Natálie neztrácela čas a začala trénovat flirtování na Kapitánovi. Jenže v tom okamžiku se ocitla v jeho objetí, takže výuka nějak skončila sama od sebe a z neznámých důvodů ji odložili až na druhý den.
Po ránu se vydali na cestu a vbrzku se vyšplhali na pahorek, odkud se rozprostíral rozhled na celý trh ve vší jeho kráse. Z dálky vypadal trh úplně normálně. Moře povozů s vypřáhnutými koňmi, moře různobarevných stanů, veliká tlačenice a příšerný rámus.
Daleko zajímavější bylo to, co se prostíralo vlevo od trhu. Až za obzor ubíhaly pravidelné řetízky nesčíslných komínů z červených cihel. Mnohé z nich dýmaly. Mezi nimi se blýskaly, v právě tak pravidelných řadách, obdélníky a čtverce z tlustého a kalného skla. Natálie tím směrem namířila dalekohled. Obdélníky byly velké asi tak jako normální střechy domů. Čtverce se daleko víc podobaly oknům. Skrz skla dokonce mohla zahlédnout nějaký pohyb.
„Ano, tak to je,“ kývl hlavou Stan, když se ho zeptala. „Jenomže ta okna jsou ve stropě a ve střechách. Ta velká skla jsou nad ulicemi. Mají tam dole i ulice, po nichž se jezdí a chodí. Je to město jako každé jiné, jenom je prostě pod zemí. Ví bůh, proč tam kdysi zalezli.“
Jejich příjezdu si vůbec nikdo nevšiml. Trh šuměl a kypěl a kdokoli, ať vypadal jak chtěl, se ho mohl zúčastnit, aniž by si ho někdo všímal a mohl v lidském moři bez problémů zmizet.
Šest lidí ze Stanov a doprovodu se začalo zabývat obchodem. Ostatní se převlékli a už předem se usmívali, nakrucovali si kníry, rozčesávali bradky. Vypravili se k těm svým zdejším známým u nichž nejsou neobvyklé dlouhé vlasy a štěbetavý jazyk. Stan také zmizel. Kapitán si kritickým okem změřil Natálii. Oblékla si svou nejlepší košili, fialovou se zlatým vyšíváním, vlasy si rozčesala tak, aby jí padaly jako vodopád až do pasu. Na džínách se jí blýskali zlatí jezdci na zipech. Na zadní kapse měla ze zlatého plechu vytepaný svůj erb. Do vysoké holínky zasunula kinžál v pochvě, který byl speciálně vyroben pro takové příležitosti. Neměl chránič ruky a na rukojeti byla připevněná koule, aby se lehčeji dal vytáhnout. „Jak vypadám,“ zeptala se a pečlivě sklopila oči. „Jsem nádherná?“
„Až moc. Mata Hari, tajná zbraň města Kitěže o síle čtyřiceti megatun… Nechceš pistoli? Jestli se něco stane, tak ty katakomby postavím na uši!“
„Hloupost,“ Natálie mu položila ruku na prsa, „slyšel jsi, že tady nehrozí žádné nebezpečí.“
„Tak je sama nevytvářej.“
„Pokusím se. No, tak já jdu.“
Loudavě šla kolem prken s vystaveným zbožím, narychlo stlučených krámků, hrubě tkaných pokrývek položených přímo na zemi, na nichž se vršilo to nejrůznější zboží. Ničím nebyla překvapena. Všechno znala, jen to vypadalo trošinku jinak. Stan jí dal hrst kitěžských peněz, ale nakupovat něco podstatnějšího by bylo hloupé. Samozřejmě, že si vyhlédla nějaké látky a náušnice, ale prodavači ještě ani zdaleka neměli poslední, takže neměla důvod spěchat. Pouze v jednom případě se neudržela a koupila si bonbón na tyčce. Podle etikety by si to v Šťastné Impérii nemohla dovolit, neboť takové bonbóny se považovaly za dobroty pro obyčejné lidi. Spokojeně ho olizovala a kráčela dál. Prohrála několik stříbrných drobásků v dostizích švábů, což zřejmě byl národní sport Baltů, který prozatím neznala. Bylo to velmi napínavé.
Podle Stanova popisu dokázala okamžitě poznat Balta. Byli světlovlasí a světloocí a všichni měli na krku jantarové náhrdelníky. Lámala si hlavu, jak by se s nimi mohla seznámit, jak by si s nimi mohla pohovořit. Vypadalo to, že je to daleko složitější úkol, než si představovala. V davu se míhaly ženštiny, jejichž profesi Natálie určila na první pohled, i když doposud v takové roli viděla jenom muže.
