V nevelké vzdálenosti od stříšek stála nízká šedivá kupole s úzkými vodorovnými škvírami místo oken. Na jejím vrcholku stály jakési síťované věci.
„Rozumíš tomu alespoň trošku?“ zeptala se tiše Natálie.
„Ze všeho se to tady nejvíc podobá raketové základně. Dokonce mám i představu k čemu by. to mohlo sloužit. Aha, támhle je jeho speciální domeček. Ten tvůj vůdce komančů se tu usadil s co možná největším pohodlím.“
Bílá přízemní budova s vysokými okny stála uprostřed zahrady. Obklopovaly ji vysoké stromy se zářivými neznámými květy. Nedaleko byl ohromný oválný bazén. Kolem něj někdo rozestavil křesla. Na kovové konstrukci byla natažena pestrobarevná látka. Od domu tiše zněla příjemná hudba.
„Zařídil si to tady docela příjemně,“ řekl Kapitán. „Někde jinde budou asi stát podobné domy, ale tady zřejmě bydlí on sám…“
„Co budeme dělat?“
Teď mu zcela a jednoznačně přiznávala vedení a vůbec ji to nemrzelo.
V tomto okamžiku měla jiné, podstatnější starosti.
„Klidně vejdeme dovnitř,“ řekl Kapitán. „Tady by neměl mít žádnou ochranu. Není proč. Jestli má zbraň, tak ji má schovanou někde ve stole. Je až nenormálně sebevědomý a jeho myšlenky se pro tuto chvíli ubírají úplně jiným směrem. Bude se mě snažit co nejdřív uklidit někam do kuchyně a tam mě zavřít…“
„To by se mu docela podobalo,“ řekla Natálie.
„Tak vidíš. V pohodě vcházíme, dáme si čaj a vedeme příjemný rozhovor. Tedy ty ho vedeš.. Jakmile uvidíme, že nastala vhodná chvíle, převezmeme iniciativu. To bude asi tak vše. Kdo ví, jak vypadají jejich zbraně, takže mu nedovol, aby bral do ruky cokoliv, o čem nevíš… Kapišto?“
„Kapišto!“ usmála se neznámému slovu Natálie. „Kdyby se do toho zamíchala nějaká čeleď…
„Chápu,“ usmála se Natálie. „Všechno bude v pořádku. Bude to paráda.“ Lhala. To je samozřejmé. Celé její tělo bylo nelidsky napjaté. Pocity takové, že slova se k nim přiřadit nedají. Nic, co by připomínalo strach, nerozhodnost, nebo rozpaky. Chladná vypočítavá předtucha nebývalého boje, jaký zatím nečekal žádnou rytířku. Čekala ji bitva se šíleným bohem o osud celé Země, všech lidí, dokonce i těch, kterým by Natálie normálně za normálních okolností přála smrt, protože si ji zasloužili. Ale takový už je život. Někdy člověk musí bojovat i za ty, které nenávidí, protože není možné oddělit hříšníky od spravedlivých. Spaseni musí být všichni do jednoho. To se v životě stává. A dost často.
„Všechno je v pohodě,“ opakovala Natálie.
„Nevěříš v… Ach, ano. Já taky nevěřím. Ale pomoz nám, Hospodine, ať jsi jaký chceš, ať jsme jací jsme…“
Pobídli koně a jeli po bílé tvrdé cestičce mezi barevnými stromy přímo ke vchodu. Dům se Natálii velmi líbil. Nebyla by proti usídlit se v nějakém takovém. Tiché večery, bezpečná Luna, dětský smích u bazénu… Ať se propadne k čertu tenhle nešťastný dům, jenom aby se to povedlo!
Thor se objevil v skleněných dveřích a zastavil se na horním schodě v póze plné důstojenství. Natálie bůhví proč měla pocit, že se objeví v něčem tak strašně křiklavém jako ten ubohý kouzelník. Že bude ověšený tím, co na nebi považují za nejvzácnější. Ne, nic podobného. Obyčejné oblečení. Stejné, v jakém byl i ve městě. Žádné změny. Třeba tam nahoře na nebesích si na něco takového nepotrpí.
„Zdravím tě, Thore!“ řekla Natálie s oslňujícím úsměvem. „Jsem tu.“ Kapitán sjel s koně a úslužně se hnal podržet kněžně třmen.
Samozřejmě, že mu Natálie ani kývnutím nepoděkovala. Protáhla ruku k Thorovi, který seběhl těch několik schodů dolů. Potřásla hlavou, odhodila vlasy dozadu a přejela domácího pána mnohoznačným pohledem.
