Выбрать главу

„Nesmysl. I když Létající Holanďan je to jako vyšitý…“

Loď se slepě pohybovala. Převyšovala příboj. Vypadala hloupě a nepotřebně. Najednou začala zpomalovat, pak se zastavila úplně. Cosi zoufale zaskřípělo, zakničelo a masivní kotvy s rachotem a skřípotem klouzaly dolů zavěšené na rezavých řetězech. Zastavily se však na půli cesty, aniž by se dotkly vodní hladiny. Pravý nakonec začal lézt nahoru a kotva prakticky zmizela. Levý řetěz zůstal tak, jak byl. Nad břehem se neslo duši rozdírající vytí, železné sténání. Mraky ptáků se rozlétly na všechny strany.

Natálie si zacpala uši. Koně nepokojně přešlapovali. Vytí ustalo. Levá kotva se několika trhavými pohyby posunula výš, ale do původní polohy se stejně nedostala. Loď se otočila, ukázala celou délku levého boku,

rozbitá kulatá okna kdysi bílé budovy na zádi, jakési prorezavělé přístroje na její střeše, roztažené horizontální pruhy, kývající se utržená lana, šikmo visící záchranné čluny.

Z vysokých písmen na boku zůstaly jenom zbytky, které se nedaly přečíst.

„Kde jsou lidé?“ nechápavě se zeptala Natálie. „Ani jeden se neukázal.“

Znova se ozvalo krátké zavytí, nepříjemné a skřípající. Loď mizela k obzoru a brzy jim zmizela z dohledu.

„Tam už dávno nejsou žádní lidé. Ani jeden. Viděla jsi, jak byla opuštěná?“

„Jako přízrak,“ souhlasila Natálie. „Ale existují přízraky věcí?“

„Dokonce bývají i přízraky idejí, Natálko… Možná, že vyplula ještě před vaší Temnotou. Automatika. Myslím, že takové lodě byly už v době, kdy jsem já…

„Chtěla bych vědět, jestli je to pro nás dobré, nebo špatné znamení?“

„Žádné,“ naštvaně sykl Kapitán. „A vůbec to není znamení. Prostě stará rachotina, která se toulá sama od sebe… Pojedeme?“

Brzy se před nimi objevilo klubko prachu. Kapitán se pro všechny případy pořádně zabalil do pláště, pod nímž skrýval zbraně a oblečení. Podíval se do dalekohledu:

„Ježíšmarjá, ještě jeden metalista se sem řítí!“

Vstříc jim pomalým cvalem jel opravdový rytíř. Muž. Přilbu měl skoro právě takovou, jako měla Natálie. Nad hlavou se mu kývala špice kopí. Štít měl zelený a na něm namalované fantastické stříbrné zvíře. Na šišáku se mu skvěl zlatý kohout.

Jakmile je uviděl, zastavil koně. Úplný kluk, první vousy se mu začínaly klubat pod nosem. Na Natálii se díval bez jakéhokoli údivu, viditelně ji bral jako něco zcela normálního. Natálie už ze zvyku položila ruku na rukojeť meče. Úkosem se podívala na Kapitána a okamžitě se vzpamatovala. Na to není čas…

Rytíř potřásl nepříliš sebevědomě kopím a křikl přeskakujícím basem: „Vive l'imperieur de Gaulle!“

„Fuj tajbl,“ odplivl si Kapitán. „Je to přesně ten kohout. Jak to tak vidím, tak zde Gaulla udělali imperátora.“

Natálie měla velkou chuť ukázat tomu klukovi kdo je kdo v těchto krajích. Jenom tak zlehýnka, drobná pranice… Ale Kapitán jí pohrozil prstem. Pak křikl v jazyce, kterému nerozuměla. Avšak rytíř kupodivu ano a Kapitánovi odpověděl. Při tom sám vypadal dost překvapeně.

Po krátkém rozhovoru slezli oba z koní, přičemž si Kapitán ihned zapálil, což na cizozemského rytíře udělalo velký dojem. Natálie zůstala v sedle a trpělivě čekala, zatímco se mezi sebou živě bavili a při tom si pomáhali gestikulací. Rozloučili se docela přátelsky. Rytíř vyskočil na koně a uctivě se Natálii uklonil. Využil však okamžiku, kdy se Kapitán obrátil a udělal grimasu, která nepokrytě Vyjadřovala lítost, že se jejich setkání odehrálo tak nerytířsky. Natálie na něj vyplázla jazyk. Při tom však jí přišlo strašně líto, že si s ním nemohla změřit síly. Nafoukl se a tvářil se nesmírně hrdě a odjel tím směrem, kde hodinu cesty šuměl trh. „Kdo to byl?“

