Natálii zachvátil podivný pocit. Krabice sem nepatřila. Vůbec to nebylo vtom, že byla nepochopitelná a záhadná. V tom vůbec ne!
Byla cizí tomuto pokoji. Vypadal úplně normálně. Stejné stoly, křesla, koberce i goblény. Samozřejmě mají trochu jiný tvar, jinou barvu. Ale krabice a lampy jsou jiné. Nekorespondují s pokojem, s domem, s městem.
Vypadaly by stejně cizorodě v městech Impérie nebo Kitěže. Vypadalo to, že je nevyrobili lidé tady, ale nějaká jiná rasa s úplně jinými možnostmi…
Ani nestačila o tom pořádně pouvažovat. Jarl něco udělal a skleněná stěna krabice se rozhořela zevnitř. Zpívala tam nějaká žena.
Tomu se Natálie ani příliš nedivila. Obrazy, které jí ukazoval kouzelník ze sněžného podzimu, byly daleko podivuhodnější. Byly trojrozměrné, barevné, prostě okno do jiného světa, okno bez rámu a hranic. A tady, i když je to barevné, je to podívaná plochá, prostě oživlé obrázky. No, ne obrázek, je vidět, že žena je živá, ale to je stejně jedno… Je to zajímavé.
Vzpamatovala se a udělala strašně překvapený obličej. Koutkem oka sledovala Jarla. Ne, všechno je v pořádku, byl vážný a vtíravě se usmíval.
„My žijeme v hradech osvětlovaných loučemi jako barbaři,“ pomyslela si naštvaně Natálie a dopíjela při tom pohár.
Hudba byla neharmonická, ostrá, jakási kakofonie. Žena zpívala v neznámém jazyce. Byla skoro svlečená, několik kousků saténových hadříků spojovaly korálky. Pěvkyně se navíc pohybovala tak, aby to co nejvíc podtrhla.
„Parádní zábava pro muže. Tomu rozumím,“ řekla Natálie jízlivě. „Když nemáš živou ženu a nejsi schopný nějakou přemluvit, tak si k tomu sedni a vyvaluj oči…“
„Tobě se to nelíbí?“ vytřeštil oči Jar! a popošel blíž.
„Je to dost ubohé, „řekla Natálie.
U slyšela nad sebou jeho chraptivý dech. Zdvihla hlavu a podívala se mu s drzým úšklebkem do očí. Pochopil. Ani se nepohnul. Smutně řekclass="underline"
„Opravdu kněžna… Promiň, prosím. Na chvilku si odskočím.“ Odešel. Žena tancovala a svíjela se.
Natálie se rozhodla, vstala a po špičkách došla k závěsu, za kterým zmizel Jarl. Odhrnula ho ukazováčkem a jedním okem se přitiskla ke škvírce.
Stál k ní zády a cosi tiše povídal. K uchu si tiskl podivný předmět na dlouhém bílém provázku a mluvil do něj jako by tam uvnitř někdo byl. Hovořil cizím jazykem, ale najednou pronesl její jméno.
„Ničemu nerozumím,“ roztržitě si pomyslela Natálie. „Ale evidentně je to vážné. Že by se modlil?“
Jarl položil předmět a Natálie pochopila z křivky jeho zad, že se za okamžik otočí. Nechala závěs závěsem a rozběhla se po špičkách ke svému křeslu. Se zájmem se dívala na bedýnku, kde tančilo už několik žen.
„Poslyš, jak se to dělá?“ zeptala se vrátivšího se Jarla.
„Musel bych ti to strašně dlouho vysvětlovat. Co bys říkala tomu, kdybychom zašli na návštěvu?“
' 'Proč ne?“
Docela ji to vyvedlo z míry. Podle všeho by ji měl teď začít dobývat. Bylo na něm vidět, že se mu strašně chce. Že by ho zastavil jeden jediný pohled? To není pravděpodobné. Zřejmě mluvil s někým podstatně vyšším, takže jeho vlastní plány se prudce změnily. Nebo od samého počátku postupoval proti svému přání? Opravdu to na to vypadá. Samé záhady. Nu což, je nutné vydržet až do konce.
Dům, kam přišli byl plný lidí. Lampy tu neplály bílým světlem, chovaly se dost podivně. Nejen že neustále mrkaly, ale i měnily své barvy. Zářily žlutě, fialově, modře, červeně, růžově… Hudba, co tu hrála, se nápadně podobala té, co zněla z bedýnky. Nikdo ji neposlouchal. Lidé pili, besedovali, tancovali, ale zase tak podivně, pomalu se pohybovali a objímali se.