Pochopila, že kdyby se pokusila o rozhovor jako první, okamžitě ji budou považovat za jednu z těch… Dlouze se zamyslela, jak se jim tady asi říká?
K této roli by se neodhodlala v žádném případě, ani kdyby to bylo nutné kvůli jejich problému.
První dobrodružství na ni čekalo u prodavače nádobí: Natálie se tu zastavila, aby si prohlédla divoce vypadající džbány ozdobené žlutočernými vzory. Trhovec, nízký, černovlasý a kučeravý; oblečený v rudé tunice, se zlatými kruhy v uších, úplně nečekaně ožil. Nejdřív celou dobu používal záhadné slovo „siňorina“ a dobromyslně se jí snažil vnutit džbánky. Usmívala se a vrtěla hlavou. Když se přesvědčil, že ji jeho zboží nezajímá, lákal ji do temného koutku krámku s takovým výrazem v tváři a tak záhadnými gesty, že Natálii ovládla zvědavost. Následovala ho. Obchodník zazvonil zlaťáky, které přesypával z ruky do ruky jako zlatý pramínek. Cosi záhadného šeptal, tajnůstkářsky vyvaloval oči a usmíval se. Natálie stále nemohla pochopit, o čem je řeč. Udělala nechápavý obličej. S úsměvem jí položil horkou ruku kolem pasu. V té chvíli už věděla o co jde.
Už se chtěla naštvat, ale pak se ovládla. Přendala si bonbón do levé ruky, usmála se, jak doufala docela něžně, a dvěma napnutými prsty ho udeřila mezi spodní čelist a ohryzek.
Obchodník vydal nepopsatelný zvuk a svalil se jako pytel. Pro všechny případy nad ním Natálie ještě chvilku postála. Bez jakékoli zloby sledovala, jak sténá a zakrývá si hlavu v očekávání dalších úderů. Jakmile se přesvědčila, že je v pořádku a nechystá se umřít, mile se s ním rozloučila a šla dál.
Nohy ji samy donesly k dlouhým řadám koní. Tady to moc dobře znala. Vůně i zvuky, dusot koňských kopyt, hlasité dohadování o koupi, prodeji a výměně. Někdo někoho přemlouval a komusi vychvaloval své zboží až do nebes. Jiného přichytili při nějaké lumpárně a chystali se ho seřezat. Zoufale se vymlouval a volal jako svědky všechny své neznámé bohy. Prach tu stoupá k nebesům, zvoní tu uzdy, dusají kopyta, rozléhá se ržání koní a ti nejvzdorovitější vyhazují zadkem a snaží se trefit stojící.
„Máte ráda koně?“ uslyšela za zády měkký hlas.
Natálie se otočila. Před ní stál mladý Balt. Evidentně to nebyl žádný chudý prosťáček. Oblečený do sametu, v náhrdelníku se jantarové kuličky střídaly se zlatými. Na prstech se mu třpytily zlaté prsteny. Kolem něj jako neviditelný obláček poletuje vůně voňavky. V Impérii by ho okamžitě zařadili mezi prodejné muže, ale Natálie si už stačila přivyknout zvykům západních zemí, kde je všechno naopak. Vesele si pomyslela:
„Zvěř běží sama přímo k lovci!“
„Koně miluji,“ řekla pomalu, zarazila se a sklopila oči,jak ji to učil Stan. Znovu zdvihla drzé oči a přesvědčila se, že udělala potřebný dojem.
„Mohu-li zjistit jak zní vaše jméno?“ vyslovoval slova jejího rodného jazyka divně a směšně, ale srozumitelně.
Natálie se na okamžik zamyslela.
„Kněžna Natálie,“ řekla nakonec.
„Soudě podle vašeho titulu a oblečení jste z vladařství Šťastná Impérie?“ V tom okamžiku na něj vytřeštěně zírala Natálie.
„Tys o ní slyšel?“
„Samozřejmě. Takový směšný stát, kde ženy bojují meči…“
„Mezi jiným i já vlastním meč,“ syčivě řekla Natálie.
„Chápu. Velmi spěchám vás uklidnit, že vás nepovažuji za jednu z těch žen, které…“
„Ano, ty samé…“ dokončila za něj Natálie. „Nu což, je to příjemné slyšet.
A nemluv ke mně jako by nás bylo několik. U nás to není zvykem.“
„Rád, kněžno. Tím radši, že podle našich zvyků je tykání povoleno jenom mezi blízkými přáteli a já budu jenom rád, když to tak bude i mezi námi, Natálie.“