„A hlavu ti potom neutrhnou?“
„Jak bych to řekl…“ zdálo se, že se mu dokonce líbí mluvit otevřeně.
„Je tu ještě jedna drobnůstka. Po převedení Měsíce na jinou oběžnou dráhu se uvažovalo o přesídlení osazenstva Stanic na Zemi. Jsou lidé, kterým se to nelíbí. Co se stane s naší společností, když opustíme naše kompaktní bezpečné světy, v nichž je tak jednoduché vládnout? Co se stane, když se ocitnou tady dole, kde je tolik bláznů a divochů? Pro jejich blaho je lepší, aby zůstali nahoře na oběžných drahách.“
„Ach tak, ta-a-ak, takhle to je. Tak to ti blahopřeju. Nejenom darebák, ale ještě pěknej sviňák. No, tak to by stačilo,“ Kapitán si před ním sedl na bobek. „Nevidím nejmenší smysl pokračovat disputaci. Teď spolu pojedem na velitelské stanoviště a promluvíme si se směnou. Pak připravíme nádherný start všech zdejších hraček. Kapišto?“
„Vy jste se zbláznil! To není možné…“
„Nejsem Natálka. Mě neoblbneš,“ řekl Kapitán s úsměvem. „Ona neví, co jsou to balistické rakety se stálým cílem. Pád Měsíce se čeká za několik neděl. Sám jsi to říkal. Rakety jsou rozmístěny tady a jsou určeny výhradně pro tento účel. Znamená to, že všechno je už dávno vypočítané a propočítané minimálně na šest tahů dopředu. Balíky odpovídajících programů jsou v počítačích. Takže teď už to nebude tak strašně obtížná manipulace, aby rakety odstartovaly o týden dřív. Na takovou situaci musíte být připraveni. V zásadě si o lidech myslím jen to nejlepší. Nemáš tolik lidí, hade, abys dokázal mít kontrolu úplně nad vším. Mám pravdu?“
Thor mlčel a snažil se přetrhnout provazy. Svaly se mu napnuly a čelo
se mu pokrylo potem.
„Je to tak správně,“ spokojeně řekl Kapitán. „Jestli se mýlím, tak jenom v nějakých maličkostech. Ježkovy oči, jaké křeče s tebou mlátí… Takže teď půjdeme do bunkru a pohovoříme si tam s lidmi.“
„Nikdy!“ odsekl ochraptěle Thor.
„Teď hned. Nemám čas, abych se snažil probudit tvoji slušnost, když tak silně chrápe. A přednášet ti morálku, tak na to taky čas nemám. Buď všechno uděláš tak, jak jsem řekl, miláčku, nebo…“ něco pošeptal Thorovi do ucha. „Nebo máte tak vyspělou medicínu, že ti to dokáže přišít zpátky?
Ne, ne, škubeš sebou…“
Natálie viděla, jak Thor strašlivě zbledl, ale vůbec jí ho nebylo líto.
„Vy…“ vymáčkl ze sebe Thor.
„S darebáky se tak musí. Takže vstaneme na nožičky…“ Kapitán donutil Thora vstát. „A půjdeme dělat ohňostroj. Na souhlas se tě neptám, na držce máš napsáno, že ti ty tvoje přívěsky jsou drahé jako paměť.“
„Musím vás upozornit,“ řekl Thor, „že jsou tam opravdu lidé, kteří se mnou nebudou spolupracovat za žádnou cenu. Ale jsou tam i takoví, co se mnou souhlasí ve všech bodech. A ti jsou ozbrojeni.“
„O podrobnostech si promluvíme cestou. Ostatně, čím mohou být ozbrojeni? Co to tam máš?“ Kapitán otevřel poničená dvířka a podíval se do skřínky. „Docela obyčejný prašivý luger. Myslel jsem si, že tu budeš mít nějaký blaster, nebo něco podobného… Ono je to pochopitelné. K čemu by I vám tam nahoře byl další vývoj zbraní. Postůj tady chvilku u stěny jako pětkař v koutě…“
Vyvedl Natálii z ložnice. Podíval se jí do očí: „Rozumělas všemu?
„Tomu hlavnímu,“ kývla. „Půjdu s tebou.“
„Ty jsi snad spadla z jahody na znak… Nedělej si ze mě srandu, Natálko. Vůbec o tobě nepochybuju, ale pro takový boj se vůbec nehodíš. Absolutně. Jenom mi budeš překážet. Musím jít jenom já sám. No? Jsi přeci rytířka. Takže víš, o co jde. Nebudeme se dohadovat. Dobře?“
City v ní vybuchly jako vichřice. Chtěla se rozčilovat, hádat. Ale podívala se mu do očí, a pak sklonila hlavu. Měl pravdu.
„Dobře,“ řekla tiše.
„Chytrá holka. Vezmi si pro všechny případy tuhle pistoli. Jestli se něco nepovede, běžte do Kitěže. Dokonce i kdyby… Tam nahoře provedou vyšetřování a na všechno se přijde… Tak rakety stejně vzlétnou… S tím svým pískletem projdeš skrz ochranu. Nejlepší by bylo odejít teď hned.“
„Ne,“ řekla Natálie a dívala se mu do očí.
„Dobře. Jenom se do toho nemíchej. Kruciš, škoda že nemám čas, ale ten psí syn se nesmí vzpamatovat…“ Kapitán ji přitáhl k sobě a políbil. Zaklonil se a podíval se jí do očí. „Mimochodem, jmenuju se Alexej.“
Natálie stála vedle květinového záhonu s zářivými neznámými květy a meč měla opět u pasu. Dívala se, jak dvě postavičky odcházejí k nízké šedivé kupoli. Ta první měla svázané ruce. Pak se otevřely vypouklé dveře a obě zmizely uvnitř. Dveře se za nimi zabouchly. Minuty ubíhaly loudavě, jako obláčky po nebi, když není vítr.
Natálie se už přesvědčila o neexistenci bohů, ale teď se modlila k zemi a větru, ohni a vodě. Modlila se vší silou své duše, aby se všechno povedlo, aby její milý zůstal naživu, aby se svět zachránil. Spíš ani ne tak sluchem, jako srdcem uslyšela v tíživém tichu krátkou dávku ze samopalu. A ještě jednu. Pak jednotlivé výstřely. Potom všechno ztichlo. Strašně dlouho se plazily minuty, kdy ticho rušili jenom frkající koně a oblaka tiše plynoucí po nebi.
Najednou klidným vzduchem, nasyceným vůněmi neznámých květů, zahřměl železný, nelidský hlas:
„Startovní pohotovost! Všichni opusťte startovní plochu! Odpočítávání! Osmnáct! Sedmnáct! Šestnáct!…“
Jak to chápat? Jako vítězství, nebo konec všech nadějí? Natálie to nevěděla. Nespouštěla oči z šedivé kopule a okouzleně poslouchala železný hlas, který odpočítával stále menší čísla. Svůj řev ukončil neznámým slovem:
„Zero!“
A zahřmělo! Rachot se ozval kdesi hlub oko v zemi, jako kdyby se odtamtud na světlo a slunce drali nějací neznámí obři. Rachot se valil hutnými vlnami, zaléval vše kolem. Celý svět se stal hukotem a hřměním. Bylo to tak strašné, že se Natálie ani nedokázala vylekat. Celý svět, včetně ní, ztuhl hrůzou. Strnula a do tváře se jí opřel poryv horkého vzduchu. Tam, daleko vepředu, v rachotu a pulzujícím hluku, v rostoucích.oblacích hustého těžkého dýmu, se nad zem zdvihaly obrovské černé věže. Vzlétaly výš a výš. Zanechávaly za sebou široké, bílé, nadýchané stopy, jako kdyby se kouzelný les stromů velikánů najednou odebral na nebesa a vlekl za sebou své křehké kořeny.
Slzy stékaly Natálii po tvářích. Věže stoupaly stále výš a výš. Bílé pruhy se stávaly nekonečně dlouhými, jako kdyby se někdo obrovskou jehlou snažil sešít zem i nebe. Už vůbec nebylo vidět věže, i rachot utichl a nesčíslné bílé stopy jsou stále tenčí a tenčí. Natálie pochopila, že tohle je vítězství, že svět zůstane takový, jaký byl, i když už nikdy nebude jako dřív.
V tichu, které se jí zpočátku zdálo strašně hlučné, Natálie uslyšela, jak se za jejími zády zmítají a řehtají koně. Nevrhla se k nim. Veškerou pozornost zaměřila na bunkr. Zdálo se jí, že v kupoli se opět střílí. Ano, žádné pochybnosti.
Nevěděla to jistě, ale věřila, že zvítězili. A proto už její přítomnost v boji nebyla nevhodná. Protože boj málokdy končí po vítězství.