„Ať jde…“ řekla Natálie naštvaně.
Nejpodivnější na tom bylo to, že se díky tomu, co se událo, uklidnila. Říká se, že tomu tak bývá u velkých neštěstí. Za nějakou hranicí je už tak veliké, že zaplní celý svět a člověk se ponoří do ponuré lhostejnosti.
Když se vrátili domů, hledala Natálie zapomnění a klid v rozverné a ztřeštěné něžnosti. Kapitán také. Povedlo se jim to. Ale potom se zdál Natálii hrůzný sen. Rudá a přitom čistá a průzračná Luna byla jakoby odlitá z nejlepšího skla a umytá mýdlem. Nehlučně plula nad střechami, nad zářícími lampami, mohutnými zubisky věží. Střechy se trhaly a odlétaly do nebe. Ne že by se rozsypaly, ale letěly jako řetízek za Lunou. Jako čapí hejno odlétající za hranice. Možná, že sama Natálie to pronesla ve snu, nebo to zvučelo kolem ní.
„Jako čapí hejno,“ opakovala ve snu a vychutnávala ta podivná cizí slova, když se dívala za řetízkem střech, který se stal nekonečným a cítila, že ji ovládla děsivá hrůza, že je nejvyšší čas se probudit, jinak to její srdce nevydrží.
Probudila se. Pomalu si uvědomila, že to opravdu byl sen a za oknem noc už podstupuje svou vládu dni. Slova jí ještě vířila v hlavě. Aby je nezapomněla, aby neroztála s probuzením, skoro nezvučně si je Natálie opakovala;
„Jako čapí hejno letící za hranice…“
Vedle ní, aniž by zvedl hlavu z polštáře, se zmítal Kapitán. Z jeho rtů odlétaly tiché výkřiky. Někoho varoval, cosi někomu jinému přikazoval, snažil se dovolat nějakých čmeláků, a také volal nějaký kvítek — černý tulipán. Natálie v životě neviděla černé tulipány. Setkala se jenom s modrými a červenými v imperátorské oranžerii.
„Tak tiše, tiše,“ přikazovala šeptem. Prsty mu jemně odhrnula vlasy z obličeje a opatrně ho políbila, aby ho nevzbudila. „Všude je ticho. Všichni spí. I Kapitán spí…“
Ztěžka si vzdychl, potom se jeho tělo uvolnilo. Otočil se ke stěně a začal poklidně a mírně funět. Natálie, aniž se podívala, nahmatala zmuchlané šaty a vyklouzla zpod peřiny. Došla k oknu. V tom okamžiku panovalo to předjitřní chvění, kdy už noc přestává vládnout, ale přitom den se ještě své vlády neujal. Růžová čárka na obzoru nebyla širší, než břit meče. Nebyla vidět očima, ale nějak jinak.
„Kněžno Natálie,“ řekla svému jen tak tak rozlišitelnému obrazu v tmavém okenním skle.
Obraz disciplinovaně mlčel, jak měl. Zámky, úzké uličky, cinkot mečů se jí zdály být tak daleko, jako kdyby nikdy neexistovaly. Luna se už, naštěstí, spustila za obzor. Natálie ji teď nenáviděla.
„Dospíváme?“ zeptala se svého odrazu. „Čekají nás kruté časy…“
Odraz mlčel a díval se na ni.
Kilometrovník patnáctý
Atlanti drží nebe
Tak strašné je zničit spěchem zběsilým
mámivou podstatou zemského bytí.
Ale i kdybych se najednou stala slepou
já stejně budu smět ŽÍT,
protože jsem naživu!
E. Žabik
Natálie poněkud podrážděně poklepávala podpatkem a poslouchala cinkot ostruhy. Olga se zdržela. Na dvoře si Kapitán netrpělivě pískal něco veselého a držel za uzdy osedlané koně. Olga se stále neobjevovala.
Nakonec přišla. Ale nebyla ve svých obvyklých šatech, jaké na sobě měla Natálie, ale v bílém. Byla bledá. Úporně se snažila nepodívat se Natálii do očí. Její pohled se zmítal jako kůň bez jezdce na bitevním poli.
„Jak tomu mám rozumět?“ zeptala se Natálie kupodivu docela klidně až lhostejně. Tak nějak to čekala, ale nechtěla tomu uvěřit. „Ty tady snad zůstáváš nebo co?“
„Natálie, pochop… Já… Můžeš mě považovat za svini, zrádkyni, ale já…“ její tvář se najednou změnila. Drze a odhodlaně zdvihla hlavu. „Můžeš mě považovat za co chceš, jestli jsi tak hloupá! Celá naše Šťastná Impérie, všechny ty naše rytířky, přísaha, pět přihlouplých hvězd… Ať se do pekla propadne celá ta pitomost! Budu se vdávat! A chci žít tady! Vám oběma chci poradit…“
Zmlkla udivená Natáliiným mlčením… Nevěřícně zamrkala. Pokusila se usmát. Natálie zádumčivě pokyvovala hlavou. Ani se nezlobila. Neměla na to ani čas, ani chuť. Neštěstí, které hrozilo Zemi; bylo tak ohromné a těžké, že všechny předchozí problémy ztratily význam a nenávratně odplouvaly do minulosti. Pravda, Olga o tom nevěděla vůbec nic. Natálie se poradila s Kapitánem a o všem jí chtěla říct až cestou. Teď už je jasné, že jí nic nepoví…
„Nezlobím se,“ řekla Natálie a její myšlenky v té chvíli odlétaly kamsi do budoucna, do tíživého neznáma. „Opravdu se nezlobím. Každý má svou cestu a bylo by hloupé táhnout ho na jinou. Takže ti přeju hodně štěstí. Měj se dobře.“
„I vy byste měli…“
„Měj se dobře,“ řekla měkce Natálie. Aby se vyhnula zbytečným slovům, zbytečně zdlouhavému loučení, které snášela hůř než cokoliv jiného, otočila se a seběhla z vysoké pavlače. Pochva poskakovala po schodech a drnčela. Mlčky vyskočila do sedla. Odpočinutý černý gigant zařehtal a lehce vynesl svou paní za bránu. Horn běžel vedle koně a radostně kňučel. Natálie se přece jenom ohlédla a uviděla v okně Alenu. Podle zdejšího zvyku jim mávala bílým šátkem. Mávla jí a také Olze, která se na okamžik objevila ve vedlejším okně. Bylo jí smutno. Jako kdyby ztratila kousek svého těla.
U výjezdu z Kitěže dohnali karavanu, s níž měli jet až k Jantarovému pobřeží. Jelo tu deset povozů, tažených čtyřspřežím, naložených pytli s obilím, koly sýra, uložených v tuku, bečkami másla. Povozy zakrývala hrubá plachta, kterou vozkové pevně přivázali k bortům. Další čtyři vozy vezly stany, kotle, zásoby pro samotné poutníky. Kolem se pohybovalo dvacet lidí v brněních, kteří nevěděli o tajném cíli této výpravy nic. Kromě nich tu byl sám Stan ve fialovém plášti. Jeho prsní plát měl přinýtované zlaté plíšky. O všem věděl, a proto byl zachmuřený.
Natálie se sklonila k šíji svého koně a pobídla ho k zběsilému trysku. Dobře že cesta vedla rovně jako dráha střely. Modrý plášť s bílým jednorožcem se za jejími zády třepetal a šustil, tvrdá Rosinantova hříva ji tloukla do tváře. Jízda naplnila její duši nadšením a sladkým strachem. Kdyby kůň klopýtl, nebo se trefil kopytem do díry, zlámali by si oba krky. Natálie by se neodvážila popsat své pocity. K minulosti se už vrátit nemohla, ale měla na sobě původní oblečení, přilbu, meč u pasu. Znovu se stala poutnicí. Rytířkou, která má vážné poslání. Rovnoprávnou bojovnicí v nelehké bitvě proti nebi, v níž zatím neudělali snad ani první krok. A tudíž nelze říct, čí to bude rapír, který nepříteli vyrve vítězství. Třeba to bude její meč.
Ne, nestojí za to vynášet svou hrdost k nebesům. Je ještě příliš brzy. A k tomu příklad je to hloupý. No co, ty myšlenky se jí rojí jenom díky nečekané svobodě, obvyklé tíži meče u pasu, věrnému koni, znovu získané cestě…
Natálie zastavila koně. Ohlédla se. Karavanu viděla až někde na obzoru a i to jenom díky bílým plášťům jezdců. Povzdychla si a obrátila Rosinanta tím směrem.
Zpočátku se putování táhlo a bylo nudné. Nocovali ve vesnicích, jindy pod holým nebem, ve stanech na okraji cesty. Dvakrát se zastavovali ve městech, která velikostí nedosahovala hlavního města Kitěže. Na Natálii byli všichni zvědaví, ale příliš je neudivovala. Daleko víc pozornosti přitahoval Kapitán, neboť se převlékl do svého původního oblečení. Stan nějak dokázal, že ho zvědavci svými otázkami neobtěžovali. Bylo jasné, že Stana znají a váží si ho. Všude za ním přicházeli nejrůznější lidé a dlouho s ním soukromě besedovali. Bohužel, jak se potom vyjasnilo při poradě, jíž se zúčastnili Stan, Natálie a Kapitán, nic nového se nedozvěděl. Stále to samé. Pouze převyprávění starých drbů a legend.