„Z Impérie.“
„To není sranda cesta. Chceš se na něco zeptat?“
„Stejně vím, co uslyším,“ řekla Natálie. „Že je to pro mě příliš složité, Bůhvíproč se všichni sjednotili v tom, že mi budou říkat překrásná divoška.“
„Ale když ty jsi opravdu překrásná a v určitém slova smyslu jsi opravdu trochu divoška. Divoška ve srovnání s těmi, kdo žili… Jak bych to řekl… Žili předtím.“
„Jsem hloupější? Krutější? Víc zlá? Nebo za divocha počítáte toho, kdo se od dětství nesetkával s těmito věcmi?“ ukázala do kouta, kde stálo něco blýskavého a nepochopitelného.
„Nezlob se.“
„Já se nezlobím,“ řekla Natálie naštvaně, vypila číši skoro až do dna a v tom okamžiku toho začala litovat, protože víno bylo ještě silnější než Jarlovo. „Prostě příliš mnoho lidí si se mnou chce hrát jako s věcí.“
„Překrásnou věcí,“ měkce ji opravil. „A moc chytrou,“ pospíšil si s dodatkem. „Jenže to je… něco jiného. Takovou věc si všichni chrání. Promiň… Prostě jsem jenom nevhodně zavtipkoval. Neumím si dělat legraci. „
„Je to vidět.“
„Hele děvčátko, zatáhni drápky. Neměl jsem v úmyslu tě urazit. Nenamáhal bych se zvát tě sem jenom kvůli tomu.“
„Chápu,“ řekla Natálie.
„Ale ne, není to úplně pochopitelné, moje nádherná Natálie.“
„Ne tvoje! Moje!“
„Tak dobře,“ s výrazem krajní dobroty zvedl ruku. „Kaju se. Jakmile jsem se doslechl, že sem k nám přicestovala nějaká krásná modrooká kněžna, přikázal jsem, aby ji ke mně přivedli. Úmysly mám zcela nedvojsmyslné. Přiznávám, že takové zůstaly. Teď však vidím, že nejsi jenom krásná hračka, jsi chytrá. To mě neodrazuje. Naopak, mám z toho radost. Hloupé hračky se brzy zprotiví, je jich příliš mnoho. Ale chytrá manželka, jejíž rozum stojí za to rozvíjet, to je věc!“
„Takže, přece jenom věc?“
„Promiň, přeřekl jsem se. Víš, když můžeš z tohoto křesla řídit chod světa a jeho obyvatel, začínáš trošku… cítit pod sebou Olymp. Víš, co je to Olymp?“
„Nevím.“
„To není důležité. Seznámíš se s ním později. Jak vidíš, chci k tobě být maximálně otevřený. Moc se mi líbíš. Jakmile jsem navíc zjistil, že ani nejsi hloupá…“ vláčným kočičím pohybem vstal, udělal dva kroky a zastavil se nad ní.
Položil jí ruce na ramena. Natálie se napjala.
„Neboj se. Silou od tebe nebudu chtít nic. S tebou to nemá cenu. Zasloužíš si něco lepšího.“
„To je nabídka sňatku? Nabízíte mi svou ruku i srdce?“
„Přesně tak. Ruku i srdce boha.“
Natálie zdvihla hlavu, podívala se do jeho masivní panovačné tváře a ušklíbla se:
„Mám štěstí na šílené bohy…“
„Cože?“
„Jo! To je vtip,“ řekla s úsměvem.
„Nejsem blázen. Taky nejsem bůh. Ale moc mám velkou a vědomosti také. A kromě toho se mi vůbec nechce, abys zahynula s celým tímto světem. Možná, že mi neuvěříš, nebo nepochopíš, ale na tenhle svět se řítí strašná katastrofa.“
„Vím. Padá Luna.“
„Ohó! Nějací místní hvězdáři?“
„Ano,“ kývla Natálie. „Je to veliké tajemství kněží.“
„Máš představu, jak to bude vypadat?“
„Bude to strašné,“ řekla Natálie.
„To je slabé slovo. Z ubohých úlomků toho, co zůstane, se normální život nepodaří slepit tak brzy. A stane se to za několik týdnů. Nechceš tady zůstat, až na Zemi začne apokalypsa?“ pronikavě se na ni podíval. „Jsi chytrá. Jak ses dozvěděla o kněžských tajemstvích? Vypravila ses hledat záchranu?“
„Ano,“ řekla Natálie. „Ale kde můžu najít spásu?“
„Na nebesích. Trvalo by to dlouho, než bych ti to vysvětlil. Víš, na nebi také žijí lidé. V takových létajících městech… Lidé, jichž se před pěti sty lety nedotkla apokalypsa, které tady říkáte Temnota nebo Chaos. Ti lidé si žijí tak, že si to ani představit neumíš. Ovládají vědomosti, o kterých nemáš ani ponětí. Ale můžeš se je naučit.“
„Plovoucí hvězdy?“ zasvrběl Natálii jazyk.
