ti vyprávět, jak učili Kanálníky slušnému chování…“
Kapitán přehodil nohu přes sedlo. Seskočil na zem a navrhl vévodovi: „Pojďme si poplkat.“
Bobrecovi to nepřišlo divné. Také slezl. Poodešli od cesty a živě si spolu něco povídali. Tu se jeden rozmachoval rukama, tu druhý. Zřejmě aby byl přesvědčivější. Nicméně to vypadalo mírumilovně a trvalo to dost dlouho. Dvakrát se Bobrec ohlédl a podíval na Natálii, udiveně a uctivě. Potom se rozhovor zřejmě stočil na samopal. Kapitán vystřelil do země. Koňáci se poplašili, ale Bobrec mávl rukou a zůstal klidný, i když se mu to nedařilo tak úplně.