Natálie tak tak zadržela výkřik. Vypadalo to, že s ostatními je to stejné. Před očima se jí míhaly strašné, nepříliš jasné, ale o to děsivější obrazy celosvětové katastrofy. Země se zvedala k nebi jako těžké mraky, které tvořila směs domů, stromů, černozemě a písku. Zdi se rozpadají, hroby se otevírají a rakve vzlétají k nebesům hned za vodou z řek. Hnědá břečka, padající z nebe, smísí všechno, co zbylo, do nepopsatelného třasoviska… Zasténala a při tom pohledem hledala pomoc a podporu.
Všechny obličeje se podobaly tomu jejímu. Věděla to právě tak dobře, jako kdyby se dívala do zrcadla. Hnusné a nelítostné zrcadlo, stejné jako všechna ostatní, která neumějí lhát.
Do této chvíle přinášela všechna nebezpečí Země. Ocasatých hvězd se všichni báli vlastně jen tak ze zvyku, který přišel s lidmi z jakéhosi šíleného dávnověku. Nikdo přesně nevěděl, čím by měly být nebezpečné, a to jim zaručovalo, že se jich lidé budou bát. Teď se nebezpečím stalo samo nebe. Před ním není žádného úkrytu.
„Ale vždyť může ještě uplynout třeba sto let. Sám jsi to řekl,“ řekla se smutkem v hlase. Neměla v sobě dostatek sil, aby se mu podívala do očí.
„Ale to je jedno. Neodvratná zkáza bude tedy viset nad našimi dětmi nebo vnuky,“ řekl kdosi.
Natálie nedokázala rozlišit jeho obličej. Před očima jí všechno plavalo. Nenávistně se podívala na Lunu. Zářila přímo na kupolí, ohromná a rudá. Stala se najednou mementem neodvratné zkázy celého světa.
Kdosi se nahlas na cosi nepochopitelného zeptal, jiný vyskočil, několik dalších začalo mluvit najednou. Nebylo možné se v tomhle zmatku vyznat.
„Tak začíná panika,“ pomyslela si Natálie a neskutečným úsilím přemohla živočišný strach, „narůstá, rozhoří se a nadejde okamžik, kdy už se nedá nic zachránit a nic zařídit.“
„To by stačilo!“
Zdálo sejí, že to vykřikl Kapitán. Ne. Stařec. Znovu stál u obrázku. Utrhl ho z podložky. Papír se sám znovu svinul do svitku. Zahodil ho do kouta.
„To by stačilo!“ zopakoval úsečně a tvrdě. „Smrt přichází tehdy, když už nejsou síly bojovat o život. Dokud jsme neudělali pro vítězství úplně všecko možné i nemožné, nesmíme se vzdát. Musíme hledat! Musíme vypravit naše lidi tam, kde ještě nikdy nebyli. Do všech zemí, až na kraj světa. Třeba najdou ty, co vědí víc než my, ty, co mohou víc než my. Legendy o takových lidech známe, ale zatím se nikdo nenamáhal ověřit, co se za nimi skrývá. Budeme hledat. Kdo si dovolí prohlásit, že je všechno ztraceno, aniž by hnul prstem pro vítězství? Kdo si to dovolí? Mlčíte? To je správné! Zatím nemáme žádnou odpověď. Musíme hledat řešení.“
Zřejmě si ho opravdu velmi vážili. V místnosti bylo hrobové ticho. Natálie viděla, že obavy a strach mizí v hloubce lidských duší. Neztrácejí se docela, ale přesto slábnou a nejsou schopny dosáhnout hranice za níž přebírá velení panika. Dokonce i Kapitán vypadal jako kdyby shodil z ramen těžké břemeno. I jí samotné se udělalo trochu líp. Stařec je ale nenechal vydechnout. Rozhodl se jednou provždy převzít iniciativu, ukázat jim cíl a už nepřipustit, aby uhnuli z vytyčené cesty.
„Je to železný člověk,“ uctivě si pomyslela.
Měla přímo dětskou radost, že někdo rozhodl a vzal na sebe odpovědnost velitele.