Jarl ji usadil na podlouhlý měkký divan u stěny. V sunul jí do ruky pohár a někam zmizel. Natálie se úkradkem rozhlížela a prohlížela si oblečení přítomných žen. Měly dlouhé i krátké šaty. Sukně s rozparkem tu ze strany, tu ze předu. A výstřihy… Odfrkla si.
„Odkud jste, mé nádherné dítě?“ zeptala se jí žena, sedící vedle ní, stejně směšným přízvukem jako Jarl.
„Zdaleka,“ opatrně odpověděla Natálie a pořádně se na ni podívala. Byla krásná a silně opilá.
„To je ještě lepší,“ pomyslela si Natálie.
„Z hrozné dálky?“
„Z hrozné.“
„Vidím, že jsi jedna z těch feudálních princezen… Jsi jednička,“ žena objala Natálii kolem krku a mlaskavě ji políbila na ucho vlhkými rty. Natálie to milostivě strpěla. „Ty se vůbec nebojíš? Očička máš klidná a spokojená… Seš chytrá holka. To je vzácnost. Obvykle se divochům nedá nic vysvětlit… Prostě to jsou divoši… Ty už jsi prošla vyučování?“
Natálie sebrala do hrsti všechen svůj rozum a zeptala se tak, jako kdyby všechno věděla, všechno znala. Dokonce použila ten podivný způsob mluvy v množném čísle:
„A vy jste už dlouho v tomhle městě?“
„Narodila jsem se tady,“ usmála se žena. „Nebo máš na mysli, jestli už o tom dávno vím? Dávno,“ zašeptala hořce Natálii do ucha. „Tak dávno, že už přede mnou nemají žádná tajemství. Opravdu žádná. Mám ti je říct?“ „Řekni!“ také šeptem odpověděla Natálie.
„Hlouposti to jsou, co říkají ohledně staletí. Žádná staletí nám už nezůstala. Zůstaly nám jenom týdny a ani těch už není moc. Vidělas někdy příboj? Ne? Co že se… Nezajímá tě to? Mně je to jedno. Stejně nám zůstalo jenom několik neděl. To vím úplně přesně. Bude to hnusný pohled, kdybys ho musela sledovat ze Země…“
Dál brumlala jenom něco nepochopitelného, nesmyslného. Natálie ji už neposlouchala. Bylo toho dost, co slyšela. Je to divné, jak opilecké blábolení zapadá do toho, co, už je známé. Je to náhoda? Příliš zlověstná náhoda…
Někdo se měkce dotkl jejího ramene. Nad ní stál Jarclass="underline"
„Půjdeme.“
Natálie se zvedla a delikátně odsunula ruku opilé ženy, která si stále něco pro sebe brblala.
Prošli skrz několik pokojů, kde si jich nikdo nevšímal. Zastavili se před zavřenými dveřmi.
„Sem,“ kývl rukou Jarl.
Sám však zůstal venku. Natálie zaváhala, avšak otevřenými dveřmi uviděla úplně obyčejnou místnost a uvnitř jediného člověka, sedícího v křesle. Odhodlaně překročila práh místnosti. Za jejími zády se tiše zavřely dveře.
„Sedni si, prosím,“ řekl.
Natálie se posadila proti němu, přehodila si nohu přes nohu. Pohupovala střevíčkem. Propletla si prsty obou rukou a opřela se jimi o koleno.
Otevřeně si prohlížela pána těchto míst.
Ten člověk byl taky jiný.
Měl na sobě šaty Baltů, ale nepodobal se jim. I krátké, šedé vlasy měl přistřižené trochu jinak. I barva obličeje o chlup neodpovídala, byla o něco málo míň bledá. I výraz ve tváři… Dokonce i nehty na rukou měl zastřižené jinak. Na ruce měl hodinky, které se podobaly těm, co měl Kapitán. Ostrým, snad zvířecím pudem Natálie pochopila, že je opravdu jiný. Není odtud. Na okamžik ji opustila i sebedůvěra, ale jenom na okamžik.
„Vůbec to není špatné na děvče, které si ještě včera hrálo s meči a erby,“ ušklíbl se.
I výslovnost měl jinou.
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Natálie.
Usmál se a podal jí pohár s rubínovou tekutinou.
„Docela dobře to snášíš. Nebo už něco víš?“
„Nic nevím,“ Natálie zvedla číši, „Prostě jenom nepadám do mdlob, když uvidím nějaké divy. Už jsem jich cestou sem viděla až až.“
„Z Impérie?“