Vraceli se jako lidé, kteří jsou spokojeni tím druhým a také dokončili nějaké obtížné poslání. Bobrec se usmáclass="underline"
„Zbytečný poplach! Jsou to naši,“ a vesele se podíval na Natálii. „Stejně nevěřím modroočko, že jsi šikovnější s mečem než já…“
„Někdy později to můžeme vyzkoušet,“ řekla Natálie klidně, „když se nám bude chtít.“
Vydali se na cestu. Bobrec jel mezi Kapitánem a Natálií a vykládal.
Pokračoval v rozhovoru, který začal už s Kapitánem:
„Pochop, papírů zůstalo od Temnoty strašně málo. Je však známo, že svatý Per chodil po této zemi. Učil nás, že sprosťáren proti nám už udělali moc, takže si nemáme nikoho moc všímat a neskákat cizím na špek. Máme si žít podle vlastního rozumu a v souladu s přírodou. Protože srandičky zmizej jako oblaka, či dým a příroda, ta je věčná. A díla Mnohosmutných, žitných apoštolů, zapsal sám podle toho, co si pamatoval v těch počátečních dobách. Uctíváme ty apoštoly jako lidi s duší, kteří se dokážou dotknout srdce.“ Jeho tvář ztuhla, když zpěvavě deklamovaclass="underline"
Kapitán bez jakéhokoli rozmýšlení navázaclass="underline"
Na půl ucha Natálie slyšela, jak Olga za jejími zády někomu odpovídá a směje se. Všechno bylo v pořádku. Natálii už nějak neudivovalo, že vedle ní jedou v rytířské zbroji muži a ne ženy. Svět byl velký a mnohotvárný. Její předchozí život byla jenom jedna perlička v celém náhrdelníku zvyků a obyčejů, zákonů a nařízení. Bylo obtížné vzdát se přesvědčení, že jediné pravdivé a správné je to, co znala od dětství. Ještě nesnadněji přijímala právo druhých žít podle zákonů, které jim odkázali jejich předci. Pouť pokračovala a staré předsudky z ní vypadávaly jako mléčné zuby. Natálie se cítila starší, jako kdyby neseděla v sedle dny, ale roky.
Vpředu se objevilo město. Přímé, čisté ulice. Vysoké dřevěné a kamenné domy s vesele barevnými střechami. Byly tak barevné jako jarmareční bonbóny. Na domech se skvěly barevné vitráže. Takové Natálie viděla jenom v imperátorském paláci a tady byly skoro na každém domě.
Kitěž!“ s hrdostí utrousil Bobrec.
Město nemělo hradby. I to mnohé řeklo Natálii, která znala boje na hranicích knížectví a obsazování Národních výborů nejen z doslechu. Věděla i o masivních hradbách každého města ve Šťastné Impérii, železem okovaných branách. Jenom velmi silné město, které je přesvědčeno o své převaze, může vyměnit hradby za sílu svých rytířů.
„Budete bydlet u mě,“ řekl Bobrec. „Nebudete překážet. Mimochodem, je tady můj mladší bratr a je svobodný, takže kdybys náhodou, modrooká, chtěla přijmout starosvaty…“
Kapitán neřekl nic, jenom se vévodovi podíval do očí a zuby se mu zaleskly zpod sluncem vyšisovaných vousů. Natálie se smíšenými pocity rozpaků a hrdosti sklopila oči. Bobrec se zaraženě poškrábal na zátylku:
„Aha, už chápu. Berte to, že jsem si dělal legraci.“
Dům měl veliký, s čistým dvorem. Dřevěné schody vedly na krytou galerii, kterou podpíraly vyřezávané sloupy. Po dvoře pobíhali právě takoví psi, na jaké byla zvyklá, právě takové slepice. Dokonce tu hrdě kráčel i pestrobarevný kohout a domýšlivě se rozhlížel po okolí. Jenom hospodářka, která jim vyšla vstříc, Natálii hrozně překvapila, i když se snažila nedat to na sobě znát.