„Chce někdo něco navrhnout?“ říkal v tom okamžiku stařec. „Nejdřív ať mluví ti, co putovali k Jantarovému pobřeží, a to ne na sever, ale na západ. Stane?“
„Mezi lidmi úporně kolují drby, že někde žije mocný národ,“ řekl Stan, což byl člověk středních let s ošlehanou tváří poutníka. „Čím blíž k Jantarovému pobřeží, tím jsou ty pověsti silnější a častější. Teď mi je nesmírně líto, že jsme se velmi málo zajímali o sběr pověstí a drbů a oddělování pravdy od výmyslů. Říká se, že ti neznámí umějí létat vzduchem. Mluví se o nějakém chladném nepálícím ohni a podivných zvucích na zakázaných místech. Baltové o tom v zásadě mluví. Jenže Baltové, jak sami víte, jsou národem, s nímž se velmi špatně komunikuje. Někdo mi vyprávěl, že u nich viděl prapodivné věcičky, které by oni sami nebyli schopni vyrobit.“
„Tak to už je velmi zajímavá informace,“ řekl Kapitán. „Abych pravdu řekl, nejvíc mě osobně zajímají ty věci, kterým tady říkáte Bludná Desítka nebo Plovoucí hvězdy. Sám jsem je dlouho pozoroval a došel jsem k závěru, že to nejsou žádné hvězdy. Kolem Země krouží nějaké výrobky lidských rukou. V mé době jsme do vesmíru uměli dopravit různé věcičky, některé v sobě dokonce nesly lidi. Ale tyhle jsou příliš veliké. Tohle nejsem schopný nějak pochopit…“
„Nemohl bys mluvit jasněji?“ skoro vykřikla Natálie.
„Zatím nemohu. Trvalo by to příliš dlouho, než bych objasnil, co mám na mysli. A nic by to nevysvětlilo. Stačilo by mi obyčejné rádio, poslechl bych si éter… Škoda. Když jsem odlétal, chtěl jsem si s sebou vzít tranzistorák… „
„To by stačilo,“ řekl stařec a Natálii se hrozně ulevilo. „Mám strach, že tady už začínají věci, o nichž bys nám musel vykládat až do rána. Nic by to nezměnilo a ničemu by to nepomohlo. Radši se připrav na cestu. Neodmítneš jet na průzkum? A co ty, kněžno Natálie?“
„Třeba hned!“
„To je příliš brzy. Musíme se ještě pohrabat v knihách, probrat se legendami… Opatrně si promluvit s lidmi. Se všemi, co jezdili s kupeckými karavanami. A co nejrychleji připravit výpravu na jarmark. Musíme ještě vymyslet přesvědčivou příčinu, proč jedeme dřív než obvykle. Vyberte ty nejsilnější a nejchytřejší. A nesmí se o tom dozvědět ani jediná živá duše…“ přejel všechny takovým pohledem, že se Natálii zježily všechny chloupky na těle. „Dokud neznáme řešení, nemáme právo sdělit lidem takovou novinku. Nebo si někdo myslí něco jiného?“
Všichni mlčeli.
„V tom případě je rada ukončena. Nyní se domluvíme, kdo se čím bude zabývat. „
Zatímco říkal Natálii neznámá jména, seděla bez jediného pohybu. Aby pravdu, řekla, ze všeho nejvíc se jí chtělo probudit se z toho 'hrozného snu'. Jela za Vědomostmi. A získala je. Současně s tím povyrostla. Jak se jí do té doby žilo parádně, žaly a strasti byly hodné tak pro panenky… Jak směšná byla nebezpečí…
Avšak stejně tomu nějak nemohla uvěřit. Rozumem to chápala a srdce se zmítalo smrtelným steskem a nebezpečím. Nicméně vědomí odmítalo přijmout, že může existovat taková věc, jako smrt celého světa, který nebyl plochý, ale kulatý a tak veliký, až se tomu věřit nechce. A Luna je také ohromná a kulatá. A spolu se Zemí letí černou prázdnotou, kde není čím dýchat. Nepochopitelné vzdálenosti, obří kulaté kameny, gigantické ohnivé koule, prázdnota, kde není jediná pevná opora, jediný bod, na němž drží svět. Země utíká zpod nohou a padá do prázdna…
Hlava se jí zatočila nad nepochopitelnou složitostí neuchopitelných přeludů. Natálie se křečovitě držela opěradel, aby nesklouzla do černé propasti spolu s rotující Zemí.
„Natálko! Je ti špatně?“
Pomalu otevřela oči a slabě se usmála. Dívala se na něj s dětskou nadějí.
„Kruciš!“ Kapitán si ulehčeně oddychl a dotkl se její tváře. „Sedíš tady bledá jako stěna…“
„Ty taky,“ odpověděla tiše.
„Cože?“
„Jsi bílý…“
Kapitán si sedl na opěradlo křesla a přitiskl si její hlavu k prsům. „Samozřejmě,“ řekl hluše. „Tady se nedá mít pořádnou barvu ve tvářích. Nikdy jsem si nedovedl představit jak se Atlantovi daří držet nebe na svých… Tak a už se všichni rozešli. Podíváme se na Měsíc?“