Nakonec se však ovládla. Není nutné vypadat příliš chytře. Dobrý hráč neukáže všechny trumfy najednou, něco si schová na potom… Cítila z něj nezvyklou sílu rozumu, spojenou s neznámými vědomostmi. Natálie se nemohla odhodlat k tomu, aby rozehrála nějakou riskantní hru. Nejrozumnější, co mohla a musela udělat, bylo co nejrychleji odtud vypadnout a poradit se s Kapitánem. Kdyby tak mohla vzít tohohle týpka do zajetí… Ale i kdyby ho úspěšně omráčila, jak by ho dokázala dopravit do jejich stanu? Jak by dokázala projít kolem strážníků u městských vrat? Jak by ho táhla ulicemi? To je hloupost!
„To je nádhera,“ řekla Natálie. „Tak ty si mě kupuješ. Ne za zlato, ale za záchranu. A co ostatní lidi, kteří žijí na Zemi?“
„Pro všechny tam místo není, tam u nás nahoře. Kromě toho většina z nich je tupé stádo. A změnit rozhodnutí a přece jenom Lunu odstrčit…“ prudce se zarazil. „Nemluv hlouposti! Vůbec si tě nekupuji. To si myslíš, že tě tady nechám, když mě odmítneš? Tak to tedy ne. Potřebuji tě. Zachráním tě ať chceš nebo ne, Natálie,“ ušklíbl se, „protože jinou takovou prostě už potkat nemusím. Nestojí za to riskovat… Bůhvíproč se mi zdá, že z tebe bude geniální… To, cos viděla v tomhle domě, jsou jenom drobnůstky. Laskominky pro sluhy. Jsou tu zázraky, které si ani nedovedeš představit.“
„Jak ti říkají?“
„Říkej mi Thor.“
„Co to znamená?“
„Nějací divoši kdysi měli boha, kterému tak říkali. Byl to bůh hromu,“ jeho silné prsty si lhostejně hrály se zlatým řetízkem na Natáliině šíji. „Tak nějak si myslím, že mám plné právo nosit to jméno.“
„Nejseš náhodou blázen?“
„Ani náhodou,“ odpověděl s plnou vážností. „Blázen je člověk, co si připisuje moc, kterou nemá. A jestliže závisí na jednom jediném člověku, jestli spadne Luna na Zemi nebo zůstane na nebi, tak takový člověk má plné právo nosit jméno Thor. Co si o tom myslíš?“
„Zní to smysluplně,“ usmála se Natálie. „Jenom by to chtělo ještě nějaké důkazy…“
Vzal ji za ramena a zdvihl z křesla. Stáli proti sobě. Natálie se mu upřeně dívala do očí a snažila se uhádnout, co je v jeho slovech pravda a co samolibost. Jasné jí bylo jedno — je to velmi silný člověk, který je přesvědčený o svých schopnostech. I takový Jarl před ním chodí v pokleku, a to je na první pohled suverén až na půdu. Nebo se prodal za záchranu života?
Zřejmě pochopil její pohled úplně jinak. Přitáhl ji k sobě, silnou rukou ji uchopil za zátylek a políbil ji. Pustil ji ještě dřív, než se rozhodla, co má udělat. Prohlédl si ji rozpáleným pohledem.
„Důkazy! Chceš je vidět hned teď? Poletíme z téhle krysí nory ke mně domů. Není to odtud daleko. Chceš letět vzduchem?“
„Nemůžeš na mě takhle rychle,“ řekla Natálie. Vypadá to, že nalezla jedinou možnost, jak se k němu chovat. „Možná, že jsi rovný bohům, ale já na tohle nejsem zvyklá. Mám svou hrdost,“ obdařila ho okouzlujícím úsměvem. „A taky jsem trošku svéhlavá, to mi musíš prominout. Nezapomeň, že jsem kněžna Impérie. Takže se nesmíš divit. Přijíždím tehdy, kdy se mi zachce a ne když mě někdo chytí za loket na ulici, jako ty jarmareční… Sám přece úporně opakuješ, že nemáš zájem o nějakou hračku.“
Nevěděla ke komu, či k čemu se právě nyní modlí, aby její vzhled a úsměv dotvořily potřebný obraz — velmi chytrá, ale svéhlavá kněžna, která je lehce okouzlená divy a vyvedená z míry nadcházejícím zánikem světa, avšak nevrhne se o zlomkrk do náruče svého budoucího pána. Ostatně do nedávna takovou byla, takže nemusela hrát něco, co by bylo její povaze úplně cizí.