„Tak co?“ nevydržela Natálie.
„Je nade vší pochybnost, že tyhle věcičky v tomhle městě nedělali. Ani hodinky, ani minci. Tady taková úroveň techniky není.“
„Co je to úroveň techniky nevím,“ řekla Natálie. „Ale taky si myslím, že ty věci nejsou zdejší. Město se prakticky ničím neliší od našich. Všechno to od někoho dostali… Ano, ale jak je možné žít na nebesích? Plovoucí hvězdy?“
„Jednoznačně!“ kývl Kapitán. „Samozřejmě, že přímo na nebi se žít nedá. Ale mohou tam létat takové… no, nejjednodušší to bude vysvětlit asi tak, že tam létají takové obrovské sudy. Létající města. V každém tom sudu je jedno město. Je to divné, ten tvůj Thor řekl, že přežili Chaos. Za mě však takové orbitální stanice ještě neexistovaly. Vypadá to, že to přece jenom je nějaký paralelní svět. Ale co se na tom změní?“
„Nic to nemění,“ řekla rychle Natálie, která v této chvíli opět nerozuměla vůbec ničemu. Nepřála si však žádné nové záhady. Měla jich až po krk. „A co když přece jenom nejsou na nebi? Třeba v poklidu žijí na Zemi někde daleko odtud a jenom si říkají nebeští obyvatelé, aby získali větší úctu.“
„A co s Lunou, která zničí veškerý život na Zemi? Nemáš dojem, že si dělal legraci?“
„Podle mě byl děsně vážný a upřímný,“ vrtěla hlavou Natálie. „Dokonce se prořekl, že by mohl udělat, aby Luna na Zem nespadla, ale že to nechce…“
„To je přesně to, co mě vyvádí z míry a štve. Je to nejsvinštější způsob. Kruciš, jak mně se tenhle týpek už předem nelíbí. Takovéhle nemůžu ani cítit! Mnó, Natálko, mám takový pocit, že nás zítra čeká taková rvačka, až se musím přiznat…“
„A co já? Já nepojedu?“ zachmuřeně se zeptal Stan, kterému vůbec nešlo pod nos, že by měl přijít o nebezpečí.
„Co se týče tebe, tak domluva byla zcela jednoznačná, vévodo,“ řekla Natálie. „Sám jsi slyšel, pozvaná je jenom rytířka se svým zbrojnošem. Tebe čeká daleko nevděčnější úloha. Kdybychom se nevrátili, musíš popadnout za kůži ty, co zůstanou ve městě a pokračovat v začaté práci. Protože na téhle zemi existuje jenom jedna filozofie: Dokud stojíš na nohách, rvi se…“
„A co jste zjistili vy?“ zajímala se Natálie.
Všechno, co vyzvěděli Stanovi lidé, jenom doplňovalo její informace.
V městě se šeptalo, že vládu už dávno převzali nějací záhadní a mocní lidé, nebo možná bozi, eventuálně zlí duchové. Už dávno ovládli Radnici Jarlů, a ti se nikterak příliš neprotivili, protože nešlo o nátlak nebo násilí. Prostě a jednoduše je koupili. O cílech tohoto převratu, vzhledem k nedostatku informací, kolovaly zcela neuvěřitelné výmysly. Nicméně většina se shodovala v tom, že nadchází něco strašného a spasení dojdou jenom vybraní. Přibližně o té oblasti, kam se zítra měla Natálie vypravit, se říkalo, že jde o místo hnusné, začarované a proklaté, kam se může vypravit jenom blázen. Cosi tam vydávalo strašné světlo, které ozařovalo celé široké okolí a někdy odtamtud zněly výbuchy. V noci tam létaly záhadné nehlučné stíny a ve dne se tam procházely nestvůry. Prostě město je na váhách buď dojde k bezhlavému útěku všech nezasvěcených nebo vzpouře. Jenom nikdo nevěděl čím by bylo lepší začít a jak.
Jeli cvalem už víc než hodinu. Natálie byla v děsném duševním rozpoložení. Chvílemi vzpomínala na dnešní noc s neskonalou něžností, pak se v ní v příšerném galimatyáši střídaly radost a smutek, případně ji zachvacovala ponurá lhostejnost. Pak zase s nenormálním nadšením pobízela koně, aby měla cestu rychleji za sebou. A tam ať se stane co se stane…
Kapitán najednou zatáhl za uzdu. Koně se zastavili vedle sebe.
„Co je?“ zeptala se Natálie.
