Sehrála to dobře. Byl příliš přesvědčený o své výjmečnosti na to, aby ji pečlivě a podezřívavě studoval. Samozřejmě, že to není blázen. Byl jenom opilý svojí mocí, která za ním stála. A kromě toho svatosvatě věřil, že před ním stojí divoška, Imperiální Kněžna.
„O Kapitánovi nemá ani ponětí. Ne, všechno jde dobře,“ pomyslela si. „No dobře,“ řekl Thor, „zvu tě, kněžno Natálie. Staň se zítra mým hostem.“
„Přijímám tvé pozvání, Vaše Výsosti Thore,“ uklonila se Natálie dvorní poklonou a vlasy jí spadly jako zlatá vlna přes rameno. „Buď tak laskav a vysvětli mi cestu. Rytířka nemůže přijet na návštěvu v ekvipáži hostitele, i kdyby byla létající. Musím přijet na svém bojovém koni.“
Thor se otevřeně kochal pohledem na ni. Tím líp. Natálie se na něj vyzývavě podívala přes okraj poháru:
„Doufám, že se v tvém domě najde místo, kde bych mohla uvázat koně a čeleď tam nebude poslouchat u klíčové dírky?“
„O to se postarám,“ slíbil. „Všimla sis cesty, která vede z města na západ?“
„Která?“
„Ta, kam zapadá slunce.“
„Tu znám.“
„Pojedeš po ní. Jestliže pojedeš klusem, budeš tam za půl druhé hodiny.“ Natálie si už dávno ujasnila, co to jsou hodiny, minuty, sekundy, ale tentokrát se zavčas zarazila a udělal tázavý obličej.
„Jeden a půl hodiny znamená, že ručičky na hodinkách opíšou takovou dráhu,“ ukázal jí to na jejích vlastních hodinkách. „Vlevo se objeví dva nepříliš vysoké domy a na vrcholku jednoho z nich je kulatá bílá věžička. Zahneš z cesty a pojedeš přímo mezi pahorky,“ ušklíbl se. „Brzy uvidíš nestvůry. Nelekej se jich. Je to jenom napodobenina, obraz, na postrašení divochů. Jeď dál a nezahýbej. Na zemi uvidíš pruh z kovové síťky. Je to smrt, když u sebe nebudeš mít tohleto,“ ze zásuvky stolu vytáhl malou, okrouhlou, kovovou krabičku na řetízku. Sám ji pověsil Natálii na krk. Neopominul příležitost, aby jí mohl přejet konečky prstů po klíčních kostech. „Pamatuj, s touhle krabičkou na krku ti sítka není vůbec nebezpečná. No a dál jeď podle modrých čepiček. S ničím si je nemůžeš splést. Budou tam různé budovy, něco jako stáje a služební baráky. Já bydlím v bílém domě s velkými okny, obklopeném květinovými záhony. Zmýlit se nemůžeš, je tam jediný.“
„Vypadá to jako popis cesty na zámek pohádkového lidojeda,“ řekla Natálie.
„Je to tvůj zámek. Přesněji řečeno dočasné bydliště.“
„Přijede se mnou můj zbrojnoš,“ řekla Natálie. V té chvíli nastoupil nejdůležitější a nejriskantnější okamžik celé hry. „Za prvé, nemíním měnit své zvyky, protože rytířka je povinna jezdit s doprovodem. A za druhé, můj zbrojnoš je svým způsobem zvláštnost. Je vynálezce. Neustále objevuje nesmírně zajímavé věci.“
Teprve teď se v jeho očích zableskla opatrnost. Ale jenom na okamžik. Vzpomněl si, že je bůh hromu a má co do činění s divochy.
„Vynálezce,“ zeptal se se zájmem.
„Ano. Vymyslel takovou střelku, která neustále ukazuje jedním směrem.“
„To není možné!“
„Věř mi,“ řekla Natálie. „Jsem na něj strašně pyšná. Nikdo jiný takového nemá. Třeba se ti bude hodit…“
„Mám představu o takovém divošském kompasu…“ ušklíbl se Thor. „Víš co? Přiveď s sebou toho svého umělce. Kdo ví, co se z něj stane u nás. Přece jenom nejste divoši, ale úlomky světa, který ztratil paměť…“
„A co krabička?“ Natálie se dotkla řetízku na krku.
