„Drzej!“ pomyslela si Natálie a obdarovala ho přitom dost vyzývavým pohledem. „Tím líp. Teď mě začne zvát na návštěvu. Nebude tak obtížné ho trošku přidusit, když to bude nutné. Třeba tím jeho směšným náhrdelníkem se to dá udělat velmi snadno. Když se to umí… Například.“ Balt vytáhl kulatý předmět na zlatém řetízku a zadíval se na něj. Natálii bylo jasné, že to dělá jenom proto, aby na ni udělal dojem. Uviděla číslice, zlaté ručičky a došlo jí, že to jsou hodinky. Kapitán měl zajímavější. Číslice se v nich střídaly samy od sebe, blikaly a dokonce měřily i okamžiky. Ale děvče ze směšného zapadákova takové věci, samozřejmě, znát nemůže. A proto děvče ze zapadákova udiveně a široce rozevřelo oči, mávlo řasami, Natálie si už všimla, že to, bůhvíproč, na mužské strašně působí, a zeptalo se:
„To jsou ty známé a vynikající hodinky? Tolik jsem o nich slyšela…“ Balt jí ochotně a s hrdostí ukázal hodinky, jako kdyby je sám vymyslel. „Velmi rád bych ti je daroval, ale mne zadržuje etiketa a uctivost, protože ty sama by ses mohla rozčíliti, neboť se známe opravdu jen…“
„Ano, vždyť ani neznám tvé jméno.“
„Jarl,“ řekl, a pak pronesl jméno, které by Natálie ani při nejlepší vůli nebyla schopna vyslovit. Tolik tam bylo „Y“ a „E“. Velkodušně si toho všiml a dovolil jí, že mu může říkat prostě Jarl.
„To je něco jako kníže. Říká se, že naši Jarlové kdysi vybojovali všechna území na východ až k oceánu a vládli tam. Přinášeli kulturu a vědomosti primitivním národům.“
„Musím přiznat, že jsem o tom nikdy neslyšela, i když jsem rodem z těch míst,“ řekl Natálie. „No, dobře. Budu ti říkat Jarl. Máš také rád koně? „„Ne. Zaujala mě jediná dívka mezi tolika koňáky a k tomu ještě tak nádherná.“
„Odkud znáš Impérii?“
„Mnohé věci tady známe,“ řekl záhadně. V znalostech a uměleckých řemeslech jsme vynikající, jak můžeš vidět třeba na mých hodinkách.“
Natálie uvnitř zajásala. Teď už jí zbylo jediné, položit otázku, na niž chtěla slyšet odpověď. A taky ji za okamžik dala:
„A hodinky je to nejzajímavější, co u vás máte?“
„Mohu tě ubezpečit, že ne,“ usmál se povýšeně Jarl. „Bude mně povoleno nabrat té smělosti a pozvat tě na návštěvu, abys sama vlastníma očima mohla prohlédnout mnohé další daleko zajímavější věci. Jen jestli to nebude přijato za přespříliš velkou drzost z mé strany?“
„Nebude,“ vesele odpověděla Natálie. Byla v tom nejen povinnost, ale i opravdová zvědavost. „Jenom nesmíš zapomenout, že jsem opravdová kněžna z Impérie.“
„Slibuji, že na to stále budu myslet,“ řekl Jarl.
Nedaleko za jeho zády, bůhví odkud, se objevil jeden ze Stanových lidí.
Stál ledabyle opřený o sloup k uvazování koní. Využil okamžiku a spiklenecky na ni mrkl. Potom se strašně lhostejně odvrátil a zíral na vznikající rvačku, která začínala necelé dva kroky od nich. Natálie si ulehčeně oddychla. Teď budou vědět kde je a také, že byla úspěšná.
Vbrzku s Jarlem došli ke vchodu do města. Nedalo se to nazvat městskou branou, ani vchodem ne. Byla to čtvercová jáma, do níž směřovaly kamenné schody. Osvětlovaly ji podivné lampy — jazýček jasného plamene, bez kouře a sazí v skleněné kouli.
„To je plynové osvětlení,“ vážně řekl Jarl.
„A co to je?“ docela upřímně ho nepochopila Natálie. „Nóó, takový vzduch, který hoří.“
„To je zajímavé…“
Šli dolů. Na konci schodiště uviděla Natálie úplně otevřená kovaná vrata. Postávalo tam několik strážníků v brnění, s dvouručními meči a sekyrami. Strážníci se Jarlovi poklonili a Natálii propustili teprve potě, co jim Jarl vysvětlil, že Natálie není Migrant.