Natálie poprvé v životě viděla ženu bez kalhot. Toto slovní spojení bylo pro ni tak nemožné, jako například „tvrdý vzduch“. Bobrecova žena na sobě měla bílou košili pod kolena, v pase staženou vyšívaným opaskem. Široké rukávy se doplňovaly výstřihem, který odhaloval ladnou šíji. Podolek měla vyšitý červeným, modrým a žlutým hedvábím. Natálie musela přiznat, že to vypadá velmi hezky. Žena se pohybovala lehce, svobodně a graciézně. Vůbec se nestyděla za holá kolena svých opálených nohou. Bylo evidentní, že je to obvyklé ženské oblečení a že tak tady chodí všechny.
I hospodyně se na ně dívala udiveně. Hlavně na ni a Olgu. Kapitán ji ani moc nezajímal. To jenom potvrzovalo, že obě tu vypadají podivně. Natálie se, podle svého zvyku, kousla do spodního rtu.
„Báňu! Báňu to chce, matko! Teď naše hosty zaženeme do báňi!“ hřměl vesele Bobrec.
Objal ženu kolem ramen a usmíval se na hosty otevřeným, mírně chvástavým úsměvem šťastného člověka. Natálie pocítila lehké bodnutí závisti. Asi poprvé se jí zdálo něco v jejím předchozím životě nesprávné.
„Co to je báňa?“ přece jenom nevydržela, když odepínala meč. Bobrec se rozchechtal, ne urážlivě, ale tak nahlas, že se kohout lekl a poodlétl o kus dál.
„Neznáš ji? No, modroočko… No, kněžno a ještě s mečem! Aleno, je ti jasné, co máš udělat? Ukaž našim hostům báňu tak, aby do konce života nezapomněli, co to je!“
Velmi rychle Olga i s Natálií zjistily, že báňa je věc, která se hned po prvním seznámení zaryje hluboko pod kůži a nedá se na ni zapomenout. Nikdy! Popsat se však dá taky těžko.
Horká pára, vědro ledové vody, podle vylité Alenou na hlavu v nejnečekanějším okamžiku. Vylekaně spokojené zavřeštění. Syčení vody na rozpálených kamenech. Pocit kůže vymydlené až do skřípotu. Příjemné rány březovými košťátky, které čarodějně kouzelně únavu a špatnou náladu.
Jedním slovem, když se Natálie vypotácela do předsíně a pokusila se vydýchat, cítila se jako znovuzrozená. S tím se nemohly srovnávat lázně Šťastné lmpérie, ani koupání. Vzala si z Aleniných rukou džbánek slabého piva a žíznivě se k němu přisála. Pila tak rychle, až jí pivo stékalo po hrudi, Předala džbánek Olze a odfrkla si:
„Pohádka!“
„Vy neznáte báňu?“ zavrtěla soustrastně Alena hlavou. „To je smutné… Nechcete si, děvčata, obléknout šaty? Myslela jsem si… A tak jsem vám je přinesla,“ kývla k lavici s oblečením.
„Tak tohle jsou šaty? Ať mě Chru bací!“ vzpomněla si Natálie na staré rouhání.
Vzpomněla si na předchozí život; jak jí ho ukazoval čaroděj. Kouzelník to byl politováníhodný, ale šaty ukázal správně: Jsou to stejné šaty, jako má Alena. Ale má si je vzít a vyjít v nich mezi lidi?
„Musím?“ zeptala se skoro žalostným tónem.
„Samozřejmě že ne,“ usmívala se Alena. „Jenže u nás není zvykem, aby děvčata chodila v kalhotech. Vypadáte v nich nezvykle. Otáčet se za vámi na ulicích asi nebudou, ale pro sebe se vám budou smát…“
Není jasné, jak by se Natálie zachovala, kdyby tu nebyla Olga. Té se nabídka vyloženě líbila, dokonce se jí rozhořely oči. Udělala na Natálii prosebný obličej:
„Natálie, jenom tak pro zajímavost.“
Natálie si musela čestně přiznat, že ji zvědavost pokoušela právě tak.
Alena vypadala v šatech… Natálií háral nějaký nový cit. Byla to směs závisti, chuti soupeřit, chuti vyšperkovat se…
„A taky líbit se jednomu…“ rozhodně ukončila debatu sama se sebou.
Olga si už přes hlavu oblékala bílé šaty s výšivkou. Alena ji pomáhala. Pas omotala hedvábnou kroucenou šňůrkou a zavázala ji. Odstoupila o krok a prohlédla si ji: