Šestého, či sedmého dne koňáci zvážněli. Natálii a Kapitánovi velmi přísně přikázali, aby se nevzdalovali od karavany. Končily tu země ovládané Kitěžem. A v divokých pohraničních zemích nikdo nic nevěděl předem. Neznámo o sobě brzy dalo vědět. Nečekaně z levé strany zařval roh. Jeho zvuk zněl neznámem, výsměšně a vyzývavě.
Nevznikla žádná panika, neboť tu nejeli žádní nováčci. Povozy se srazily k sobě ve třech řadách. Jízdní vojáci je obklopili. Vytáhli meče a připravili samostříly. Natálie, stejně jako ostatní, se dívala směrem, odkud přišel zvuk. Nic zvláštního neviděla, jenom jakousi pohyblivou čárečku daleko na obzoru. Čárka se brzy přiblížila a rozpadla se na jednotlivé figurky, podivné siluety. Zastavily se dost daleko a znovu zazněl roh.
Stan zdvihl k očím dalekohled z měděných trubek. Byl udělán daleko hruběji, než Kapitánův, ale vidět s ním bylo přibližně stejně. Kapitán podal Natálii svůj. Otáčela kolečkem s nacvičenou rutinou. Pořádně se podívala a vyjekla překvapením.
Nepravidelná řada podivných zvířat stála nehybně. Měla sudovitá těla, dlouhé hadovité šíje, hlavy podobné džberům, na nohách výrazně vyčnívaly zbytnělé kolenní klouby. Něčím připomínala koně, ale nepopsatelně znetvořené. Vypadaly jako zlá karikatura dobrých zvířat. Podivné příšery měly jenom jedno obrovské oko uprostřed čela. Dokonce i kopyta Natálie zahlédla. A také hřívy, podobné kartáčům na boty.
Na nich seděly… dvouhlavé bytosti. Nízcí, dlouhorucí a dvouhlaví lidičkové s širokými, nehybnými tvářemi. V rukách svírali sekyry neobvyklého tvaru, kopí s trojzubcem na konci, plamenné meče, na hlavách měli měděné přilby. Natálie zamrkala a přitiskla si dalekohled pevněji k očím. Opravdu to byli dvouhlavci.
„Budeme se bít?“ zeptala se, když vracela přístroj.
„Doufejme, že se tomu vyhneme,“ Stan právě schovával svůj. „Moc by se mi do toho nechtělo. K čemu by byla zbytečná rvačka a zvlášť teď? Hej! Hej! Pomalu pojedeme!“
Vozy zaskřípěly a pohnuly se. Jezdci jeli podél nich, meče a střely v samostřílech připravené. Zařval roh, ale strašliví návštěvníci se nepohnuli. Jenom cosi zlobného pokřikovali a potřásali svými zbraněmi.
''Vypadá to, že je to v pořádku,“ ulehčeně si oddychl Stan.
„Kdo to je?“ zeptala se Natálie a na okamžik předjela Kapitána.
„Jedno takové plemeno,“ zachmuřeně zabručel Stan. „Dvouhlaví Chochové. Nevím, jak žili před Chaosem, ale říká se, že to odnesli zdaleka nejvíc. Taky se říká, že na jejich zem dopadly hvězdy za děsného vytí a rachotu, a všechno otrávily svým jedovatým dechem. Všechno, i prameny, trávu, nebe a pole… Prý jsou od té doby takoví. Někdy s nimi i obchodujeme. Avšak občas to na ně přijde. To se potom utrhnou a přepadávají jako šílení. Potom to je fuška… Musím přiznat, že já jsem s nimi zatím bojovat nemusel, ale slyšel jsem, že to bývalo kruté…“ povzdychl si. „Kdyby mi vyrostly dvě hlavy, možná že bych taky napadal pocestné jako pitomec.“
Natálie se už ze zvyku otočila ke Kapitánovi, aby řekl, jak se to dá spojit s jemu známou minulostí, ale ten jenom nadával a upřeně se díval do země.
„Kdysi jsme měli dost svých srágor vlastní výroby. Leckdy se divím, že se ta naše kulička ještě nerozletěla na kousky…“
Večer, v jejich malém stanu, když se Natálie opět rozhovořila o dvouhlavcích, Kapitán uhýbaclass="underline"
„Natálko, bude ti líp, když ti povyprávím ještě o jednom svinstvu, které člověk vymyslel na přírodu? No tak jo. Aby to bylo jasné, začnu…“
Před svými lidmi vydával Stan Kapitána a Natálii za muže a ženu, učence z dalekých krajin, což odpovědělo na hromadu dotazů ještě dřív, než mohly vzniknout. Jejich stan stavěli vždycky o kousek dál od ostatních. Všichni si mysleli, že je to kvůli tomu, aby měli mladí manželé dostatečné soukromí, neboť život je život a mládí je mládí. Existovala však i druhá příčina. Nechtěli, aby je někdo náhodně vyslechl, když se všichni tři radili. Je nutné přiznat, že i první důvod nebyl od věci.
Stan je vždycky předem upozorňoval, kdy přijde a navíc úmyslně cinkal mečem. Tak i dnes, když ho Natálie zaslechla, šla zdvihnout závěs.
Stan se nahrbil, vešel a usedl na plstěnou podlahu.
„Zítra budeme na místě,“ řekl. „Baltové jsou tiší, nevýbojní a nepříliš chytří. Nás nenapadají, nechtějí zůstat bez mouky. Žijí pod zemí, a proto…“
„Pod zemí?“
„Sama uvidíš. Pod zemí. Ví bůh proč tam zalezli už před dávnými a dávnými lety. Něco se jim na povrchu přestalo líbit. Vyrábějí různé věci z jantaru. Viděli jste je v Kitěži? Dokud se bude obchodovat, dokud neskončí trh, musíme všichni tři velice opatrně vyzvídat,“ otočil se ke. Kapitánovi. „Ty jim ukaž něco z těch svejch věciček, třeba z toho něco bude. Co se týče Natálie, ty bys měla sklidit všechny zbraně a co nejvíc se vyparádit. Stejně tě budeme vydávat za učenou ženu. Ještě líp to bude za učenou slečnu. No! No!“ zdvihl dlaň proti Kapitánovi, který prudce vyskočil z lůžka. „Nebudeme ji nutit, aby se s nimi líbala. Není to národ tak divoký, aby se rozhodli ji ukrást. Radši si pohovoří. Určitě se někdo začne vnucovat, bude se natřásat a pustí si jazyk na špacír. Nejsi proti? Předvést své zoubky a oči?“
„Nejsem proti,“ řekla Natálie. „Jenom, abych pravdu řekla, neumím předvádět zoubky a očka. U nás bylo všechno naopak. U nás tohleto umějí mužští… „
„Stačí, když se budeš pořádně usmívat. Občas můžeš sklopit oči, pak se významně na někoho podívat,“ Stan se dobrosrdečně snažil předvést všechno o čem povídal na svém větrem ošlehaném obličeji. Natálie se rozchechtala. „Chápeš? Mnó, jestli si na tebe začne dovolovat rukama, tak ho můžeš zlehýnka…“ odkašlal si do ruky, když si vzpomněl, jak mu nedávno Natálie ukazovala některé bojové chvaty imperátorských rytířek.
Nemohl uvěřit, že ženy mohou být vyučeny v takových věcech. Tehdy poodešli dál od zbytečně zvědavých pohledů, a tam se přesvědčil, jak mohou létat v kotrmelcích i velmi zkušení kupci, kteří znají poměrně hodně z boxu.
„Jenom ale zlehýnka, Natal, aby potom dokázal vstát a odejít po svých.
Moji chlapci se taky pozeptají po okolí.“
„Není to riskantní?“ ptal se Kapitán.
„Proč by to mělo být riskantní? O zvláštních lidech, kteří mají ohromnou moc, se mluví už dávno a není nic divného, že ty drby někdo na jarmarku sbírá,“ ušklíbl se Stan. „Prozradím vám tajemství. Někteří svobodní chlapci tady mají ženské. A délka ženského jazyka je všeobecně známá. Nemrač se, Natal. Mluvím o jiných ženských, než jsi ty, o zdejších. Takže abych to shrnul… Rozhodíme hustou síť a něco přece vytáhnout musíme,“ opatrně se narovnal, měl strach aby nevrazil hlavou do stropu. „No, tak dobrou noc.“
Závěs se za ním zavlnil.
„Takže očka sklopit, pak upřít na něj. Pak znovu sklopit a zase…“