„Co to je?“ zeptala se Natálie.
„Nóó… Migrant je takový zlý duch, který se pokouší dostat do města a snaží se potom v noci pít obyvatelům krev. Nejčastěji se vyskytuje v lidské podobě.“
„To je zajímavé,“ opakovala Natálie.
Ulice vypadala podivně. Jako kdyby město useklo z domů střechy a bylo celé kryté železným poklopem jako kastrólem. Kromě toho tu nebylo nic zajímavého. Kamením dlážděná ulice, vývěsní štíty skoro takové jako všude — housky u pekařů, boty u prťáků, klíče u řemeslníků pracujících se železem. Prostě dalo se podle nich velmi lehce uhádnout, čím se jejich majitel zabývá. Jenom rámus z hospod jí scházel. Pilo se tu tiše. Dokonce i dav v ulicích byl nějak tišší. Skrz ohromné obdélníky kalného skla nad hlavou sem protékalo zvenčí slabé světlo. Všude hořely tytéž skleněné svítilny s jazýčky skoro nehybného modrého plamene. Žádná obzvláštní kouzla Natálie neviděla, o čemž nelenila říct Jarlovi. Odvětil jí nabídkou, jestli by si nechtěla opatřit hodinky. Samozřejmě, že chtěla, tím spíš, že její peníze tady platily.
Je pravdou, že majitel zlatnictví hodinky zpočátku prodat nechtěl. Ani je v krámku neměl, a navíc se stále dožadoval nějakého místního povolení. Natálie mu řekla, že žádné takové místní peníze nemá, jenom kitěžské a už se chystala k odchodu. Jarl vysunul významně obočí, něco pošeptal majiteli, a ten po chvilce přinesl zezadu hodinky. Jarl je chtěl zaplatit, ale Natálie to nedovolila.
„Není to smutné žít pod zemí?“ zeptala se, když vyšli z obchůďku na ulici vyprovázeni zamračeným pohledem majitele.
„Naopak,“ řekl Jarl. „Protože jsme nezávislí ve svém způsobu života.“
„A co obilí? Sklizeň?“
„Obilí se dá vždycky koupit. Naše peníze jsou ještě lepší. Srovnej je se svýma. Naše vypadají daleko líp.“
„Můžeme si je vyměnit na památku? zeptala se Natálie a pomyslela si, že Kapitána může zajímat i taková minci.
„Vezmi si ji jen tak.“
„Ani náhodou. Jedině když si je vyměníme.“
„No tak dobře,“ Jarl jí dal minci a s posměšným úsměvem zastrčil do kapsy kitěžskou. „Už jsme tady.“
Vešli do domu. Těžká portiriéra se za Natáliinými zády zlehka zavlnila.
Usedla do křesla a rozhlédla se. Místnost jako místnost. Jarl vzal ze stolu modrou skleněnou karafu a nalil do poháru rubínovou kapalinu.
„Nejsi proti?“
„Nejsem,“ Natálie opatrně upila. „Je to podobné vínu, ale je to něco tvrdšího,“ pomyslela si. Ještě jednou usrkla, pak pokrčila rameny: „Abych pravdu řekla, žádná velká kouzla tady nevidím…“
„Tak se pořádně podívej. Tady nejsou takové lampy, jako na ulici.“
Natálie se přesvědčila. Opravdu, lampy byly jiné. Jako kdyby v nich zářil samotný vzduch. Svítí zcela jasně, žádné kolísání plamene.
„To je elektřina. Nebudu ti vysvětlovat co to je. Promiň, ale tohle nemůžeš jen tak pochopit.“
„Samozřejmě, vždyť jsem divoška,“ zasmála se Natálie. Víno jí přece jenom trochu stouplo do hlavy.
„Jsi nádherná divoška,“ řekl Jarl a díval se na ni s jakýmsi nepochopitelným smutkem. „Vůbec tě nenapadlo, že bys byla hodna lepšího osudu?“
„Tak a teď to začíná,“ pomyslela si Natálie. „Ať jdou do háje s lepším osudem.“
Zostražitěla, ale na jejím úsměvu to vůbec nebylo znát. „To záleží na tom, jaký bych dostala návrh. Tyhle lampy?“
Jarl vstal a odhrnul závěs. Stála tam podivná krabice. Byla kovová, blýskala se. Její přední stěna vypadala, jako by byla z neprůhledného skla. Na ní stojí ještě jedna, menší. Obě jsou poseté ozdůbkami, červenými vyvýšeními, neznámými barevnými písmeny a emblémy, skleněnými okénky s ručičkami.