„Takhle by to nešlo, Natálko. Jít do boje v takovéhle náladě, je to nejhorší, co můžeš udělat. Seber se. Pozval dva divochy. Čeká milou holčičku a určitě tam bude sám. Čeleď odehnal… Tak se vzpamatuj. Je to ostuda pro rytířku…“
Vzal její tvář do dlaní a políbil ji na rty. Natálie zavřela oči a objala ho vší silou. Uzdy cinkaly, jako vlny na ně nalétala hořká vůně trávy a v dáli se ozýval jakýsi hluchý šum, rytmický rachot.
„Jak to, že mi to okamžitě nedošlo, já trouba!“ pleskl se do čela Kapitán.
„Vždyť to šumí moře!“
Veškeré hoře a starosti zmizely jako dým. Natálie široce otevřela oči:
„Moře! Vždyť to šumí moře!“
Trhla uzdou. a tryskem se řítila tím směrem. Moře!
Pohled to byl velkolepý a hrozivý. Vlny, vlny a vodní hladina kam oko dohlédlo. Slunce se odráželo od hladiny milióny drobounkých zrcadélek. Příboj rachotil. Vlny, vyšší než dva lidé nad sebou, se neustále valily ke břehu. Dopadaly na vlhký písek, roztekly se a uháněly zpátky. Znovu se vztyčovaly jako bělopěnné obludy a řítily se opět ke břehu. Ten nekonečný koloběh, vlhce znějící rachot, moc neživé a nerozumné přírody Natálii ochromil. Strnula v sedle, pustila uzdu a dětsky kulatýma očima se dívala na ty nekonečné dálavy. Snažila se navždy zapamatovat si tento okamžik, tento břeh.
Bílí ptáci poletovali vzduchem a ostře skřípavými hlasy na sebe pokřikovali. Natálie seskočila ze sedla a rozběhla se proti vlnám. Vysoké podpatky se jí bořily do vlhkého písku. Kousek od vody se zastavila, spojila dlaně do kalíšku a lovila do něj dolétající spršky. Opatrně okusila vodu jazykem. Hořkoslaná. Takže splnila svou přísahu, kterou dala v rozčilení.
Kolik století uplynulo od té doby, co přísahala, že okusí vody Západního moře. A jak směšným se jí nyní zdá její předchozí život, strachy, naděje, neúspěchy…
Kapitán k ní došel a objal kolem ramen. Natálie se k němu přitiskla.
Dlouho se dívali na moře.
„Jaký je tu příboj,“ řekl tiše.
„Dřív takový nebyl?“
„Dřív byl takhle nizoučký… To je všechno díky Luně…“
„Ale vždyť teď na nebi není…
„Och, Natynko…“ Kapitán se smutně usmál a ještě pevněji ji objal. „Ty můj knížecí poklade. Kdybychom mohli teď najít nějaký vypínač, cvaknout s ním… A sbohem tenhle čertovskej paralelní světe… V knihách se vždycky našel nějaký vypínač. Nechali bychom přistavit tvůj zlacený kočár, koupili bychom lístky, a pak hurá domů. A tam už vojska jsou v poli, pirožky se pečou… Kruciš! Tady žádnej vypínač není!“
Natálie vykřikla a ukázala nataženou rukou. Kapitán se podíval a podrbal se na zátylku.
„Hele, vezmeme to radši k nějakému záchrannému schodišti! Zajistíme si ústup.“
Sedli na koně a poodjeli na suchou zem. Pak se otočili zpátky k moři. Černý předmět se změnil na šedohnědý. Postupně získával pravidelné obrysy. Rychle se zvětšoval a blížil se ke břehu. Kapitán vytáhl dalekohled, ale už ho vlastně nepotřeboval. Hvízdl mezi zuby:
„Kruciš! Loď!“
„Tohle je loď?“ podivila se Natálie. „Spíš mi to připadá jako velký dům, nebo zešílevší pevnost.“.
„Je to loď, Natálko. Ale něco s ní není v pořádku.“
Vypadala jako oválná krabice velikánských rozměrů. Na zádi se tyčil celý několikapatrový dům, jenom okna byla všechna vytlučena. Loď měla boky celé špinavé. Ohromné rezaté skvrny, někde potažené černými pruhy. Loď plula jako kdyby měla jasný cíl, nelavírovala, ale přesto se zdála být mrtvá, opuštěná vším živým.
„Třeba tam jsou ti… přízraci?“ šeptem se zeptala Natálie.