„Jedna bohatě stačí pro dva. Doufám, že mu dokážeš všechno vysvětlit nějakou dobře znějící polopravdou. Aby z úleku neměl problémy s náplní svých kalhot.“
„A to se podíváme, kdo bude mít problémy se svými kalhotami,“ vesele si pomyslela Natálie. Řekla:
„Něco mu namluvím,“ vstala. „Už mám nejvyšší čas!“
„Budu na tebe čekat! Velmi! Nebudeš mít čeho litovat.“
„Doufám, že toho budeš litovat ty,“ pomyslela si Natálie a dívala se, jak k ní jde s nesmírně sebevědomým úsměvem majitele. Bylo na něm jasně vidět, že je ve stavu nejvyšší blaženosti. Když Thorovy ruce obepnuly její pas, neprotivila se mu. Dokonce se přemohla natolik, že mu odpověděla na polibek. Avšak ukončila ho, jak nejdřív to šlo.
„Do zítřka na shledanou, Vaše Výsosti Thore,“ řekla, když za sebou zavírala dveře.
Její tvář byla kamenně ztuhlá, když procházela místnostmi s barevnými světly, podivnou hudbou a tancujícími. Cítila, že vyzývavý úsměv neopouští její rty, jako kdyby jí ho tam někdo přilepil. Zřejmě se na ní podepsalo strašné vypětí. V životě se ještě nedostala do takového souboje. Natálie si na chvilku sedla na divan v tmavém koutku, zakryla si rukama tvář a ztěžka si povzdychla. Duše a postupně i tělo opouštěly tuto nelidskou hru. Otřásla se jako v zimnici. Ještě dobře, že si jí nikdo v tom rámusu a blázinci nevšímal.
Pak se někdo zastavil vedle. Natálie zdvihla hlavu a poznala Jarla.
Unaveně si pomyslela:
„Co to máš za službu, ty zvíře jedno! Kam zmizeli slavní předci, kteří vybojovali vítězství od jednoho moře k druhému…“
Zdvihla se a velitelsky štěkla:
„Doprovoď mě k východu!“
Natálie šla těsně za ním, skrz dav po dobře osvětlených podivných ulicích tohoto podivného města — nory. Cinkala svými ostruhami. Co se dělo kolem ní příliš nevnímala. V hlavě jí trochu šumělo, jako kdyby šla hustou mlhou.
Na začátku schodiště se obrátila k Jarlovi. Aby ho urazila, vsunula mu do ruky drobnou minci. Potom rychle vyběhla po širokých stupních pod hvězdnaté nebe. S ohromným ulehčením vdechla chladný večerní vzduch a vydala se k jarmarečním stanům, které zevnitř osvětlovala mihotavá světýlka olejových lampiček. Na trhu končil každodenní blázinec a začínal noční život. Nahlas se smály ženy, cinkaly poháry, odevšad zněly písně a nejrůznější hudební nástroje. Jednoho opilce, který se jí přimotal do cesty, Natálie zasáhla přesným úderem na krk.
Trochu bloudila, než našla kitěžské stany. Šeptem odpověděla na tiché vyzvání strážného. Zdvihla závěs a vešla do stanu. Kapitán a Stan seděli u baňatého džbánu, ale viditelně se ho ani nedotkli. Nespouštěli zraky ze vchodu. Kapitánovi se v očích zableskla taková radost, že se Natálie až zachvěla.
„Tak jsem tady, mylordové.“ řekla. „Spěchám vás potěšit. Dozvěděla jsem se mnohé a odrazila veškerá pokušení na mou počestnost. Což nebylo nejlehčím úkolem.“
Ucítila, že ji nohy už neudrží. Blaženě se natáhla na ustlanou postel, na chlupatou deku. Založila ruce za hlavu a zavřela oči.
„Podej mi svou nožku, knížo! Zuju tě!“ Kapitán si s ohromným ulehčením oddychl a stáhl jí z nohou holínky. Kinžál položil do kouta. „No tak, Natynko. Seděli jsme tady jako na trní… Taky jsme se něco dozvěděli. Co to máš za řetízky?“
„Mám strach, že budu muset začít s vyprávěním já,“ řekla Natálie a nadzdvihla se na lokti. „Ať jste se dozvěděli cokoliv, já jsem zřejmě byla v samotném doupěti… Takže…“
Její vyprávění trvalo dlouho. Kapitán od ní žádal, aby napjala paměť ze všech sil. Potřeboval znát Thorovo povídání pokud možno doslova. Kromě toho chtěl slyšet o všech podivných věcech, které tam viděla, a pokud možno co nejpodrobněji. Jak dlouze studoval hodinky a minci v slabém světle svícnu.