„Francouz,“ odpověděl Kapitán. „Ten úplně nejopravdovější. Podle mě sem přijel z Marseille, jestli jsem mu dobře rozuměl.“

„To je kde?“

„To je skoro u samého kraje pevniny. Musela bys jet tak měsíc. Je to tam u nich stejné jako u vás, zámky, hrabata… Poslal jsem ho na trh. Tam si už nějaké dobrodružství najde pro čest té své Jeanny de nebo du? Pěkně oprsklý chlapík…“

„To znamená, že za Útesem není žádná šťastná země?“

„Přesně tak. Nejzajímavější je, Natálko, že náš obrněný přítel se pokusil prodrat se k doupěti tvého Thora. Strašně byl naštvaný, že tamní potvory nechtějí bojovat s rytíři. Zjistil, že to vlastně žádní netvoři nejsou. Jde jenom o přízraky. Dokonce se dostal až k síťce, o níž s tebou mluvil Thor. Naštěstí měl náš kohoutek dost rozumu, aby na ni z dálky hodil kinžál. Dovedu si živě představit, jaký to musel být výboj…“

„Podívej, pahorky,“ řekla Natálie. „I věžičku je vidět.“

Zabočili doleva a projeli mezi dvěma kopci. Na pravém se tyčila bílá věžička.

„To vypadá na radar,“ řekl Kapitán. „Určitě to bude radar…“ „Pořádně se zabal do pláště, Všeználku, je ti vidět samopal…“

Koně se zarazili. A bylo proč. Neznámo odkud, vyrostl před nimi obrovský černý pavouk s rudýma očima. Byl chlupatý a vysoký jako věž. Strašlivé zubaté čelisti by překously jedním hryznutím koně. Roztaženými tlapami by objal menší pevnost.

Kdyby se s takovým strašidlem Natálie setkala před začátkem své pouti na západ, zmizela by odtud tryskem a vůbec by se za to nestyděla. Ale teď… Dobře se podívala a všimla si, že se pavouk vůbec nehýbe a nepohne se na něm ani vlásek. Přízrak. Ale přece jenom je nepříjemné skrz něj projet. Koně se zapřeli a nestvůru museli objet stranou.

Přesně tímtéž způsobem minuli obrovského zeleného draka a další tři monstra, pro něž Natálie ani neměla jména. A i kdyby je ony nestvůry měly, bylo by nejlepší okamžitě je zapomenout, aby se náhodou někdy neobjevily ve vašich snech. Potvory byly vypočítané na lehce vylekatelné místní obyvatele, kteří neměli své rytířstvo. Cizí rytíři sem zřejmě nezajížděli tak často, protože na ně, by muselo čekat něco pořádnějšího.

Nakonec dojeli ke kovové síti široké asi pět a půl metru. Ležela na jakési zelené podložce.

„To je dobře udělané,“ řekl Kapitán: „Stoupni na to nožkou a…“ Hodil před sebe kinžál. Nic se nestalo. Klidně zůstal ležet na síťce. „Můžeme jet?“ zeptala se Natálie.

„Můžem. Zřejmě ta tvoje krabička dálkově vypíná proud.“

„Ach jo,“ žalostně si povzdychla Natálie. „Jestli se já někdy dokážu naučit všechny tyhle chytrosti?“

Kapitán se nahnul ze sedla a zdvihl kinžál. Snažili se jet co nejblíž u sebe. Síťku přejeli, aniž by ji kopyta koní jakkoli poškodila. Rozhlédli se. Pás modrých průzračných kloboučků, vyrůstajících jakoby ze země, vedl směrem k obzoru. Bylo vidět, že uvnitř něco je.

„Zřejmě to budou reflektory. Orientace pro noční přistávání. Velice se to tomu podobá. A co je támhleto? Podíváme se?“

Zelené pole pokrývaly jakési podivné černé stříšky. Nebyly vyšší než lidem po kolena, široké tak devět nebo deset metrů. Natálie jich napočítala dvacet čtyři, pak mávla rukou, protože se spletla. Bylo jich příliš mnoho.

„Nemůže nás vidět? Neuvidí z domu, že jsme sjeli z cesty?“ zeptala se Natálie.

„Přece není kouzelník. Nemá smysl všude stavět kamery. Vždyť se tady cítí v úplném bezpečí,“ Kapitán nemohl odtrhnout oči od stříšek. „Tohleto, smrdí balistickými…“ úkosem se podíval na Natálii, která měla otevřená ústa. „Je to dlouhé vysvětlování, Natálko. Radši přece jenom pojedeme na návštěvu. „