„Musím tedy říct, že tvůj zámek chrání pěkně hnusné příšery…“
„Na divochy to účinkuje úplně perfektně,“ ušklíbl se Thor a při tom líbal konečky jejích prstů.
„Kam máme přivázat své koně?“
Thor maličko zaváhal, pak pokrčil rameny:
„Abych pravdu řekl, zapomněl jsem… Jezdci sem ještě nikdy nepřijeli. Jsi první. Klidně třeba sem.“
Kapitán přivázal koně k opěradlu kovové lavičky. Ze všeho nejvíc se Natálie bála, že mu zpod pláště vykoukne samopal. Thorovi by okamžitě došlo, že je to věc, která u divochů nemá co dělat. Další vývoj situace by byl zcela nepředvídatelný. Ne, povedlo se. U Thora si Natálie nevšimla ničeho, co by vypadalo jako zbraň.
„Tak. To je ten tvůj umělec?“ Thor si prohlížel Kapitána, který se hluboce klaněl. „Nevypadá nejhůř. Můžeš si myslet, že jsi měl nehorázné štěstí. Jestli se ukáže, že nemáš v hlavě piliny, máš šanci něco se naučit. V každém případě zůstaneš na živu.“
„Děkuji, pane můj,“ Kapitán nezdvihl hlavu.
„Víš, děsně se vylekal jak tvých potvor, tak i tvého obydlí,“ usmívala se bezstarostně Natálie a přitahovala Thorovu pozornost v první řadě na sebe. „Jen tak tak jsem ho uklidnila. Je úplně vyvedený z míry. Nebudeme si ho všímat. Jen se neboj, však on se vzpamatuje. Jsem připravena vstoupit do tvého zámku.“
„Připravena?“ významně se přeptal Thor.
„Připravena. Úplně,“ Natálie tónem dokázala, že ho chápe a nemíní dělat nějaké problémy. Podala mu ruku. „Veď mě do svého zámku!“
„Do tvého zámku,“ opravil ji Thor. „Prosím tě! Pojď taky,“ štěkl přes rameno na Kapitána.
Otevřel skleněné dveře a pustil ji první. Odstrčil bílé křeslo od nízkého stolu, kde v křišťálové váze stály květiny. Uctivě Natálii usadil. Nedbale mávl Kapitánovi ke křeslu opodál. Sám si sedl hned vedle Natálie. Tichá a milá hudba se linula ze všech stran.
„Můžeš odložit meč,“ řekl Thor. „Už nikdy ho nebudeš potřebovat.“ Natálie odepnula pás i s pochvou a opřela meč o křeslo. Olízla si rty. „Něčeho bych se napila. Cesta je plná prachu. Mám trochu vyschlo v hrdle. Přikaž svým sluhům…“
„Nikdo tady není kromě nás,“ řekl Thor. „Omluv mě, stůl je připravený vedle. Hned něco přinesu.“
Jakmile zmizel, vyměnila si Natálie rychlý pohled a Kapitánem. Pocítila lehké rozčarování. Ve velké místnosti nebylo nic zvláštního. Vymalováno bylo modrobíle. Vzor byl natolik složitý, že štětcem ho udělat nebylo možné. Navíc stěny vypadaly jako kdyby je pokrýval lak. Podivuhodný svícen pod stropem, stůl, křesla. A to bylo všechno.
„Odvlíkni ho do ložnice,“ rychle zašeptal Kapitán. „A začneme…“ Thor před sebou tlačil malý stolek ze zářivého kovu na kolečkách. Desku měl ze skla. Celý ho zaplňovaly různé lahve a dobroty. Natálii opravdu vyschlo v hrdle, a proto s radostí vypila nějakou sladkou vodu, plnou štípajících bublinek. Přes okraj poháru vrhla na Thora vyzývavý pohled a přesvědčila se, že silou ho do ložnice tahat nebude muset. Tam určitě nebudou závory. Kdo by je přidělával v zámku, kde žije sám?
„Tvůj zámek není nijak podivuhodný, Thore,“ řekla Natálie. „Čekala jsem, že tu uvidím něco… něco… A tady je to úplně obyčejné.“
„Vždyť jsme zatím vlastně jenom v předsíni,“ Thor z ní nespouštěl oči.
„Mám ti ukázat celý dům?“
„Paráda,“ zdvihla se z křesla.
„Tvůj zbrojnoš tu zůstane sedět?“
„Jsme sice divoši, Thore,“ řekla Natálie, „ale naše služebnictvo je vyškolené perfektně.“ Obrátila se ke Kapitánovi a přikázala neskutečně nepříjemným a velkopanským hlasem: