„Chápu,“ řekla Natálie, „ale radši mi řekni, kam vlastně mizíš?“
„Tam, co jsem ti říkal. Spory a rozhovory do ochraptění. Odtud se vypravuje mnoho obchodních karavan. Takže jsou tu k dispozici knihy, A nejen to, ale i lidi…“
„A co já?“ zvedla k němu Natálie tvář. „Prosím tě, nezapomínej, že jsem vyjela za vědomostmi a ne za dobrodružstvím. Za vědomostmi!“
„Jenže vědomosti… To je leckdy moc těžká věc…“ díval se jí do očí zamračeně a smutně. Natálie najednou vycítila nějaké nebezpečí.
„Jsem už dospělá,“ řekla.
„Já taky,“ odpověděl Kapitán, „a viděl jsem toho trochu víc, než ty. A přece je to pro mě strašné a hrozné…“
„O čem to mluvíš?“
„Hm… Pojďme, čekají nás,“ seskočil z parapetu, chytil ji kolem pasu, přitiskl k sobě a šeptl do ucha: „Natynko, Natynko… Co je to za věc ten život? Jen co si chvilku myslíš, že je všechno v pohodě, hned ti nějaké svinstvo začne dýchat na krk…“
V jeho hlasu zněl tak nepochopitelný smutek, až Natálie ustoupila o krok. Zachvátil ji neklid:
„Co se stalo? Něco se muselo stát…“
„Tak jdeme! Stmívá se, už nás čekají.“
Natálie si už dávno všimla věže, které stála o samotě na kraji města. Byla vysoká, měla minimálně deset pater a vršek zakrývala podivná střecha. Kulovitou kopuli tvořilo množství sklíček zasazených do měděných rámů. Patřila hvězdářům.
Uvnitř bylo čisto a ticho. Stoupali po širokém schodišti. Natálie si stačila všimnout skrz otevřené dveře mnoha poliček plných tlustých knih. Jinde stály objemné záhadné přístroje, stoly s prapodivným skleněným nádobím, vycpaná známá i neznámá zvířata a ptáci.
„Tady pracují alchymisti?“ zeptala se chápavě.
„Miř výš,“ řekl Kapitán. „Tohle sice není univerzita, ale je to jediné pořádné vědecké pracoviště v širokém, dalekém okolí. My musíme až úplně nahoru.“
Vystoupali až pod samotnou kopuli. Natálii málem vypadly oči. Na kovaných třínožkách, vyšších než člověk, stálo několik ohromných trubic, které připomínaly Kapitánův dalekohled. Mířily vzhůru do kopule. Na stolech ležely podivné instrumenty a záhadné barevné obrázky. Byly to kruhy a půlkruhy, černé disky s rozevlátou zlatou koronou kolem celého obvodu. Jiné tvořily rozsypané zlaté tečky na černém pozadí. V některých Natálie poznala známá souhvězdí. Zahlédla tu i obrázky hvězd s ocasem, jež se někdy objevovaly na nebi a vyvolávaly mezi lidmi hrůzu.
„Můžu se podívat?“ nevydržela Natálie a vrhla se k nejbližší rouře, která na ni mámivě blýskala fialovou čočkou.
„Až pak,“ delikátně, ale tvrdě ji zadržel Kapitán. „Teď se tu sejdou lidi a půjde o vážné věci. Tak se chovej taky vážně. Potom se budeš moct vynadívat, jak ti jenom bude libo.“
Lidé přicházeli jeden za druhým. Vítali je tady poklonami a usazovali je mezi přístroje a roury. Byli tu staří i mladí, lidé s ošlehanými tvářemi poutníků, možná kupci nebo rytíři. Nakonec se jich tu sešlo kolem třiceti. Mlčení Natálii tížilo. Vycítila v shromáždění napětí. Mimoděk se napřímila v křesle s vysokým opěradlem a položila si ruce na kolena.
„Začneme,“ řekl stařec, který nedávno navštívil Jelizara. „Přátelé, je tu s námi kněžna Natálie. Nemohu říct, že by se příliš vyznala ve vědě, ale vědomosti ji zajímají, a to už mluví samo ze sebe. Proto jsme se rozhodli pozvat ji na naše shromáždění. Nicméně vás musím, kněžno, upozornit: Vědomosti jsou velmi těžká věc!“
„Jsem dospělá,“ opáčila Natálie. „Už jsem v životě něco viděla, o tom vás mohu ubezpečit. V naší zemi zaujímají ženy poněkud jiné postavení…“
„Právo na vědomosti neodpírá ženám nikdo ani tady,“ měkce oponoval stařec. „Ale vraťme se k problému. Mají vaši hvězdáři něco takového?“ ukázal na roury.
„Ne,“ řekla Natálie a najednou pocítila příliv žhnoucího studu za ten svět, který zůstal daleko za ní, tak daleko, až se zdál trošku nereálným, možná pohádkovým, nebo snovým. „Abych mluvila úplně pravdu, tak musím přiznat, že naši hvězdáři se nejvíc zabývají legendami…“
„Nevíte, jestli se mezi nimi nenachází nějaká, kde se mluví o barvě a velikosti Luny?“
Natálie se důkladně zamyslela, a pak odpověděla:
„Mám pocit, že v pradávných dobách měla Luna jinou barvu a byla podstatně menší… To je všechno, co o tom vím. Ale pochybuji, že u nás o tom někdo ví víc.“
„To se shoduje s našimi…“ řekl někdo.
„Shoduje,“ kývl rozvážně stařec. „Kdybys byl, Jelizare, tak laskav…“
Jelizar vstal, rozvinul šelestící svitek a připevnil ho na podstavec tak, aby na něj všichni viděli. Na bílém listu bylo osm či devět koncentrických kruhů. Stařec přešel kupředu, zastavil se vedle stojanu. Ve vyschlé stařecké ruce držel ukazovátko.
„Naše nejstarší nebeské kroniky popisují Lunu této velikosti a její barva měla být bílá nebo nažloutlá,“ ukázal na středový kruh. „Taková měla být do té doby, kterou v Šťastné Impérii nazývají Temnotou a u nás Chaosem. Vzhledem k tomu, že se k nám divutvorným způsobem dostal člověk, který žil ještě před Chaosem, může to potvrdit. V průběhu staletí se Luna zvětšuje a mění barvu,“ dotkl se ukazovátkem několika dalších kruhů, „Nakonec je její velikost a barva taková, jakou ji známe my všichni. Pravda je, že od doby mého dětství se podstatně zvětšila. Jak vyplývá z besed s naším hostem, závěr může být pouze jeden jediný: Luna se stále víc a víc přibližuje k Zemi. Naše nynější věda není schopna předpovědět následky tohoto stavu. Teď však… Mluv!“
Kapitán popošel o krok kupředu a Natálie uviděla, jak je bledý. S obtížemi polkl, pak zaklonil hlavu a chvilku nato ji zase sklonil.
„Nejsem odborník,“ řekl nakonec. „Pamatuji si jenom to, co jsem četl jako dítě. Existuje nějaká hranice, co se týče vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Dokonce se to nějak vědecky jmenuje, ale já si už nepamatuj u jak. Já si toho vůbec pamatuju moc málo. Ale za tou hranicí je jedno jestli Měsíc dopadne na Zem nebo ne. Stejně Zemi čeká katastrofa. Všude začnou zemětřesení, moře se vylije na souš, přílivové vlny dosáhnout neuvěřitelných výšek, spousty prachu se zdvihnou do nebes. Jestliže Měsíc dopadne na Zem, tak to bude úplná katastrofa. Města… Země… Nevím. Myslím si, že bude konec úplně všemu. Bude to strašné a na dlouho. Kdy se to stane, nevím. Určitě se to dá nějak vypočítat; ale já to neumím… Zítra? Za sto let? Nevím. Ale je to neodvratné!“